Ještě před hlavními prázdninami jsem se potkala ve frontě na novokněžské požehnání P. Dominika Friče s Janou Gabrhelovou a naší kamarádkou. Slovo dalo slovo a já se dozvěděla o jejím tříměsíčním pobytu v Tanzánii. Nedalo mi to a pro vás, čtenáře Fchodovin, jsem ji vyzpovídala.
Nejdříve mě ale zajímá, odkud jsi a kde jsi vyrůstala. 
Prvních pět let jsme bydleli s rodiči a dvěma mladšími sourozenci u babičky a dědy ve Vápenicích u Starého Hrozenkova. Prarodiče měli malé hospodářství. Krávu, býky, prasata, husy, bojlery, slepice, králíky. Někdy i kozu. To nepočítám kočky a psy. Moje veškeré prázdniny i víkendy po našem přestěhování do Uherského Brodu, kde rodiče postavili dům, jsme stejně trávili u nich a pomáhali s hospodářstvím. Se sušením sena, okopáváním řepy a brambor, dobýváním brambor, kosením trávy. Učila jsem se dělat povřísla.
Kde se tvoji rodiče seznámili? Kolik máš sourozenců?
Můj tatínek Vladislav je ročník 1953 a maminka Ludmila 1956. Oba pochází ze stejné vesnice – Vápenice. Já jsem se narodila v roce 1978 a mám o rok mladší sestru Ludmilu a o dva roky mladšího bratra Patrika. Oba zůstali na Moravě a mají své rodiny.
Jak ses dostala do Prahy, když zbytek rodiny máš na Moravě? V jakém oboru pracuješ?
Je to na delší povídání, přes nabídku kamarádky. Pracuji v pojišťovnictví.
Proč jsi hodně cestovala a jak to začalo? 
Vystudovala jsem Střední ekonomickou školu v Uherském Brodě a po maturitě jsem odjela jako au-pair na rok půl do Německa. Chtěla jsem se zdokonalit v němčině, hlavně se rozmluvit. Tam mě začalo lákat se ještě naučit anglicky. Přes kamarádku jsem se dostala do Anglie, kde jsem dva a půl roku dělala au-pair v indické rodině. Získala jsem First certificate. Vrátila jsem se domů. Chtěla jsem zúročit své znalosti jazyků. Odstěhovala jsem se do Prahy. Našla jsem si tu práci a v americké pojišťovně. V ní jsem byla zhruba tři roky.
Vyrůstala jsi ve věřící rodině, kdy a jak jsi prožila, že víra v Boha je o vztahu k Němu a s Ním?
I během svého pobytu v zahraničí jsem si vždy našla kostel, do kterého jsem chodila. Ale až když jsem začala pracovat v Praze, tak jsem začala více prohlubovat svůj vztah k Bohu. Našla jsem společenství u sv. Jiljí, kam jsem ráda chodila i na adorace. Mezitím jsem potkala komunitu Sant´Egidio, ve které jsem skloubila svou potřebu pomáhat lidem a potřebu modlitby. Jsem jejím členem od roku prosince 2004 do dneška.
Proč jsi odjela na rok na Nový Zéland? 
Od svých 15 let mě inspirovala Matka Tereza a dostala jsem se do věku, kdy bych se měla rozhodnout, jestli vstoupit do manželství nebo do kláštera, protože i život s Bohem jsem vnímala moc hezky. V práci jsem dala výpověď a odletěla na Nový Zéland. Pracovala jsem rok na farmě v malé vesničce Hamner Springs, kde jsem se starala o alpaky, lamy, skotskou krávu, koně, ovce, jeleny, osla. Vyfasovala jsem čtyřkolku a rozvážela zvířatům seno apod. Prožila jsem tady jeden z nejhezčích roků svého života.
Jelikož jsem pracovala na farmě za jídlo a ubytování, nemusela jsem nic řešit. Plně jsem se mohla soustředit na sebe a na Pána Boha. I na vztahy s místními. Pochopila jsem, že když se člověk odevzdá Pánu Bohu, zažije obrovské dobrodružství. Dostala jsem se i na světové setkání mládeže s papežem Benediktem v Sydney 2008, kde jsem potkala sestry Matky Terezy. Pozvaly mě na dvoutýdenní pobyt u nich v Aucklandu na Novém Zélandu. Strávila jsem s nimi požehnaný čas, ale zároveň jsem pochopila, že řeholní život není moje povolání. Po roce jsem se vrátila domů. Jelikož byla ekonomická krize (2009), na moje původní místo v pojišťovně jsem se už vrátit nemohla, odešla jsem na tři měsíce pracovat na farmu v Norsku. Tam jsem se starala o krávy a býky, nakonec se pobyt prodloužil na rok a půl.
