Ludmila Tůmová: Dej mi mladou duši, Pane, ať nenaříká, nereptá…

Ludmila Tůmová: Dej mi mladou duši, Pane, ať nenaříká, nereptá…
8. 3. 2021, 08:30 | Doporučit

Na rozhovor s paní Ludmilou Tůmovou jsem se těšila. Myslela jsem na to už pár let. Četla jsem totiž rozhovor s ní v časopisu Klíč. Tehdy jsem si říkala: to jsme ale zaspali, že nás předběhnou v rozhovoru s naší farnicí … Před loňskými Vánocemi jsem ji konečně oslovila, a ještě před koncem vánočních prázdnin byl rozhovor na světě.  Ale pozor: už i naše setkání bylo v režii Pána. Měla jsem štěstí, že byla paní Ludmila doma. Ona totiž byla na mne připravena až o týden později. Přišla jsem ve stanovený čas a ona šla otevřít v domnění, že je to očekávaná návštěva. Ta se ale o 1,5 hodiny opozdila...

Paní Tůmová, kde jste se narodila?Malá slečna v kroji 

Já jsem se narodila 6. června 1938 na Podkarpatské Rusi, tehdy v Československé republice. Tatínek tam pracoval v bance. Mám maďarský křestní list. Když jsem žádala o občanství po odtržení Slovenska, musela jsem si ho nechat přeložit v Brně. Občanství mi ani tak nechtěli uznat, získala jsem je s velkými obtížemi až na oddací list. Když mi bylo 8 měsíců, musela se naše rodina stěhovat, území zabírali Maďaři. Takže jsme šli do tatínkova rodiště do jižních Čech, malé vesnice mezi Českými Budějovicemi a Č. Krumlovem. Dědeček tam měl velké hospodářství. (Babička v té době již nežila.) Narodila se tam pak i  oje prostřední sestra Emílie.

 

Jak se Váš tatínek dostal na Podkarpatskou Rus?

Bylo to po vzniku Československa, tato oblast byla velmi zaostalá a vláda chtěla pozvednout životní úroveň kvalifikovanými lidmi z Čech. Takovým způsobem tam začal pracovat i tatínek. Dokonce jsem našla propouštěcí list od Swarzenbergů. Pracoval v bance v Mukačevě, kde si namluvil maminku. Byla mladší o 13 let, vdávala se v 17 letech.

 

Jak dlouho jste pak byli u dědečka na statku?

Asi 2,5 roku. Tatínek potom našel zaměstnání v Praze, nejdříve jsme bydleli v Holešovicích, pak měli služební byt v Karlíně. Tam se narodila moje nejmladší sestra Naďa.

Celá rodina ještě pohromadě – 1945

Konec války v Praze byl nebezpečný …

Ano, proto nás tatínek poslal i s maminkou znovu do jižních Čech. Ty už byly osvobozeny americkou armádou. Bydleli jsme u příbuzných. Zde také maminku zastihla zpráva o tatínkově úmrtí.

 

Co se mu stalo?

7. května 1945 na ulici někdo volal o pomoc, on vyběhl z domu a vzápětí byl zastřelen z viaduktu německým vojákem. Ještě dlouhá léta visela na tom místě na rohu ulice (než ji někdo ukradl) bronzová pamětní deska, protože zde zahynulo i sedm lidí, kteří se vrátili z koncentračního tábora. Všechny je pohřbili do hromadného hrobu i s tatínkem. Ale naštěstí tatínka velmi dobří známí identifikovali, věnovali nám pro něj svůj hrob na Vinohradech a pomáhali nám, jak mohli.

 

To je velmi smutné. Jak dál se maminka s vámi třemi protloukala?Mladý tatínek u viaduktu v Karlíně, kde na konci války přišel o život.

 

Maminka nechtěla zůstat bydlet v místech připomínajících jí tatínkovu smrt, proto jsme se přestěhovali ke známým do Chodova, do patra rodinného domku. Oni bydleli v přízemí. Maminka měla důchod tisíc korun, ale trvalo dost dlouho, než ho dostala. Našlo se plno hodných lidí, kteří jí pomáhali. Pletla vojenské svetry, vyšívala límečky. Hodně lidí na tom bylo podobně, takže mi nepřišlo, že bychom se měli špatně.

