Stáňa Fuchsová: Buďte nohama na zemi, ale srdcem v nebi

Stáňa Fuchsová: Buďte nohama na zemi, ale srdcem v nebi
6. 12. 2021, 08:30 | Doporučit

S paní Stáňou Fuchsovou jsem se seznámila před 9 lety, když jsem si k ní přišla půjčit šaty pro dceru k prvnímu svatému přijímání. Už tehdy jsem se od ní dozvěděla, že se věnuje výrobě biblických postaviček, které používá při sestavování biblických obrazů. Moc mě to tehdy zaujalo a znovu jsem si toto setkání připomněla, když jsem se v době lockdownu účastnila on-line TV přenosů mší svatých vysílaných pravidelně z našeho KCMT. Nikdy při nich totiž tyto postavičky před oltářem nechyběly. Nejen o této zálibě jsem si s ní v následujícím rozhovoru ráda popovídala.

Stáňo, odkud pocházíš? Jsi původem z Prahy?

Narodila jsem se v roce 1956 v Praze. Dětství a dospívání jsem strávila v Praze na Pankráci, po svatbě v roce 1978 jsme se přestěhovali na Jižní Město.

 

Pocházíš z rodiny, se kterou jste od tvého narození chodili do kostela?

Jana, Stáňa a Maruška s maminkou, 1959Moje babička a maminka byly zbožné ženy a k víře vedly od malička i nás děti. Zajímavý byl příběh mé babičky, který nám vyprávěla o tom, jak nalezla víru. Dědeček se dal ke komunistům a babička se rozhodla, že pojedou do „hnízda komunistů“ a zjistí, co jsou zač. Odjeli tedy v roce 1930 do Moskvy. Tam si babička, která v té době měla 3 děti, sáhla až na dno bídy – často totiž neměli co jíst, dědeček musel být se „soudruhy“ a s nimi utratil všechno, co vydělal, hodně s nimi pil, a tak babička byla nešťastná. Když se rozhodla, že se s dětmi vrátí sama do Čech, dozvěděla se o existenci katolického kostela nedaleko od nich. Zoufalá do něj přišla, a protože se neuměla modlit, jen z dětství si pamatovala Otčenáš, začala odříkávat jeho slova. Zarazila se u verše „odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“, a nemohla dál pokračovat, nedovedla odpustit svému manželovi. Vrátila se domů. Ten večer dědeček přišel domů a se slzami ji prosil, aby mu odpustila. Byl to zázrak, jaký neočekávala. Postupně se stala hluboce věřící. Pak se vrátili do Čech, kde už Boha neopustili.

My jsme patřili do farnosti v Praze – Nuslích u sv. Václava. Měli jsme tam kamarády, chodili na náboženství, před Vánocemi nacvičovali koledy. Měla jsem 4 sourozence – sestru Marii, moje dvojče, starší sestru Janu a 2 bratry, Petra a Václava.

 

Vzpomínáš si na něco ze svého dětství? Kam jsi chodila na základní a pak na střední školu? Co Tě vedlo při výběru, kam po skončení základní školy?

S maminkou a sestrou Janou na koleJezdili jsme na chalupu do Orlických hor, kde jsme trávili s babičkou a maminkou celé prázdniny. Hodně jsme chodili do lesa na borůvky, na šišky a dřevo na topení. Moc ráda na to vzpomínám, a když mám někdy možnost si to zopakovat, je to pro mě svátek.

V Praze jsem chodila do školy na Pankráci, byli jsme tenkrát jediná rodina, která přihlašovala děti na náboženství. Všechny děti, které se přihlásily na náboženství na školách v Praze 4, chodily do jedné třídy školy v Nuslích. Dodnes si pamatuju na paní katechetku Havránkovou, která nám zajímavě vyprávěla biblické příběhy. Občas se na nás přišel podívat i pan farář – tehdy byl v Nuslích P. Kořínek. Možná, že tady někde má kořeny moje chuť učit náboženství. Ve škole mě bavila matematika, ale úplně nejvíc jsem chtěla být učitelkou v mateřské škole.

