Otče Slavo, vítejte mezi námi! Část léta jste trávil s mladými z Valašska (předešlá farnost, kde P. Slavo působil) na pouti do Říma - jaké jste si přivezl dojmy? 
Cestu jsme absolvovali autobusem a naším cílem nebyl jen Řím a setkání se Svatým otcem, nýbrž navštívili jsme i řadu míst spojených se světci z různých dob a různého zaměření (sv. František, Klára, Carlo Acutis, Filip Neri, Maria Goretti, sv. Cyril, katakomby). Adorace a mše sv. se Svatým otcem Lvem jsme vnímali jako velkou třešni na dortu. Také jsme prožili s mladými tzv. Setkání k povolání, kdy se pět tisíc mladých zvedlo, aby se nabídli Bohu pro duchovní životní cestu. Děly se úžasné věci. Vnímali jsme naplnění Duchem svatým, Bůh se nás dotýkal v naprosto konkrétních všedních záležitostech.
Při návratu jsem se ptal našich mladých poutníků na jejich zážitky, plusy i mínusy. Ve velké většině na ně silně zapůsobily právě životní příběhy světců, jejichž místa jsme navštívili. Vzory, které mají své jméno, tvář i svůj obyčejný život, je velmi oslovují. Když vyberu podněty, které mě také zasáhly, zmínil bych zážitek jednoho chlapce z adorace – „Všechno jsem přitom odevzdal Bohu a dostal jsem hluboký pokoj do srdce.“ Filip Neri nám zase jemně připomněl, že ani my nemáme zapomínat na ty nejubožejší kolem nás, a Maria Goretti svou snahou o čistotu ukazuje, že i my máme bojovat za svatost, navzdory bídě svých hříchů.
A jak to všechno vlastně začalo? Kde máte své kořeny?
Narodil jsem se v Košicích, ale od mé třetí třídy jsme žili na venkově. Jsem kluk z vesnice. Mám starší sestru, tatínek už zemřel, ovšem maminka tam stále žije.
A duchovní kořeny? 
Naše rodina je řeckokatolického vyznání, maminka byla velmi zbožná. Všichni jsme chodili spolu v neděli do kostela, aj tatínek, bylo to ale takové tradiční. Poprvé jsem pocítil povolání ve svých osmi letech (snažím se nevalit oči, ale neunikne to a P. Slavo se začne usmívat). Dostal jsem totiž knížku o donu Boskovi, která mi změnila pohled na svět. Pravda, puberta později toto nadšení poněkud zmírnila, nicméně ve mně stále tiše zrálo. V 15 letech jsem se setkal poprvé s Neokatechumenátní cestou a poté na pouti s mládeží na Setkání o povolání se mi vše ujasnilo. Ovšem nejdřív jsem chtěl být řeckokatolickým knězem, oženit se a mít plno dětí; o tom jsem snil. Jenomže jsem stále více vnímal i povolání stát se misionářem. Na dalším setkání mladých se Sv. otcem v Paříži mě silně zasáhlo slovo o Jonášovi a misijní cesta zvítězila.
Jak Vaše rozhodnutí přijali Vaši rodiče?
Docela dost těžce, zvláště maminka, ovšemže chtěla mít vnoučata. Navíc já jsem hned po maturitě odešel studovat do Říma do semináře.
Jak se stane, že se kluk ze slovenské vesnice dostane do římského semináře? Také to pro Vás asi nebylo úplně snadné.
Dostane se tam Boží prozřetelností. Rozhodl jsem se pro misijní život a nabídl svou ochotu jít, kamkoli budu poslán. Studoval jsem v římském semináři Redemptoris Mater. Snadné? (Směje se.) Velká krize a velký boj, ale nakonec jsem to zvládl. V r. 2007 jsem byl papežem Benediktem XVI. vysvěcen na kněze v chrámu sv. Petra v Římě. Vlastně tam jsem stále „evidovaný“. Mým biskupem je papež, prakticky kardinál Balthasare Reina. Vždy po 12 letech rozhodne, jestli se mám vrátit, zůstat nebo jít jinam.
Tak tady asi nezkrotím svou zvědavost a musím se zeptat na dojmy. Chrám sv. Petra, svěcení z rukou papeže…
Bylo to velmi emoční zážitek … až tak silné to bylo, že jsem chtěl utéct během svěcení, když jsem ležel na dlažbě baziliky svatého Petra, během litanií, myslel jsem, že si fakt stoupnu a odejdu… hluboký pokoj nastal v mém nitru, až když mi papež položil ruce na hlavu a já jsem byl knězem na věky… Byl jsem moc vděčný Bohu, že si vybral zrovna mě, ubohého hříšníka, kluka z vesnice …
Kde jste sbíral své první kněžské zkušenosti?
Sloužil jsem šest let jako kaplan na periferii Říma. Dalo by se říct, že to je takový římský Bronx; násilí a drogy všude kolem. Policejní honičky a zásahy jako z amerických filmů. Jenže tady to je syrová životní realita na denní bázi.