 

To už jste ale chodila do školy …

Máminy holky – Ludmila, Emílie, Naďa

 

Do první třídy jsem začala chodit v Karlíně. Ale první rok jsem byla hodně nemocná, měla jsem záškrt a zánět středního ucha. Pak jsme byli u příbuzných na venkově. Do druhé třídy jsem nastoupila v Chodově.

 

 

Jak velký jste měli ten pronajatý byt?

Měli jsme dva větší pokoje a kuchyň, koupelnu. V roce 1945 přišel ještě maminčin starší bratr se Svobodovou armádou a bydlel u nás se svou ženou a pak synem asi 2,5 roku. Během toho ještě přišel jejich nejmladší bratr a později i nejmladší sestra jeho manželky. Takže nás bylo hodně.

 

Jak to dál bylo s Vámi?

Po základní škole jsem chodila na jedenáctiletku do Kubelíkovy ulice. Jako starší jsem dávala kondice, o prázdninách jsem jezdila jako průvodčí na tramvaji, 3x jsem byla se školou na chmelu, tudíž jsem mohla přispívat do rodinného rozpočtu. Po maturitě jsem toužila studovat překladatelství, ale navštívila nás známá, která učila na střední pedagogické škole, a ta nám doporučila jednoroční kurz pro vychovatele a učitele národní školy. Takže jsem po roce mohla pracovat jako vychovatelka. Byla jsem 8 let v družině v Nuslích.

Mezitím jsem dálkově studovala obor český jazyk, ruský jazyk a občanská výchova pro 2. stupeň. V Chodově se uvolnilo místo na základní škole a já od pololetí nastoupila za kolegyni, která se odstěhovala. To už jsem byla vdaná.

 

A kdy to bylo?

V roce 1960 jsme se s Vítězslavem vzali a odstěhovali do jeho rozestavěného domu o tři ulice dál. Neměli jsme ani nábytek, záchod, voda byla na dvoře u pumpy. Nejhorší bylo praní, to jsme chytali dešťovou vodu, tu mi manžel podával do prádelny okýnkem. Strávili jsme tím skoro celou sobotu. První jsme dělali žumpu. Postupně se dodělávalo další. Materiál se sháněl obtížně. Na jeden pytel cementu jsme čekali frontu od dvou hodin v noci, než ho přivezli. Podobné to bylo s nábytkem. Podařilo se nám dostat informaci, kdy ho přivezou; od jedné v noci jsme pak čekali u obchodu a ani si nemohli vybrat, co chceme.

Svatba 1960Svatba 1960

Jak to bylo s dětmi?

Dceři Pavle byly tři roky v roce 1961, když jsem nastoupila do Chodova do školy, a syn Jiří se narodil v roce 1965.

 

Kdo Vám děti hlídal?

Manželova maminka, která bydlela s námi.

 

Takže jste už měla školu dodělanou …

Ano, mohla jsem učit na druhém stupni a postupně jsem si ještě dodělala dálkově němčinu a výchovné poradenství, kurs šití, vaření. Jeden rok jsem učila i předmět pozemky, dílny. To mi manžel připravoval, co bychom mohli dělat. Je totiž vyučený truhlář. Ve třídě jsem měla dva šikovné žáky, kteří mi pak byli k ruce.S dětmi

 

Pomáhala jste s něčím ve farnosti?

Když bylo potřeba, občas jsem prala nebo opravila dečky paní Libušce Rottové. Ale ona si hodně dělala sama.

 

 

Vaši rodiče byli věřící od malička?

Tatínek byl římský katolík, maminka řeckokatolička. Na náboženství jsme chodili. Jednou byla moje nejmladší sestra od pana faráře napomenutá, že dělá obráceně kříž. Maminka mu pak musela vysvětlit, že řečtí katolíci se křižují opačně.

 

Jak vnímáte naše komunitní centrum?

