Milost odpuštění
Milí čtenáři Fchodovin,
začátek listopadu mám ráda. Ráda s rodinou chodívám na hřbitovy a ráda se modlím u hrobů našich předků za spásu jejich duší. Vybavuje se mi verš z Matoušova evangelia 18. kapitoly: „A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh. Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte.“
A my svými modlitbami jim můžeme tento dluh pomáhat splácet. A jak tyto verše máme žít my dnes ještě na této zemi? Vždyť odpuštění ze srdce je tak těžké. Máme tolik důvodů, proč si daný člověk nezaslouží naše odpuštění. Odpuštění mám ale spojené se strachem. Se strachem z toho člověka. Bojím se jeho dalších „ataků“ na mou osobu.
Ale když se mi podaří odpustit, nebo když se o to alespoň snažím, poznávám, že pak strach z daného člověka začíná mizet. Také mi přijde, že skrze odpuštění přichází uzdravení. Protože teprve potom může přijít Pán a daná bolavá místa uzdravovat.
Moc mi pomohlo, když jsem si uvědomila, že ani odpuštění nemáme a nemůžeme učinit z vlastních sil. Takže toto evangelium je moc praktické již zde na zemi. Vidíme vztah: zranění – bolest – nechce se mi odpustit – strach z „agresora“ – snaha odpustit – prosba o sílu k odpuštění – odpuštění – uzdravení ran – ztráta strachu. Kéž nám Pán dává tu milost stále Ho zvát do našeho neodpuštění a kéž my odpouštíme.
Přeji nám všem požehnaný dušičkový čas.
Katka
