Kdy a kde jste se narodili a z jaké rodiny pocházíte?
Markéta:
Narodila jsem se v Praze v roce 1956 do křesťanské, tolerantní názorově otevřené rodiny. Mám ještě dva mladší bratry Jana a Jakuba. Táta se živil sborovým zpěvem v Československém rozhlase a ve volných chvílích maloval obrazy. Nejdříve zátiší a krajiny a později ho oslovilo evangelium se svým poselstvím, a tak začal malovat oleje s výjevy ze života Ježíše, Marie, apoštolů a světců. Maminka byla s námi na tehdejší dobu dlouho doma (do mých 13 let). Hodně se nám věnovala, vyprávěla, četla a chodila na procházky do karlínských a žižkovských parků. Zpívala ve sboru a mě ke zpěvu také přivedla. Já pak ve sboru zpívala 20 let. Jako děti jsme hodně poslouchali klasickou hudbu, četli, hráli si, jezdili s rodiči na celé prázdniny několik let do Huti u Jablonce n/Nisou, do pronajaté chalupy, kde jsme trávili nejkrásnější prázdninové měsíce našeho života. Na tehdejší dobu to byla skutečně báječná mladá léta. Před tím, než se maminka vdala a šla se mnou na mateřskou, se v Ústavu pro nevidomé na Pohořelci, kde pracovala, seznámila se slečnou Martou Boháčovou.
Zdeněk:
Narodil jsem se v roce 1949 v Humpolci jako čtvrté dítě do rolnické rodiny. Maminka měla v těhotenství se mnou otevřenou formu tuberkulózy, proto byla léčena v sanatoriu v Humpolci. Tam se seznámila se slečnou Martou Boháčovou, která tam byla také na léčení. Moje maminka se po porodu ve stabilizovaném stavu mohla vrátit domů, ale já jsem vzhledem k jistým okolnostem nemohl být doma v Tuklekách. Odvezli mě do Prahy do kojeneckého ústavu v Krči, kam mě do mého prvního roku chodila navštěvovat teta Marta. Od jednoho roku jsem měl být přeložen do Aše, maminka prosila tetu Martu Boháčovou, jestli by si mě nevzala k sobě. A ona souhlasila. (Více si přečtete v avizovaném rozhovoru). Moc jsem tetě Martě za to vděčný. Maminka mi umřela, když mi byly necelé dva roky.
Markéto, Vaše rodina je s naší farností spojena s Vaším strýcem…
Ano, můj strýc Josef Bláha je autorem betléma, který je od roku 2010 pravidelně vystavován ve vánočním období před oltářem v KCMT. (Více viz Almanach – patnáct zastavení).
Zdeňku, kde jste trávil prázdniny?
Většinou jsem navštěvoval čtyři místa. Rodné Tukleky, kde byla moje rodina. Pak jsem jezdíval do Horního Ostrovce, rodiště maminky tety Marty, a do rodiště jejího tatínka Záblatí. Rád vzpomínám na prázdniny u sestřiček Nejsvětější svátosti v Černožicích nebo v Horních Albeřicích v Krkonoších.
Byli jste k víře vedeni od dětství?
Markéta: Jistě, ale moje cesta byla leckdy dramatická. Odklonila jsem se od křesťanství, pět let hledání, pět let bez Boha, bez modliteb, bez víry – byla jsem na poušti. Nedala jsem na rady svých rodičů, neposlechla jsem a později za to tvrdě zaplatila. V těchto těžkých časech také začíná znovu můj osobní návrat k víře.
Zdeněk: Tím, že je teta Marta hluboce věřící, vedla mě k víře od malička. Ministroval jsem od čtyř let. V té době zde působil P. Vágner, byla zde úžasná pospolitost. Například rodiny Klípova, Řehořova, Náglova, Rottova,Tůmova a další báječní lidé, tehdy ještě z okolních vesnic. Třeba úklid kostela sv. Františka a přilehlé zahrady byl samozřejmostí. Lidé se pravidelně a rádi scházeli. Večer se tehdy dřevěná podlaha v kostele musela nahydrovoskovat a pak s kartáči na nohou leštit. Těžké koberce se venku klepaly.
