Paní Marto, z jaké rodiny pocházíte? Kdy jste se narodila?
Narodila jsem se v Praze na Karlově 4. března 1927. Sice jako druhé dítě mých rodičů, ale vlastně celý život jedináček. Můj starší bratr zemřel ještě v nemocnici, matce ho po porodu již na kojení nepřinesli. On se narodil v roce 1924 a já o tři roky po něm. Pro maminku to byla velká tragédie a nervově se z toho zhroutila. Lékaři jí pak po mě zakázali mít další dítě.
Z jak situované rodiny pocházíte? Čím byli Vaši rodiče?
Tatínek se narodil v roce 1891 a byl policejní inspektor, maminka v roce 1894 a pracovala před svatbou v Lobkovickém paláci. Poznali se během vojenské služby tatínka, bohužel se nemohli vzít, protože začala válka, během ní se tatínek dostal do zajetí a byl u legionářů v Rusku. Maminka na něj čekala, mohli si psát a ke svatbě došlo až v roce 1923 u sv. Mikuláše na Malé Straně.
Kde jste bydleli, kde jste vyrůstala?
Legionářům postavili celou ulici v Podolí. Tam jsme měli krásný byt i se zahrádkou a bazénem. Tatínek zřejmě z toho, co zažil v Rusku (špatná strava, strádání…), začal mít žlučníkové potíže, a bál se, abychom mohli byt dál platit, a tak začal se stavbou domku na Chodově, který byl postaven v roce 1935, a mohli jsme se přestěhovat. Tatínek se léčil v Karlových Varech a také změna vzduchu mu pomohla.
Do osmi let jsem tedy vyrůstala v Podolí, tak jsme chodili ke sv. Michalovi a sv. Pankráci do kostela. Pamatuji si, že mě maminka ve třech letech držela v náručí a arcibiskup Kašpar mi dával na čelo křížek. Od malička jsem chodila do kostela a maminka chodila ke Kajetánu, když jsem byla pod jejím srdcem. Takže již před narozením jsem vyrůstala ve spojení s Bohem. Všechno dobré jsem dostala.
Kam jste pak chodívali do kostela, když jste se přestěhovali na Chodov?
Pěšky jsme chodívali do Hostivaře do kostela Stětí Jana Křtitele nebo do Kunratic. Pak, když byl postaven kostel na Spořilově, tak tam. V roce 1938 byl vysvěcen kostel sv. Františka, tak pak už sem.
Co jste studovala?
Na Chodově obecnou školu, nejdříve jsem chodila do žluté budovy a pak do bílé. Z páté třídy jsem šla do gymnázia do Vršovic v Kodaňské ulici. Kde jsem pak i maturovala. Bohužel byla válka a musela jsem být totálně nasazená.
Takže jste byla v Německu v továrně?
Naštěstí ne. Můj bratranec byl starostou v Záblatí, okres Lomnice nad Lužnicí v jižních Čechách, a mohl si nárokovat pracovní sílu. Tak jsem mohla přes rok být u něho v hospodářství a pomáhat mu s různými pracemi, a i s výchovou dětí.
A co po válce?
V roce 1946 jsem nastoupila do banky Slávie, během té práce jsme museli jako ročník 1927 a 1928 nastoupit na brigádu do hospodářství do oblasti po vyhnaných Němcích na Šumavu, kde byla pole neobhospodařovaná, jen vojáci je posekali a my dělali další práce: nejdříve žňovou brigádu a po ní bramborovou. Domů jsme se vrátili až po Mikuláši.
Vím, že jste prodělala vážnou nemoc. Jak k tomu došlo?
Jak jsem říkala, pracovala jsem v kanceláři v bance Slávia, tam byli také kolegové, kteří hodně kouřili a mně ten kouř vadil; stále jsem otvírala dveře na balkón a větrala. Od toho jsem dostala zápal plic. Bylo to dost špatné. Dostávala jsem kalciovky. Dva roky jsem byla léčena v léčebně v Humpolci, tam jsem dostala hnisavou vodu na plicích a hrozilo, že zemřu. První rok byl hodně špatný, nedoufali, že se z toho dostanu.
