Paní Marie, prozraďte nám, kdy a kde jste se narodila?
Narodila jsem se v Horní Lomnici, v malé vesnici u Velkých Popovic. Tam jsem také chodila osm let do školy. Chodívali jsme pěšky asi 4 km tam a zpět a vždy v zimě jsme doufali, že bude tak nasněženo, že budeme moct zůstat doma. Mám o rok mladšího bratra Josefa, nyní je mu 80 let. Já jsem se narodila 31. 3. 1940.
Takže během války? Máte nějaké zážitky z té doby?
Já to tak neprožívala. Jen si pamatuji, že jsme chodívali občas do sklepa, kam nám tatínek dal otoman, kde jsme byli, když bylo slyšet sirénu z Popovic. Jinak jsme viděli po silnici jezdit tanky, ale byly daleko. Byli jsme ještě malí, tak jsme to tak neprožívali.
Jak se seznámili vaši rodiče?
Na hasičském bále. Maminka byla švadlena z Prahy, ale sirotek. Její tatínek zemřel v 1. světové válce, maminka předtím na nějakou nemoc a vychovávala ji babička. Můj tatínek se narodil a žil v Lomnici a byl ze čtyř sourozenců. Maminka se tam tedy přivdala.
Kam jste nastoupila po 8. třídě?
Šla jsem na čtyři roky na Hospodářskou školu v Masné ulici. Než se mému strýci narodilo první dítě, bydlela jsem u nich v malém bytě. Pak jsem se tam ale už nevešla, bydlela jsem tedy u jedné staré paní v podnájmu, ale ta brzy zemřela, a tak jsem od druhého pololetí ještě v prvním ročníku začala bydlet na internátě ve Francouzské ulici. Po maturitě jsem pracovala v Centrotexu v Praze 7.
Jak jste trávila volný čas po práci?
Byla jsme taková parta holek ještě ze střední školy, kam právě chodila samá děvčata. Dál jsme se scházely, jezdily na hory v létě i v zimě. Využívaly jsme cestovní kancelář Rekrea na letní zájezdy po naší republice. Ráda vzpomínám na lyžování (spíše běžkování) v Krkonoších.
Jak jste se seznámila s manželem Jiřím?
Jako svobodné jsme v Praze bydlely na ubytovně. Já s kamarádkou, s níž jsme si občas zašly zatančit. No a na jaře roku 1967 si pro mě přišel na tanec právě Jiří. Byli jsme spolu pak celý večer. On se pak přidal do naší party a jezdil s námi lyžovat. Měl tam ale pak i své známé.
Kdy jste měli svatbu?
Chodili jsme spolu čtyři roky a 24. 4. 1971 (na jeho svátek) jsme měli svatbu. Tehdy ještě musela být svatba nejdříve na úřadě. Tu jsme měli na Staroměstské radnici. Církevní jsme měli v kostele sv. Václava na Smíchově. To byla farnost mého muže.
Váš manžel byl vychovávaný k víře?
Manžel a jeho bratr byli vychovávaní hlavně matkou. Jejich otec zemřel, když byli malí. Jejich maminka je vedla k víře, ale řekla bych, že hodně přísně. Když se pak jako ženatý mohl sám rozhodnout, jestli půjde do kostela, přestal na mše vlastně chodit. Myslím, že dál věřící je.
Kde jste po svatbě bydleli?
Už před svatbou jsem pročítala různé inzeráty a hledala bydlení. Narazila jsem na zajímavý inzerát od jedné paní, která chtěla stavebně rozdělit větší byt na dvě samostatné části s vlastním vchodem. Můj tatínek byl zedník, tak to by nebyl problém. Bylo to vymyšleno tak, že pak jsme platili majiteli i vlastní část nájmu. Byt byl v ulici Školská s okny do ulice Žitná. Měli jsme vchod z pavlače a vznikl byt 1+1 s vlastním soc. zařízením.
Jak jste tam byli dlouho?
V roce 1974 se nám narodila dcera Jana a my začali shánět byt větší. V dalším roce jsme výměnou sehnali v Křemencové ulici v Praze 2 byt 2+1 (s většími pokoji). Tam jsme ale také nemohli dlouho zůstat, protože neměl výtah. Narodil se nám syn Radek, který měl komplikovaný porod, a bylo zjištěno, že nebude moci celý život chodit.
Takže takto jste se dostali na Jižní Město?