Kde se v tobě vzal cestovatelský duch? Vím, že jsi byla i jinde.
V dětství jsem se hodně dívala s tatínkem na dokumenty o přírodě a cestopisy. Jemu to takhle stačilo, ale mně ne. Začala jsem toužit vidět ty krásy světa na vlastní oči.
Kam jsi tedy odcestovala po návratu z Norska?
Odpověděla jsem na e-mail s nabídkou být jako dobrovolnice v cisterciáckém klášteře v Romontu ve Švýcarsku. Tam jsem strávila tři měsíce. Primárně jsem se tam starala o sestřičku, která měla alzheimerovu chorobu. Občas jsem pomáhala v knihovně, na zahradě nebo v kuchyni. Jedna sestřička mě učila francouzštinu. Zase jsem se mohla více věnovat duchovnímu životu. V Norsku jsem byla asi jen jednou na katolické mši svaté (jsou zde luteráni) a tady jsem si to mohla vynahradit.
Nechtěli tě mít rodiče více doma? 
Rok jsem pracovala přece jen na Moravě, bydlela jsem u nich. Práce ve firmě mě nebavila. Podívala jsem se na nabídky práce v zahraničí ve Student Agency. Jedna z nich mě zaujala. Šlo o práci v zimním středisku Lake Louise v Kanadě. Odcestovala jsem tam v říjnu 2012 a zůstala rok. Přes zimu jsem pracovala v kuchyni a na vleku. Ve volném čase jsem uspokojila svou potřebu sjezdování, a to dokonce na nejlepších sjezdovkách světa. V tomto středisku každý rok začíná světový pohár ve sjezdovém lyžování. V létě jsem pracovala na ubytovně. Do nejbližšího kostela jsem to měla 80 km, na nedělní bohoslužby jsem neměla možnost se dostat. Místo toho jsem se chodívala modlit růženec do přírody. (Řádně poučená, jak se chovat, když potkám medvěda.) V roce 2013 měl být papež František na celosvětovém setkání mládeže v Rio de Janiero a já tam chtěla jet. Zařídila jsem si účast přes Pražské arcibiskupství. Najednou jsem byla zase mezi věřícími. Pobyt jsem si prodloužila na tři týdny, abych navštívila i jiná místa v Brazílii. Například známé vodopády Iguazú (na hranicích Argentiny a Brazílie) atd.
Je to tak, že jsi své cestování nevnímala jen že si to užiješ, něco uvidíš…?
Ano, před každým novým vycestováním jsem se modlila, aby mě Pán někam vyslal a pak i konkrétně, abych tam byla užitečná, pro někoho prospěšná. Vždycky se to tak stalo. Pán mi poslal do cesty někoho, s kým jsem mohla promluvit i o víře, co pro mě znamená. Dotyčný se třeba svěřil se svým osudem, životem. Dokonce mě prosili i o modlitbu. V Kanadě na ubytovně to byl pro mě šok. Se mnou na brigádě tam byli mladí z celého světa (přes zimu 250), kteří každý večer propařili (někteří brali i drogy).
Co jsi dělala po návratu z Kanady?
Chtěla jsem se tam vrátit, ale bylo třeba si vyřídit nové vízum. Celý rok trvalo než mi oznámili, že vízum nedostanu. I ten rok čekání jsem prožila hezky. Starala jsem se o nemocnou babičku ve Vápenicích. Když mi vízum zamítli, jela jsem do Prahy na návštěvu ke kamarádce a během týdne jsem si našla práci. Pracovala 7 měsíců jako servírka v hotelu Alcron na Václavském náměstí. Práce to byla zajímavá, potkávala jsem spoustu cizinců, ale časově hodně náročná. Neměla jsem volné víkendy a ani jsem předem nevěděla, jak dlouhá bude směna. Proto jsem dala výpověď. Více než rok jsem pak pracovala na recepci v ČEZu. Tam se mi život vrátil do normálních kolejí. Měla jsem volné víkendy i odpoledne a tedy více času pro své zájmy. Napadlo mě, že bych se mohla vrátit do pojišťovny, kde jsem původně v Praze pracovala. Vzali mě a nyní tam pracuji osmým rokem. Mám štěstí na dobrý kolektiv i nadřízené.