Co nebo kdo ovlivnil vaše hledání smyslu života?
Markéta: Výrazně oba rodiče: Táta – vyprávěním příběhů o svatých, svým originálním způsobem, také malováním obrazů s evangelijní tématikou. Máma – rozumnými úvahami, hodně četla a hledala duchovní cesty. A v neposlední řadě společný a poctivý život obou rodičů, který mi ukázal, že lze krize manželství s vírou a Boží pomocí překonávat. Dále mě výrazně ovlivnila literatura (hodně jsem četla), pak 20 let zpívání ve sboru, hra na klavír, několikerá osobní setkání s Rogerem Schützem, báječní přátelé, příroda. Smysl života je neustálé poctivé a pravdivé hledání – tedy Kristus je pro mě cesta, pravda a život.
Zdeněk: Prostředí. Jednak P. Vágner, ten s námi mladými jezdíval na výlety, pobyt u sestřiček a všude, kde jsem byl. Poznával jsem, jak lidé žijí s Bohem při každodenní práci. Měli těžký život, a přitom si nestěžovali a při práci si zpívali. Boha milovali a měli život rádi.
V jakém oboru jste pracovali a jaké jste měli v životě uplatnění?
Markéta: Pracovala jsem v oděvnictví, v administrativě a posléze 18 let v Mc Donald´s jako manažer provozu, tedy hodně v pohybu, stále na nohou, všechno rychle a hned… s mladými lidmi.
A později jsem u této firmy ještě pracovala na částečný úvazek jako administrativní síla.
Zdeněk: Vystudoval jsem gymnázium a shodou okolností jsem se dostal do Výzkumného ústavu mlékárenského v Jindřišské ulici, kde jsem byl deset let. Mezitím jsem si dva roky odsloužil na vojně. Nemůžu si na ni stěžovat. Fyzičku jsem měl, byl jsem u radiofonistů a odposlouchávali jsme americké vojáky. Posléze jsem v rámci firmy přešel do výroby čistých mlékárenských kultur do Vokovic, kde jsem strávil dvacet let. Do důchodu jsem pak pracoval jako správce budov u firmy Amos Otava – prodej, servis a oprava vozů Renault.
Jak jste vlastně vy dva poznali?
Zdeněk: Jako malí jsme se potkali, když mi bylo 14 a Markétě necelých 7 let. Teta Marta se znala s maminkou Markéty z Ústavu pro nevidomé na Pohořelci.
Markéta: Když maminka porodila mého nejmladšího bratra Jakuba (o prázdninách před mou první třídou), nabídla teta Marta v rámci kmotrovství bratru Jakubovi pomoc mamince tím, že si mě a druhého bratra Honzu vzala na léto sem na Chodov.
Oba: Vídali jsme se pak během dětství a dospívání, občas na mši v kostele na Spořilově. Návštěvy už ale nebývaly. Zhruba rok po sobě jsme každý uzavřeli svá první manželství a měli děti. Bohužel v roce 2007 Zdeňkovi zemřela žena Věra a Markéta byla již v té době dva roky také vdova. Ale to Zdeněk nevěděl. V roce 2008 jsme se potkali na pohřbu Markétina tatínka.
Markéta: Asi za týden po pohřbu jsem si ošklivě zlomila ruku a skončila v krčské nemocnici. Na kontrolu mě přivezl syn a „náhodou“ při této první kontrole jsem potkala Zdeňka v ambulanci, kde byl na převazu po úrazu. (Normálně sem jezdíval ráno, ale tento den mu to nevyšlo a on přijel až odpoledne, tedy v době mojí kontroly.) Nabídl mi, že by mě podle potřeby mohl do nemocnice vozit, a já ráda souhlasila.