Po základní škole jsem nastoupila na gymnázium. Po absolvování jsem šla učit do mateřské školy v Braníku a dodělávala jsem si pedagogickou školu při zaměstnání. V průběhu školy jsem se vdala a svoji druhou maturitu jsem dělala už se synem Ondřejem.

 

Kdo formoval Tvou víru právě v době dospívání? Kamarádky nebo jsi měla nějaký vzor mezi dospělými?

Maminka s babičkou, které nás vychovávaly, se pro nás snažily najít společenství věřících lidí, a tak jsme kromě náboženství chodily se sestrami zpívat do sboru u sv. Vojtěcha. V té době tam působil pan biskup Matoušek. Chodili jsme na výlety, chvíli fungovali jako skautský oddíl, který se po normalizaci v 70. letech přeměnil na turistický oddíl. Vedla nás Anička Švecová, která prošla v padesátých letech vězením, ale nikdy se nevzdala a pracovala dál. Bylo mi až líto ostatních holek ve škole, které v Boha nevěřily a neměly v něm takovou oporu jako já.

 

Jak jsi prožívala víru a vztah k Bohu za komunistů? Četla jsi „zakázanou“ literaturu?

K tomu, co už jsem říkala, vzpomínám na roky strávené v zázemí kostela sv. Kříže Na Příkopech. Chodili jsme tam ke zpovědi a jednou nás P. Horník, salesián, pozval, abychom přišli po mši do sakristie. Tenkrát se zavřel kostel a uvnitř probíhalo úžasné setkání mladých. Zpívalo se, tančilo spolu se salesiány. Byly doby, kdy jsme tu trávily i několik večerů v týdnu. Bohoslužby slova, které zde pravidelně byly doprovázené rytmickou skupinou Giovanni, nás přímo uchvátily. Byl to počátek 70. let a kostel byl narvaný a všichni nadšeně sledovali program. To samozřejmě neuniklo Státní bezpečnosti, a tak jsme se stěhovali do kostela sv. Rocha. Tam jsme se ještě chvíli setkávali, ale netrvalo dlouho, a i tam nás stihl zákaz scházení. Setkávali jsme se pak už jen jako menší skupina, jezdili jsme spolu na víkendy a v Praze jsme se scházeli po hospodách.

Velkým zlomem v mém životě bylo pozvání na trampskou osadu, kterou tehdy vedl tajně vysvěcený kněz P. František Fišer. Shromáždil kolem sebe kluky, které vedl nenásilně k Bohu. Naše parta z Prahy tam začala jezdit téměř každý víkend. Hodně se hrálo na kytary a zpívalo a poznali jsme tam spoustu kamarádů. Jezdilo se na čundry, v zimě i v létě se spalo venku „pod širákem“ a v noci u ohně se probírala důležitá témata, která patřila k životu.

Literaturu jsme se snažili shánět, jak se dalo. Hodně se opisovalo na psacím stroji přes kopírák. Takový jsme měli náš první breviář a různou salesiánskou literaturu. Pro děti se nám podařilo sehnat z Jugoslávie obrázkovou Bibli. Moje oblíbená kniha byla Mezi člověkem a Bohem od Michela Quista a životopis Dona Bosca od Marie Štechové Život světcův.

 

Jak jste se seznámili s manželem?

Jezdila jsem jako vedoucí na tábor od Škodovky Mladá Boleslav, kde jsem Zdeňka potkala. Tenkrát ještě nebyl věřící, ale tak nějak se to semlelo, a on se začal zajímat o Boha. Seznámila jsem ho se salesiány, a pak se těsně před svatbou nechal pokřtít.

Svatba, 1977    Svatba, 1977

Kolik se Vám narodilo dětí a kde jste bydleli po svatbě?

Chvíli jsme bydleli na Pankráci u rodičů. Pak můj muž dostal přidělený stabilizační byt na Jižním Městě, kde bydlíme už 43 let. Postupně se nám narodilo 5 dětí. Nejstarší syn Ondřej a čtyři dcery Lucie, Monika, Alžběta a Anežka.

