Milí přátelé a čtenáři Fchodovin,
ráda bych na tomto místě znovu ocitovala úryvek z knížky Federico Suáreze „Panna Mária Matka krásnej lásky“. Zaujala mě pasáž o vzájemném soužití s bližními, hlavně nejbližšími. Určitě nás trápí, že některé vztahy nefungují tak, jak bychom si představovali. Je těžké projevovat lásku vždy a všude a někdy je tak těžké poznat, jak se správně zachovat. Na straně 150 se dočteme: „To, že Bůh postavil člověka do okolností, ve kterých se dostává do styku s jistými lidmi anebo skupinami, znamená, že Bůh má pro to důvod a chce, aby se z toho setkání něco vyvinulo. V lásce existuje pořádek; ti, kteří jsou k nám nejbližší, mají právo očekávat nejvíce. Ti, kteří jsou k nám nejbližší, jsou s námi spjati okolnostmi, které ustanovil Bůh. Láska nás každého nutí být lepším. Čím více hoříme, tím více stejný oheň zapalujeme v jiných. Čím jsme blíže k Bohu a čím více jsme s Ním sjednoceni, tím více dobra děláme těm, kteří jsou okolo nás. A tak společenské vztahy tvoří obrovské a stálé pole vlivu, prostředek intenzivního vzájemného zdokonalování se.“
Když toto čteme, je to hezké a povzbuzující. Cítím tu velké ALE. Je tak těžké takovou lásku opravdu žít, být tak blízko Pánu, abychom takto dokázali milovat. Jediným východiskem je zapomenout na naši nedokonalost a spoléhat se na Boha, zdroj pravé lásky, každý den pokorně přicházet s prázdnými dlaněmi a prosit Jeho, aby je naplnil. Aby to byl On, kdo bude skrze nás vnímavý na potřeby druhých, kdo bude těšit, kde je třeba, odpouštět a milovat. Vždyť bez Něho nezmůžeme nic. Kéž nás každý den naplňuje Pán svým Duchem svatým a přetváří naše srdce k Jeho obrazu.
Katka