Měl jste nějakou „svou“ oblast působení? Děti, mládež, rodiny, senioři….?
Všechny. Snažil jsem se být knězem pro všechny, stejně jako Ježíš coby Dobrý pastýř. Tento obraz mě provází po celou dobu mého kněžství. Jednak sebe vnímám jako tu ovečku na Božím rameni a druhak tu chci být jako On pro všechny, i pro ty mimo církev.
Co si mám pod tím konkrétně představit? 
Nu jako misionář. Musím jít za nimi, chodit dům od domu; také jsme pořádali na náměstí různé akce. Mluvit s lidmi. Když někdo prožije, že ho Bůh opravdu miluje, může to proměnit jeho mentalitu, život. To je velká věc. (Hned jsem si vzpomněla na první Oázu ještě před r. ´89, také jsme byli vyslaní takto chodit. Ovšem výsledek byl ten, že jsem si řekla, že toto rozhodně není moje cesta. Teď se začínám stydět a stávám se menší a menší a ještě menší…)
To určitě není jednoduché. Co je k tomu potřeba? Odvaha?
Nu ano, odvaha také, ale ještě víc asi to, co říkal i papež František – cítit lásku ke všem lidem. Prostě ke všem. Však víte co, pastýř má přece být cítit po svých ovcích… (Proč mě teď jen napadá: „Horlivost pro Tvůj dům mě spaluje“?)
A pak? Už Valašské Meziříčí?
Ano a setrval jsem tam 12 let. Ale nemyslete si, také tam jsou drogy a násilí, i když v menší míře. Také tady jsme podnikali misie.
Otče Slavo, kým je pro Vás Bůh a Církev?
Bůh je pro mě Abba, Otec, Církev je matka, která mě vede k Ježíši Kristu. Jsem vděčný, že jsem mohl Boha zakusit intenzívně jako otce. Zažil jsem takovou osobní zkušenost v římské farnosti, kdy jsem bojoval s krizí i vážnými zdravotními problémy. Víte, co je peklo? Peklo je, když se uzavřete do sebe a nechcete si nechat pomoc. Ale zakusil jsem sílu modlitby společenství a přišlo uzdravení. Vzal jsem si z toho i poučení, abych nesoudil ostatní, protože nevím, co prožívají.
Ještě se vrátím k Vaší rodině. Zůstalo řeckokatolictví jen vzpomínkou na dětství?
Vůbec ne, mohu totiž sloužit ve východním i západním ritu. Když přijedu domů za mámou, vždy slavím ve východním ritu.
O mamince Vám musím něco prozradit. Když jsem začal studovat v Římě, navštívili mě tam rodiče. Vše si prohlédli, viděli mě spokojeného, tak se trochu zbavili obav o můj osud. Máma pak poprosila rektora semináře, aby k nám na svátky vždy mohl se mnou přijet i jiný seminarista. Rektor souhlasil. Tak jsme pak slavili doma s rodiči a seminaristou odněkud mimo Evropu.
Pomalu se blížíme k Praze…
Ano, ve ValMezu mi pomalu končilo období 12 let práce, jak už jsem o tom mluvil. Tehdy si mě v Římě vyžádal arcibiskup Graubner, který mě znal ze svého působení v olomoucké arcidiecézi. Ovšem nesloužím tady jen jako farní vikář, jsem i „presbyter pro misio ad gentes“, provázím v blízkých Petrovicích společenství několika rodin, kterým také leží na srdci misie k pohanům. Hodně se na tento úmysl modlíme, při adoraci, růženec, na kolenou. Prosím Boha spolu s Janem Boskem: „Daruj mi, Pane, duše a vezmi si vše ostatní.“
Prahu vnímám jako misijní prostředí, potřebuje kvas, sůl. Ovšem cítím se malý a hříšník, abych tu zpřítomňoval Ježíše Krista. Cítím tu také hodně samoty mezi lidmi, chybí jim vztahy, společenství.
Na co se u nás těšíte?
Těším se na ovečky, tedy přesněji na každou ovečku samostatně. Na každého.
Ve ValMezu jsem měl na starosti katechumeny a společenství kluků 11 – 15 let, také jsme pořádali tábor pro věkovou skupinu 13 – 19 let. Tam musíte spojit duchovno, zábavu, sport. Také jsem učil náboženství 8. – 9. třídu. Na Valašsku najdete více tradice, zde však vnímám, že lidé při mši skutečně naslouchají.
Převezmete i mše sv. v domovech pro seniory?
Ano, s oběma domovy jsem se už seznámil. Na mši sv. chodí jen málo lidí, ale tolik jich tam vidíte na chodbách! I oni potřebují slyšet o Boží lásce! Kolikrát už ale nemohou ani hovořit… To je potom úloha kněze, doprovázet je. Někdy jen držet za ruku a modlit se… Bez vnímání Boha jsou tak opuštění. Co s nimi jen bude?