Lucie, Zdeněk, Monika, Stáňa, Ondřej, 1984

Jaká je Tvá profese? Kde pracuješ?

Po rodičovské dovolené mě pozvala moje známá psycholožka ke spolupráci v Křesťanské pedagogicko-psychologické poradně. Profesi učitelky v mateřské škole jsem vyměnila za práci sociální pracovnice. Práce je to hodně rozmanitá. Od práce s rodiči a dětmi po zajištění provozu poradny, aby vše fungovalo. Úplně nejvíc si vážím kolektivu, který v práci máme. Je nás nyní kolem 20 a je super, že k nám přicházejí mladé kolegyně a máme mezi sebou hezké podporující vztahy.

 

Rodinné foto, 2019Kolik máte dnes vnoučat a jak funguješ jako babička?

Máme jedenáct vnoučat, bohužel bydlí od nás docela daleko – v Třebíči, v Sokolově a v Roztokách u Prahy. Když je potřeba, tak jezdíme – oni k nám nebo my k nim. Snažíme se každý rok společně prožít týden dovolené spolu se všemi. Být babičkou si moc užívám.

 

A konečně se zeptám, jak ses dostala k výrobě biblických postaviček?

V roce 2006 pořádalo katechetické středisko v Hradci Králové první kurz výroby biblických postaviček. Stále jsem hledala a vymýšlela různé pomůcky pro práci s dětmi při náboženství, a právě něco takového mi chybělo. Něco, s čím by se daly znázornit biblické příběhy a co by nám pomohlo více se vžít do děje a identifikovat se s lidmi, kteří v nich vystupují. Tenkrát jsme si přivezli tři první postavičky muže, ženu a dítě. Hned jsme je začali využívat při evangeliích v Neratově, kde jsem také učila náboženství. Tamní pan farář pro to měl pochopení, a dokonce se vždy ptal, jestli něco nepotřebujeme vyrobit. Tak jsme od něj měly loď, kterou vytesal z trámu, který zbyl z krovů ze střechy kostela, dům pro Betlém na Vánoce a další potřebné doplňky. Od té doby jsme jezdili na kurzy pravidelně každý rok a postaviček přibývalo. V Neratově jsme je pak přenechali místním farníkům a postupně jsme si vyrobili další postavičky do Prahy.

Kurz výroby biblických postaviček

 

Jak vlastně probíhá stavění biblického obrazu, jak to dlouho trvá?

Příprava nedělního evangelia s vnoučaty Kristýnkou a OliveremVždy začínáme prací s textem, většinou s evangeliem. Čteme, rozjímáme o něm, vybíráme úryvky, které nás oslovily a které můžeme vyjádřit pomocí postaviček. Hledáme, co nám příběh říká o prostředí, o osobách, době. Tady musíme často studovat podrobněji v různé literatuře. Pak stavíme – podklad, ten je vždy podle toho, co chceme zdůraznit – barva realistická nebo symbolická, postavičky vybíráme tak, aby co nejsrozumitelněji vypovídaly. Máme některé postavičky konkrétní (Ježíš, Jan Křtitel, Maria, andělé, vojáci, farizeové, kněz, velekněz, král) a pak obecné, které přizpůsobujeme určité postavě – muži, děti, ženy). Příprava někdy trvá i týden, samotná stavba už je rychlá.