Jsem ráda, že vzniklo. Občas tam zajdu na nějakou akci, ale teď kvůli starostem s nemocným manželem na to nemám moc času. Chodíme ke sv. Františkovi, protože to máme blízko.

 

Vy jako učitelka jste nemohla oficiálně chodit do kostela. Jak jste to dělala?

...

 

Než se to zjistilo, chodili jsme sem ke sv. Františkovi, poté na Spořilov, a protože mě znali i tam, tak pak do Nuslí, kam od nás přeložili i P. Filipoviče.

 

 

Co Vám dělá radost?

Mám tři okruhy přátel, s nimiž se setkávám. Jsou to bývalí kolegové ze školy, se kterými se vídám jednou měsíčně. S těmi také občas jdeme na nějakou hezkou divadelní hru. Pak se vídám se spolužáky z jedenáctiletky a také se scházíme v Českém rozhlase s bývalým klubem stanice Vltava každý 1. čtvrtek v měsíci od 19 hodin s paní režisérkou Kofránkovou. Pouští nám zajímavé pořady, seznamuje s lidmi, kteří jsou pro rozhlas zapálení. Kdo má chuť, může se přidat. Jsem také členkou Spolku přátel Národní galerie, který chtěl před nějakým časem zrušit prof. Feit, což se mu naštěstí nepodařilo. Můžeme tak i nadále navštěvovat výstavy, přednášky i velmi fundovaně vedené komentované prohlídky.Manželé Tůmovi

 

 

Co byste vzkázala čtenářům Fchodovin?

Je důležité udržovat si dobré vztahy s lidmi. Nevzdávat se a dělat, co si člověk myslí, že je správné.

 

 

 

Děkuji, paní Tůmová, že jste si i přes svou vytíženost našla chuť a čas na milé setkání.

Katka

Fchodoviny 2/2020

 

P.S. Jsem vděčná, že se paní Tůmová s námi podělila i o svou modlitbu, kterou má velmi ráda, a o citát z knihy.

 

Dopřej mi chuť k jídlu, Pane,

a také něco, co bych jed´.

Dej mi zdravé tělo, Pane,

a nauč mě s ním zacházet.

Dej mi zdravý rozum, Pane,

ať vidím dobro kolem nás,

ať se hříchem nevyděsím,

a napravit jej umím včas.

Dej mi mladou duši, Pane,

ať nenaříká, nereptá,

dej, ať neberu moc vážně

své pošetilé malé „já“.

Dej mi, prosím, humor, Pane,

a milost, abych chápal vtip,

ať mám radost ze života

a umím druhé potěšit.

(sv. Tomáš More)

 

BOŽE, ODPUSŤ MI, KDYŽ NĚKDY NAŘÍKÁM

Dnes jsem v autobusu uviděla děvče se zlatými vlasy, nádhernými vlasy. Až jsem záviděla. Zdálo se mi, že až září od té krásy... „Kdybych tak jako ona byla Bože“, přemýšlím. Tu dívka náhle vstala a já jsem se, když šla právě kolem, na její nohy letmo podívala. Strnula jsem...  A rychle zvedla oči. Dívka jenom jednu nohu měla. Tam, kde jiní druhou nohu mají, protéza ji z šatu čněla... „Bože, odpusť mi, když někdy naříkám, vždyť já přece obě nohy mám.“ Pak vešla jsem do malého krámku. Pracoval tam mladík, byl moc milý. Trochu déle jsme si povídali, byla jsem tam pěkně notnou chvíli... Byl tak milý, měl takový šarm, vypadal tak šťastně, spokojeně, ani se mi nechtělo jít dál, choval se tak hezky, nenuceně... Když jsem odcházela, povídá mi: „Děkuji vám, byl jsem s vámi rád. Víte, já jsem...já jsem totiž slepý. Přijďte si zas někdy povídat.“ „Bože, odpusť mi, když někdy naříkám, vždyť já přece vidím – obě oči mám!“ Později jsem uviděla dítě, krásné, velké oči mělo. Kolem něj si všude hrály děti, ono však jen tiše přihlíželo. Zdálo se mi nějak divné, „Proč si taky nejdeš s nimi hrát?“ přívětivě se jej proto ptám. Tu jsem poznala, proč je tak zvláštní, vždyť je hluché, vždyť mne neslyší... A tak znovu pokorně se modlím, volám v duchu k Pánu Ježíši. „Bože, odpusť mi, když někdy naříkám, vždyť já přece slyším, uši mám!“ Celý svět je můj, mám přece nohy, ty mne donesou, kam budu chtít, oči mám, proto mohu vidět slunce zář i bledé luny svit, - tolik požehnání mám! „Bože, odpusť mi, když někdy naříkám..... (neznámá autorka).