Ano, zase jsem hledala řešení pomocí inzerátu. V prosinci 1979 se naskytl výměnou tento byt na Hájích. Tou dobou se sídliště ještě dostavovalo a okolí bylo hodně rozkopané. I doprava do práce manžela trvala hodinu a půl. Manžel pracoval celý život na letišti, takže to měl hodně daleko.
V čem byl problém při porodu syna?
Byl otočený ne hlavičkou, ale nohama a měl hodně široká ramena. Vlastně mu při porodu přetrhli míchu.
Tím se vlastně změnil celý váš život…
Ano, veškerá moje péče o rodinu teď spočívala hlavně ve starání se o něj. Nemohla jsem už chodit do práce a pečovala jsem o něho jako o blízkou osobu. Od jeho tří let jsme každý podzim jezdili do Jánských Lázní. Až do jeho 18 let. Byli jsme tam vždy tak tři měsíce. Mohla jsem tam být zaměstnaná jako uklízečka. O Janu se tou dobou staral manžel a babičky. Radek se tam naučil plavat, měl různá cvičení, začal tam chodit i do 1. třídy, skamarádil se s novými dětmi a učil se tam starat se také co nejvíce sám o sebe.
Ale do školy musel chodit i v Praze? Kam chodil?
Do 1. třídy nastoupil v Jánských Lázních, pak jsem ho ale učila doma. Do školy tady ho nechtěli. A chodily ho domů přezkušovat paní učitelky. Pak ale na přímluvu jedné paní učitelky nakonec nastoupil do Modré školy (tehdy fungovala jako normální základní škola). Tak jsem ho ráno vždy přivedla, pomáhala mu po schodech a po vyučování na oběd už zase odcházel se mnou domů. Od 3. třídy se dostal do Jedličkova ústavu, kde vlastně zůstal dodnes, pracuje jako učitel - mediální koordinátor. Dokonce se oženil a má dva syny.
Jak se tam tehdy dostával?
Ve svých 47 letech jsem si udělala řidičský průkaz, abych ho tam mohla každý den vozit. Během těch let jsem tam začala i pracovat.
Jak jste trávili dovolenou?
Protože manžel pracoval na letišti, měli jsme letenky levnější. Využívali jsme toho a létali na dovolenou k moři do Bulharska. Jinak manžel se Radkovi také hodně věnoval. Vozil ho na různé akce a zájmové kroužky.
Kam jste jako malí chodili do kostela? A kam jste chodívala pak v Praze?
Do kostela jsme chodívali 4 km do Velkých Popovic. Ale když bylo špatné počasí, tak jsme tam nechodili. Po svatbě jsem pak chodila sama. Nejdříve ke sv. Ignáci, potom tady k sv. Františkovi. Dnes ráda chodím do Komunitního centra Matky Terezy. Nejvíce na půl desátou. Někdy si pouštím mše svaté i na TV Noe.
Jaké máte oblíbené světce?
Pannu Marii a sv. Lucii. Také sv. Petra, protože on je skála a Pán Ježíš na té skále postavil Církev. Líbí se mi také názory a postoje sv. Jana Pavla II. a současného papeže Františka.
Co pro vás znamená Bůh?
Znamená pro mě moc. Je moje velké útočiště. Modlím se za manžela, děti, vnoučata (mám čtyři), snachu a zetě, bratra… Nějak jsem zůstala jediná, kdo chodí do kostela.
Za co jste vděčná?
Za své děti. Že mi je Pán Bůh dal a že mi pomohl s jejich výchovou. Mám naději, že v sobě nějakou víru v Boha mají. Naopak cítím výčitky vůči dceři Janě, že jsem se jí nemohla moc věnovat.
Paní Marie, moc děkuji, že jsem s Vámi mohla strávit čas při tomto rozhovoru, a více vás tak poznat. Přeji vám pevné zdraví a stálou radost z Boha a důvěru v Jeho pomoc a lásku i v dalších letech.
Katka
Při povídání si s paní Marií jsem si znovu uvědomila, že my věřící máme o svůj vztah s Bohem pečovat. Nemůže zůstat jen u uvědomění si, že Bůh je. Ale je třeba se každý den otvírat Jeho lásce a hledat Jeho vůli. Je důležité vnímat, co od nás Bůh chce a jak své blízké a ostatní lidi svěřovat v modlitbách našemu Otci. Že nám nemají být lhostejné jejich osudy a my je skrze náš důvěrný vztah k Bohu můžeme Bohu donést.