 

Podstatnou část svého života jsi prožila v Neratově…

Neratov, 1995Ano, po revoluci mě a rodiny mých sester oslovil P. Suchár s prosbou o pomoc s obnovou tohoto poutního místa. Moje dvě sestry se v roce 1992 nastěhovaly i s rodinami do Neratova. Začali jsme opravovat kostel, kde jsme se pak řadu let scházeli k bohoslužbám na Vánoce, Velikonoce, na Silvestra a hlavně o pouti 15. srpna.  Kostel byl dlouho bez střechy. Jelikož jsme si zvykli na noční mše svaté a adorace s pohledem na oblohu, bylo nám pak líto o tento zážitek přijít. Naše přání o hvězdné klenbě nad hlavou se nám splnilo – v roce 2007 dostal kostel skleněnou střechu. Od počátku byl Neratov místem smíření. Přicházeli sem lidé z různých sociálních skupin, lidé s různými handicapy, lidé různého vyznání. Tady se lidé, třeba poprvé, setkávaly s Kristem uprostřed společenství.  Já jsem tam s rodinou dojížděla na víkendy a prázdniny. Pak zde vzniklo chráněné bydlení, ve kterém jsem pracovala jako vedoucí asi 4 roky. Vzala jsem si na starost některé klienty jako opatrovník. Dodnes mám odpovědnost za 2 ženy, které jsou omezené ve způsobilosti k právním úkonům. Je mezi námi téměř rodinný vztah, rády se se mnou jezdí na kurzy postaviček do Olomouce.

Naše rodiny mají k Neratovu velmi hluboký vztah, je to vidět i na místním hřbitově, kde je pohřben můj otec, bratr a dva synovci.

 

Řadu let také v naší farnosti sloužíš jako katechetka, od jakého roku? Jak velké děti vedeš?

Náboženství jsem začala učit, když našemu Ondrovi byly čtyři roky. Dnes už je mu 43, tak už je to docela dlouho. Oslovila mě tehdy Eva Fiřtová z naší farnosti, která vedla skupinku dětí od známých. Přidali jsme se k nim a časem jsem jí začala pomáhat s katechezemi. Teologii jsem začala studovat tajně po večerech. Bylo to za totality a tyto aktivity jsme dělali pod vedením salesiánů. Po revoluci jsem pak oficiálně dokončila studium na teologické fakultě. Učila jsem u nás ve farnosti, pak jsme cca 20 let trávili více času v Neratově, tak jsem učila i tam, a teď už několik roků pouze tady v KCMT.

Vždycky jsem se snažila náboženství vyučovat srozumitelně a názorně. Proto jsem začala používat i postavičky. Dodnes s dětmi vzpomínáme, jak jsme se v Neratově každé ráno scházeli v kapličce k modlitbě se zpěvem, četbou a povídáním, a jak jsme pravidelně secvičovali divadla s křesťanskou tématikou. Za ta léta jsme mohli odehrát dobrých 15 her. Secvičili jsme příběh sv. Anežky nebo sv. Vojtěcha, věnovali se tématu milosrdenství při zpracování Šťastného prince od Oscara Wilda či tomu, že hřích se nevyhýbá ani církevnímu prostředí v detektivce Klerika.

 

Vím, že jsi u salesiánů spolupracovníků. Jste členy oba dva s manželem? Jak k tomu došlo?

Vstup do salesiánské rodiny se odvíjel od dřívějších kontaktů s některými salesiány od sv. Kříže, od naší účasti ve farním sboru u sv. Františka a od katechezí s Evou Fiřtovou.

Ještě za P. Šulce jsme začali zpívat ve sboru pod vedením Marušky a Vojty Láskových. Zpěv byl zpočátku nic moc. Tak nám P. Šulc domluvil doučování u pana Korejse, jehož byl odchovancem. Sbor zpěváků přerostl v přátelské společenství. Jezdili jsme s ostatními rodinami (Láskovi, Černí, Dabrowski, Novotní, Křížovi…) na výlety, pak jsme pravidelně jednou ročně zpívali na nedělní mši v Chrašticích u Příbrami (i se všemi dětmi) a pak v početné rodině u Bambasů pokračovali ve zpěvu na nedělní hostině. Zrovna tuto neděli jsme dostali vzkaz od paní Bambasové, že to pro ně byl balzám pro duši, jelikož místní mohli vidět, co se dá dělat s dětmi, a o nedělích.