Přepsala Marta Grzonková

 

Medajlonek o Ludmile Tůmové

 Život člověka naučí…

Ludmila Tůmová (Janouchová)

Narodila se 6.6.1938 v Mukačevu v Podkarpatské Rusi. Po zabrání Podkarpatské Rusi Maďary v roce 1939 se rodina přestěhovala do vesnice Dolní Svince v jižních Čechách a v průběhu války do Prahy-Karlína. Vyrůstala s maminkou a dvěma mladšími sestrami Naďou a Emílií, do sedmi let i se svým tátou, který byl za Květnového povstání v roce 1945 zastřelen nacisty u karlínského viaduktu. Po válce maminka zůstala bez práce, a aby uživila svou rodinu, musela prodat cenné věci. Ludmila je vychovaná v katolické víře a vystudovala učitelství. Po maturitě na gymnáziu se přihlásila na jednoroční učitelský kurz. Pak nastoupila do školní družiny v Nuslích a po sedmi letech do staré chodovské školy, kde se uvolnilo místo. Po tříleté praxi mohla zažádat o další studium. Vybrala si Vysokou školu pedagogickou v Praze. Studovala dálkově češtinu, ruštinu a bčanskou výchovu. Během své práce v družině poznala svou životní lásku pana Vítězslava Tůmu. Vzali se roku 1960, od svatby spolu bydlí v rodinném domku v Praze na Chodově, v Zakouřilově ulici 104. Paní Tůmová je v důchodu od roku 1993. Nešťastné události, které ji v životě potkaly (zastřelení tatínka, věznění strýce v době komunistické totality), ji nevzaly životní optimismus. Život člověka naučí hodně věcí.

 

Jsem také ráda, že se můžeme potkávat s lidmi, kteří i přes velmi těžké životní okolnosti, v případě paní Ludmily zastřelení tatínka, věznění strýce v době komunistické totality, neztratí víru a důvěru v Boha, pokorně a radostně jdou životem dál a vlastně předávají naději dalším generacím. Na první pohled člověk ani nemusí vědět, čím vším si prošli, ale z jejich tváře poznáme, že mají Boha na správném místě a svůj život žijí poctivě. Tak až někdy dorazíte v pátek večer na mši svatou ke sv. Františkovi, třeba ji uvidíte číst z lekcionáře a vzpomenete si na její obyčejně neobyčejný příběh.

Něco více najdete i na tomto odkazu:
https://www.pribehynasichsousedu.cz/praha-11/praha-11-20162017/tumova-ludmila/ 

Předchozí měsíc
Následující měsíc
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31            

-------------------------------

kostelik+kcmt

Sčítání lidu 2021

scitani upravene

Příprava na manželství 2020-21

2020-21-Příprava na manželství-Zi

Jak se dá slavit neděle, když nemohu do kostela?

sv. František - liturgie
sv. František - liturgie
KCMT- foto hotel Kupa
KCMT- foto hotel Kupa
uvedení nového kaplana
uvedení nového kaplana
František-zima
František-zima
KCMT- venkovní pohled na terasu
KCMT- venkovní pohled na terasu
Popeleční středa
Popeleční středa
Velikonoce
Velikonoce
KCMT z dronu
KCMT z dronu
Frantisek-jaro
Frantisek-jaro
KCMT z dronu jaro
KCMT z dronu jaro
KCMT - sál s výhledem na terasu
KCMT - sál s výhledem na terasu
KCMT - liturgie
KCMT - liturgie
Komunitní centrum Matky Terezy
Facebook Předchozí Další