A tam došlo k osudovému setkání s jednou paní…
Ano, poznala jsem tam paní Vašíčkovou, která měla otevřenou formu tuberkolózy. Pocházela z hospodářství, měla dvě starší děti, manžela a maminku, kteří zůstali sami na hospodářství, museli odvádět velké dávky. Ona sama byla těhotná. Rodina chtěla, aby šla na potrat. Ona říkala, že nechce být vrahem svého dítěte. Rodina s ní přestala proto komunikovat.
Její holčička se jmenovala Martička, a když slyšela, že na mě volají: „Marto!“, přišla ke mně a říkala, že má ke mně nějaký vztah. Jednou ke mně v parku přišla a řekla mi, že až to na ni přijde a dítě se jí narodí, abych napsala její rodině. Když se Zdeněček narodil, hned jí ho vzali, ani mu nemohla dát křížek na čelo, protože byla pozitivní. Jeho pak odvezli do Prahy do Krče do kojeneckého ústavu. Jak jsme pak zjistili, byl krmen mateřským mlékem, protože tam byl Šimsův ústav pro svobodné matky. Ale sociálně byl na tom špatně. Fyzicky se o něj sice postarali...
Vy jste ho někdy navštěvovala?
Ano, měla jsem občas dovolenou a mohla jsem na víkendy jezdit do Prahy. S rodiči jsme ho chodili navštěvovat, fotila jsem ho a pak fotky dávala paní Vašíčkové. Ona pak šla na reverz domů, i když byla dál nemocná, snažila se doma hodně pracovat, byla sice v izolaci, s dětmi se nestýkala.
Jak to bylo dál s malým Zdenečkem?
Z kojeneckého ústavu napsali, že v srpnu, kdy mu bude rok, ho přemístí do Aše, do dětského domova, nebo najde někoho, kam by šel, protože zde mohou mít děti jen do jednoho roku. Ona mě prosila, abych je šla uprosit, aby tam mohl zůstat ještě do doby, než skončí žně, ale zamítli jí to. Tak jsem jí napsala, že by mohl být u nás, než skončí ty žně. Ona byla hrozně ráda. Když jsem Zdenečka ukázala dětské doktorce, tak řekla: „To si berete na svědomí? Tohle dítě je opožděné.“ Po dvou letech byl nad svými vrstevníky. Protože jsem byla v invalidním důchodu na dva roky, mohla jsem si Zdenečka zatím u sebe nechat. Po žních mě ještě prosili, aby u nás mohl být ještě po bramborách. Jeho tatínek říkal: „Já to nechávám na vás, rozhodněte to.“ Tak u nás zatím byl. Ale já jsem chtěla, aby ho viděla jeho maminka. Tatínek s bratrem za ním občas jezdili. Paní Vašíčkovou jsem nakonec přemluvila a v říjnu za ním přijela. Bylo to po smrti mého tatínka, který umřel na rakovinu. Paní Vašíčková byla tak ráda, že vidí svého syna, a zvolala: „Bože, Bože, to je moje dítě?“ Celou noc u nás prokašlala. Byla ale šťastná, že je on v dobrých rukou, že ho máme rádi. (V březnu příštího roku pak zemřela.)
Co Vaše okolí? Přece jenom jste byla bez manžela…
To víte, pro okolí to bylo pobouření. Říkali si: „Tichá voda, břehy mele. Dva roky byla pryč a co si přivezla.“ Hrozně mě pomlouvali. „Copak by ho mohli mít tak rádi, kdyby nebyl jejich?“
Ale Vám už pomalu končil invalidní důchod a měla jste jít do práce…
Když mu byly dva roky, tak jsem ho odvezla za jeho rodinou. Čekala jsem, jak budou reagovat. Přijetí bylo ale studené. Byla jsem tam pár dní, a když jsem viděla, jaká je situace, popadla jsem ho a jeli jsme domů. Začala jsem pak učit na Spořilově náboženství. Tehdy byly plné třídy, učila jsem 7. a 8. třídu, 9. už ne. Zdeněk mě doprovázel na koloběžce. Jeho tatínek posílal brambory a zrní (měli jsme slepice).