Po šestileté známosti jsme vstoupili do stavu manželského 9. 8. 2014 v kapli svatého Václava v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha.
Oba: Od té doby spolu žijeme tady na Chodově v domku s tetou Martou a synem Zdeňka Martinem.
Dohromady máme velkou rodinu, celkem pět dětí, z toho čtyři syny a jednu dceru a tři vnučky.
Máte nějakého oblíbeného světce?
Markéta: sv. Antonína Paduánského za vyslyšení proseb; P. Toufara – mučedníka 50. let, za utrpení, kterým prošel, a za víru, kterou neztratil; Maximiliána Kolbeho za život, který daroval jinému; bratra Rogera (zakladatele komunity Taizé) za uskutečnění myšlenky ekumeny a za jeho příkladný život a mučednickou smrt. Jejich životy a smrt mě hluboce zasáhly.
Zdeněk: Sv. Františka z Assisi, P. Toufara a i sv. Antonína Paduánského.
Jaké máte oblíbené pasáže z Bible?
Markéta: Ze Starého zákona příběh Josefa a jeho bratří; knihu Ester; první kap. Janova evangelia.
Zdeněk: Příběh milosrdného Samaritána a Jóba.
Jaké máte zájmy a co je vaším životním krédem?
Markéta: Momentálně starost a péče o dvě babičky – mojí maminku, která bydlí na Dobříši, a tetu Martu; a také předávání osobních zkušeností vnučkám. Moc rádi v létě cestujeme, převážně po Česku. Máme rádi svou zem, rozmanitost měst, vesniček a přírody. Ráda poslouchám klasiku, zvláště Johana Sebastiana Bacha, Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů. Chodíme na koncerty, občas do divadla, do kina a taky máme velkou zahradu.
Mým krédem je: Pokorně a bez velkého reptání přijímat všechno, co mi ještě život přinese, poprat se s nezdary, obtížemi stáří a za to všechno umět děkovat.
Zdeněk: Kromě cestování je to záliba v kynologii a myslivosti. Krédem je pro mě: Chovat se tak, abych jako křesťan co nejméně pohoršoval nevěřící.
Jaká knížka, film nebo hudba vám udělaly v poslední době radost?
Markéta: Poslech audioknihy Obyčejný život od K. Čapka; příběh z knihy Raději zešílet v divočině od Aleše Palána. A mám rozečtenou knihu od T. Halíka To, že byl život – životní příběh se vzpomínkami na báječné osobnosti, vřele doporučuji. Nedávno mě nadchl francouzský film Zjevení režiséra Xaviera Giannoliho z roku 2018, ruský film Ostrov režiséra Pavla Lungina z roku 2006 a velkofilm Gándhí režiséra R. Attenborougha z roku 1982.
Zdeněk: Film Přelet nad kukaččím hnízdem, knížku E. T. Setona Moji známí z divočiny a mnoho dalších.
Co se vám v naší farnosti líbí nebo co vás těší?
Markéta: Otevřené společenství, muzika v kostele, společná setkání u sv. Františka nebo v KCMT, Café Terezie jako místo k setkávání a poznávání… s vděčností vzpomínáme na přinesení Betlémského světla až k našim vrátkům, 23. prosince 2019 manželi Zindulkovými.
Zdeněk: Milá pospolitost lidí kolem sv. Františka.
Co byste vzkázali našim čtenářům?
Markéta: Dá – li Pán Bůh zdraví, i hříchy budou...
Zdeněk: Marné lidské namáhání bez Božího požehnání.
Milí Vašíčkovi, jsme rádi, že jsme se mohli společně setkat a že jste se s námi podělili o svůj život.
Katka a Josef
Z vyprávění obou manželů vidíme, jak je Pán Bůh krásný. Vidí za roh a všechno napomáhá k dobrému těm, kdo ho milují. Nenechává bez pomoci, vyslýchá prosby svých svatých, líbí se mu naše věrnost v povolání a dává požehnání.
Fchodoviny 4/2020 Letní vydání