Patří k Vám pojem Neokatechumenátní cesta, i sám jste ho několikrát zmínil. Můžete nám ho trochu přiblížit?
Nerad bych, aby se to bralo jako agitace… Základem je křest, křesťanská iniciace a s ní spojená stálá formace. Scházíme se ve velmi různorodých společenstvích, liturgicko – katechetického charakteru.
Prozradíte nám své koníčky? Je pravda, že běháte maraton?
Zatím jsem běžel jen čtyři a s časem, který není nic moc. Nepřeceňoval bych to.
S časem nic moc? Doběhl jste a přežil, to je obrovské vítězství! Jak jste se k tomu vůbec dostal?
Rekreační sport jsem trochu dělal vždy, trochu fotbalu s kluky a tak. Na maraton jsem začínal hodně postupně. Napřed chůze, pak tzv. indiánský běh (pozn. red. – pravidelné střídání běhu a chůze) a nakonec běh samotný. Svou první „desítku“ jsem zaběhl v r. 2019, s podporou dobrého kamaráda pak následoval půlmaraton a nakonec Košický maraton. Dodržel slib, běžel se mnou, radil mi, podporoval. Zase je z toho dobrý závěr – v životě je třeba mít někoho, kdo tě podporuje. I v duchovní oblasti. Důležité je i mít zcela konkrétní cíl – tento maraton, tato akce tehdy a tehdy.
Propojujete takto intenzivní běh s duchovnem?
Ono v tom je hodně duchovna samo o sobě. Sv. Pavel hovoří o běhu často, používá ho jako příměr pro duchovní život. „Běžíme dál, náš cíl je nebe!“ (Jméno sv. Pavla P. Slavo zmiňuje často a emotivně. Je jím zjevně fascinován.) Člověk má duši, ducha, ale i tělo. O všechny složky musíme pečovat. Běh pomáhá tělu. V mém případě jsem na přímluvu P. Marie po dvaceti letech přestal kouřit a začal běhat. Nikdy není pozdě.
Když nahlédneme do Písma na varování při stavbě věže, vyjde nám něco podobného jako při maratonu – nesmí se podcenit příprava. To je stejné. Já se při běhání modlím, pro mě to je skutečně čas s Bohem.
Co je podle Vás v životě církve nejdůležitější?
Vidím dvě věci. Jednak je to mise, církev si musí stále připomínat svůj misijní charakter, jinak ztratí svou identitu. A pak je to jednota, jednota s bratry a sestrami, ale i s Ježíšem. Jenže tato jednota musí začít u mě! Já musím být v jednotě s Bohem. Snažit se nežít v hříchu.
Jak byste popsal svou spiritualitu?
Spiritualita vždy vychází ze křtu. Položme si otázku, co to znamená být křesťan? Podle Písma máme „milovat své nepřátele“. To je úkol na celý život.
Oslovuje Vás někdo jako vzor?
Mým patronem je sv. Filip Neri. Moc se mi líbí jeho myšlenka „Nezlobte, když nemusíte“. Ano, jsme hříšníci, tíhneme ke konání zla, on to chápal. Ostatně jak říká i sv. Pavel „Chci konat dobro, a dělám zlo.“ Díky za naše konání dobra patří jen Ježíši Kristu.
Bude to znít možná divně, ale přece jen to zkusím. Napadne Vás nyní nějaká zásadní myšlenka z Písma sv.?
Těch by bylo mnoho, ale jednu zmíním. Mám rád Pavlovy listy, vybavuje se mi 5. kapitola z Listu Efezským o duchovním boji. Pavel nás vyzývá, abychom oblékli zbroj Boží a přepásali se pravdou. Vnímám ono pravdou spíš jako pravdivostí, upřímností. A to bych chtěl popřát i nám všem. Abychom byli vnitřně pravdiví, upřímní k sobě i k Bohu, autentičtí, na nic si nehráli. Víte, svět nepotřebuje žádné supermany ani hvězdy, nýbrž autentické lidi, kteří nepředstírají ani dokonalost, ani víru.
Jak Vám můžeme pomoci, abyste se v naší farnosti cítil jako doma?
(- okamžitě se ozve - ) Ano! Prosím o modlitby! Potřebuji tuto vaši podporu. Určitě.
Milý otče Slavo, moc děkuji za Váš čas i otevřenost. Otevírá se před Vámi i námi nová kapitola, další startovní čára trochu delšího maratonu. Chtěla bych Vám i za naše čtenáře a spolufarníky popřát, ať sice unavení a s časem nic moc, přesto spolu doběhneme do cíle. Ať nám všem na startu, s trémou, pochybnostmi, namoženými svaly, se závodním číslem i bez něho, žehná náš Pán!
Ptala se Blanka
Fchodoviny 10/2025