Konečně se dostáváme k Tanzánii a k tomu, že tě vedení firmy pustilo na tři měsíce. Už se ani nedivím, že jsi se vydala tak daleko a do neznáma. Celý život sbíráš cestovatelské zkušenosti. Jak to tedy bylo s touto cestou? 
Dvacet let ve mně byla touha odjet někam jako dobrovolnice do rozvojové země. Například jsem si našla nabídku do Ugandy, která nakonec nevyšla. Jednou mi naše farnice – kamarádka – ukázala článek v Effathě. Byl v ní rozhovor s Marií Šindelkovou, jednou ze tří spoluzakladatelek sirotčince Karibu Nyumbani, což v překladu znamená Vítej doma. Už jsem byla rozhodnutá se tam s kamarádkou na dva týdny vypravit (vše jsme měly s nimi vykomunikované). Narušil to covid. V srpnu 2022 jsem poslouchala na rádiu Proglas rozhovor právě s touto Maruškou, který mi sirotčinec, na který jsem mezitím zapomněla, znovu připomněl. Rozhodla jsem se jít za šéfem, jestli by mi dovolil na tři měsíce odjet a vzít si neplacené volno. Naše firma podporuje dobrovolnictví, a tak mi to dovolili. Docela mě překvapilo, jak krásně se ke mně zachovali.
Byla jsi tam od ledna do března 2022. Jak na ten čas vzpomínáš? Co bylo náplní tvé práce? 
Musela jsem si sice zaplatit veškeré výlohy, včetně jídla i ubytování, ale co jsem získala, nelze penězi vyjádřit. V březnu 2022 sirotčinec oslavil 10 let od svého otevření a já jsem mohla vidět první děti, které tehdy přijaly a nyní odcházely na střední školu. Byla jsem mezi dětmi ve věku od 6 měsíců do 14 let. Měla jsem na starosti dvouletého Nelsona. Společně se mnou tam přijela Šárka z Moravy a ta se starala o chlapečka s postižením. Za její přítomnost jsem byla moc ráda. Vzájemně jsme se podporovaly. Občas to bylo opravdu náročné. Například nejsem zvyklá na tak velká vedra a vysokou vlhkost. Sirotčinec se z části snaží na sebe vydělat a dávají práci místním ženám. Maruška tam zřídila šicí dílnu, kde zaměstnávají tři ženy. Ty šijí uniformy pro děti do školy i pro místní. Mám od nich ušitou sukni. Dále tam zaměstnávají pradleny, zahradníky a muže starající se o dobytek. Dávají práci i zedníkům, protože se staví škola. Dále zaměstnávají řidiče autobusu. Sponzoři z Čech zaplatili jeden autobus, který vozí děti do vedlejší vesnice do školy.
Co ti pobyt na tomto místě nejvíce dal?
Vnímám, že jsem se stala skromnější, pokornější. Více si vážím toho, jak dobře se tu máme. Například máme každý den dostatek pitné vody, jídla nadbytek. Vidím, jak je dobré podporovat organizace, které pomáhají dětem, aby se vzdělávaly, a tím si zajistily lepší budoucnost. Například Mary´s Meals.
Co říci závěrem?
Jsem Bohu vděčná, že jsem si s Ním mohla splnit plno snů a přání. Tenhle byl vlastně asi největší. Jsem vděčná za všechny lidi, které jsem všude na cestách potkala. Pán mě všude chránil, byla jsem na místech, která nebyla vždy bezpečná. Je pravda, že jsem se opravdu modlila o ochranu anděla strážného. Nikdy jsem se ale nevystavovala lehkovážně nebezpečným situacím. Jsem rodičům vděčná za předání daru víry. Prožila jsem šťastné dětství.
Co bys vzkázala čtenářům Fchodovin?
Vždy mě inspiruje, co říkával Jan Pavel II. a i papež František: Nebojte se! S tím jsem vyrážela do světa, ale i do každého všedního dne nejen na cestách. Ať stále důvěřujeme Pánu Bohu, i když to vypadá, že se nic nedaří.
Za rozhovor děkuje Katka
Fchodoviny 3/2024
