Zastavme se a vnímejme sami sebe
Milí přátelé a čtenáři Fchodovin,
nevím proč, ale jednou ještě v létě, mě při snídani napadlo, abych si tu snídani více vychutnávala. Abych ji jedla pomalu a vnímala každé sousto. I pak ten nápoj, kterým jsem ji zapíjela, také pila pomalu. Pak se mi připomněla myšlenka, kterou jsem určitě někde už slyšela, abych tu snídani a pak i další jídla jedla tak, jako by to mělo být poslední jídlo, které tady na světě jím. Nebo třeba jediné, které ten den budu mít. Pak se mi připomněly miliony hladovějících dětí a navázala jsem tedy svou vděčností, že se mám tak dobře a jídla mám nadbytek.
Mám ale ve zvyku si u jídla číst nebo poslouchat svou oblíbenou rozhlasovou stanici. To jsem udělala druhý den a ejhle, už jsem to jídla nejedla tak „obřadně“, už to bylo najednou jiné. Nelenila jsem a jiné činnosti přerušila.
Chtěla bych být více vnímavá na to, co dělám, a nemusí to být zrovna pojídání jídla. Kéž nám Pán dává tu milost a vše, co děláme, děláme v přítomném okamžiku s plným vědomím a vlastně i důstojností. Třeba je to to poslední, co děláme. Třeba ten člověk, se kterým mluvím, je posledním nebo já pro něho posledním, se kterým on mluví. Kéž se za to, co zrovna děláme, nemusíme stydět.
Myslím si, že když se takto skoro zastavíme a začneme vnímat sami sebe, že naše chování bude dobré. Kéž nám tuto milost vyprosí v měsíci svatého růžence sama Panna Maria.
Požehnané dny přeje
Katka