Vy jste ale měla se svým životem jiné plány…
Byla jsem léta zapsaná u sester Nejsvětější svátosti. V roce 1968 bych bývala mohla nastoupit, ale on byl zrovna v nejhorší pubertě. Maminka už byla mrtvá a nebylo, kam ho dát.
Nechtěla jste se vdát?
Měla jsem vážnou známost ještě, než jsem se roznemohla. Poznali jsme se na brigádě na Šumavě. Ale když jsem pak byla v Humpolci na léčení, řekla jsem mu, že jsem nemocná, ať si najde zdravé děvce, aby mě už nenavštěvoval. Byl z toho tak nešťastný, že nemohl ani bydlet blízko nás, tak se odstěhovali, aby mě neviděl a netrápilo ho to.
Kde jste pracovala dál?
Já jsem pak pracovala na Hradčanech u nevidomých dětí, protože už nešlo vyučovat náboženství. Ty děti předtím vychovávaly sestry boromejky, pak ale musely projít komunistickou výchovou. Já jsem tam měla i noční služby a kluci za mnou chodili a ptali se mě na různé věci. Když to pak zjistili, měla jsem problémy, že je neučím komunistickou morálku. Inspektor Císař poručil řediteli, aby mě vyhodil. Nejdříve mě ale hlídali, jestli dětem dávám ateistickou výchovu. Ředitel o mě hodně stál, viděl, že mě děti mají rády. Několikrát inspektorovi odporoval, ale nakonec mě vyhodit musel. Chytla jsem se v dětském domově. Tam nechtěl nikdo pracovat – byly tam soboty, neděle, noční bez příplatků. Já jsem byla ráda, že jsem mohla někde být. Musela jsem si dodělat pedagogickou školu a v roce 1968 jsem začala chodit na teologii. Na pedagogické škole jsem měla problémy, i když jsem všechny zkoušky zvládala nejlépe. Uměla jsem totiž těsnopis a mohla jsem doslova zkoušejícím odříkávat jejich slova. Ale přece jen o mně věděli, že chodím do kostela, kde i pomáhám. Jeden profesor mě varoval, že hlavou zeď neprorazím. Říkala jsem mu, že ani nechci. Nakonec jsem maturitu udělala.
Ale i z dětského domova jste šla pracovat jinam…
Bylo to v době, kdy povolili interrupce a začalo ubývat dětí v dětských domovech. Ty pak rušili a zůstala jsem bez práce. Naštěstí jsem tehdy dala vypracované maturitní otázky mladší kolegyni, když mě o ně požádala. Ona pak dělala ředitelku v mateřské škole na Zahradním Městě a když jsem se jí ptala, jestli bych tam mohla pracovat, velmi ráda mě vzala. Varovala jsem jí, že si se mnou bere kupu lejster a ona byla velká komunistka. Říkala: „Já si tě obhájím.“ Potom jsem začala studovat i logopedii.
Už jste nechtěla „vrátit“ Zdenka jeho rodině?
Ale chtěla. Když měl jít do školy, odvezla jsem ho do Tuklet, aby si tam zvykl, pak jsem jela na dovolenou. Když jsem se tam zastavila, prosil mě: „Tetičko, nenechávej mě tady, vezmi mě domů, tady mě nikdo nemá rád.“ Já jsem ho tam nechala. Řekla jsem mu: „Musíš si tady zvyknout.“ Doma jsem to řekla mamince, ta chudák za týden ztratila 5 kilo a prosila mě: „Přivez ho, jeď pro něho.“ Pak tam jezdil na prázdniny pracovat, tam se naučil všechny potřebné práce na poli.
Co byste vzkázala čtenářům Fchodovin?
Je to důkaz Boží lásky. Komu Pán Bůh – tomu všechno svaté. Nic si nepřičítám, všechno jsem dostala. I když jsem měla příležitost, udělat někomu dobře, je to Boží řízení.
Milá paní Boháčová, k Vašim 90. narozeninám Vám přejeme stálou Boží radost a pokoj, který máte a ať jste pro nás i nadále důkazem Boží lásky. Děkujeme za rozhovor.
Redakce
Pokračování: Rozhovor s manželi Vašíčkovými