Zmínila jsem Evu Fiřtovou – ona a její muž Pepík byli salesiánskými spolupracovníky již v době, kdy jsme se poznali, což jsme ještě nějaký rok nevěděli. Seznámili nás s P. Jožkou Kopeckým, který měl spolupracovníky na starosti. Jeho zásluhou se stovky apoštolsky angažovaných manželských párů stalo spolupracovníky. Za totality bylo nutné, aby souhlas se členstvím dali oba manželé kvůli riziku prozrazení a s tím spojenou perzekucí. My jsme skládali sliby v prosinci 1985.

 

Jezdíš na některé duchovní obnovy? Co dále formuje a prohlubuje Tvůj vztah k Bohu?

Ano, zrovna před pár dny jsem byla na duchovní obnově s ženami z farnosti na Svaté Hoře. Jinak v rámci salesiánské rodiny máme sobotní duchovní obnovu před Velikonocemi a Vánocemi a během roku 4 až 5denní exercicie pro salesiánské spolupracovníky.

Svůj vztah k Bohu formuji zejména ve společenství, při vyučování dětí, které mě svými otázkami často „přinutí“ se více zamýšlet nad životem s Bohem, ve svátosti smíření, dobrou knížkou a určitě také postavičkami, které vyžadují velmi podrobný vhled do děje evangelia.

 

Máš nějaký oblíbený film, knihu … něco, co bys nám chtěla doporučit?

Mým oblíbeným autorem je Guy Gilbert, francouzský kněz a vychovatel, který se věnoval klukům na ulici. Píše o tom ve své knize Bratr vyvržených a na jejich prosbu napsal Evangelium podle svatého lotra. Také jeho další tituly stojí za přečtení – Srdce v ohni, menší knížky o dnešním světě a jeho problémech Víra, O dětech a výchově, Odpuštění, Rodina, Tváří v tvář utrpení. Ráda si je čtu třeba cestou do práce v metru.

Další můj oblíbený autor je salesián Láďa Heryán. Jeho teologicky hluboké pojednání o Božím působení v dnešním světě na příkladech ze života lidí, např. knihy „Exotem na této zemi“, „Stopařem na této zemi“, „Sami na této zemi?“.

Nemůžu zapomenout také na René Luca a jeho knihy Vychoval mě gangster a Patnáct podobenství.

 

Jaký je Tvůj oblíbený světec, patron, ke komu se obracíš v prosbě o přímluvu?

Jako salesiáni máme svého oblíbeného světce Dona Bosca. Díky jemu jsme prožili život ve společenství lidí, kteří se k němu hlásí svým specifickým způsobem života.

 

Jaké je Tvé životní krédo?

Prožívat svůj život v Boží přítomnosti. Tak jak to výstižně vyjádřil Don Bosco: „Buďte nohama na zemi, ale srdcem v nebi“

 

Stáňo, moc děkuji za rozhovor, a že sis našla čas a chuť se s námi sdílet. Zvlášť Ti chci poděkovat za postavičky, které pravidelně vídáme před oltářem v KCMT.

Katka

 

Fchodoviny 12/2021

Svatba švagra, 1985Promoce na Teologicke fakulte 1994

Předchozí měsíc
Následující měsíc
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

2024 Flyer

-------------------------------

kostelik+kcmt

Příprava na manželství 2023-24

Příprava na manželství 2023-24

plakát 2023-příprava-na-m-zind

Jak se dá slavit neděle, když nemohu do kostela?

KCMT z dronu
KCMT z dronu
KCMT - liturgie
KCMT - liturgie
Frantisek-jaro
Frantisek-jaro
sv. František - liturgie
sv. František - liturgie
KCMT- foto hotel Kupa
KCMT- foto hotel Kupa
KCMT z dronu jaro
KCMT z dronu jaro
Velikonoce
Velikonoce
KCMT- venkovní pohled na terasu
KCMT- venkovní pohled na terasu
František-zima
František-zima
Popeleční středa
Popeleční středa
uvedení nového kaplana
uvedení nového kaplana
KCMT - sál s výhledem na terasu
KCMT - sál s výhledem na terasu
Komunitní centrum Matky Terezy
Facebook Předchozí Další