Maruško, můžeš se nám představit? Kdy ses narodila?
Narodila jsem se v roce 1993, díky duchovní charismatické obnově, kdy pro mne začal nový letopočet, nové narození. Bylo to během přípravy na přijetí svátosti biřmování vedené P. Michaelem Slavíkem, Kateřinou Lachmanovou a modlitebním týmem podle semináře Obnovy v Duchu svatém. Oni dobře zaseli, další dobře zalévali a Bůh dal a dává vzrůst.
Co se tedy stalo, že ses znovu narodila?
Nevím, jak se to přesně stalo, psali jsme dopis Ježíšovi – modlitbu odevzdání, a pak také skrze ustavičný výklad Božího slova, které jsme tam studovali. Ono způsobilo, k čemu je Bůh povolal. Přicházelo světlo, poznání, důvěra.
Byl to skutečný zázrak, který způsobil naprostý obrat, změnu, svobodu. Kudy jsem tehdy chodila, v jakékoliv společnosti, jsem nějak svědčila, aniž bych si to připravovala. Plná nadšení, radosti. Jinak jsem začala vnímat lásku k lidem. Nově pokoj, odpuštění, milost pokání, mnoho slz nad minulostí. Chvála Pánu za všechno, že „mě vytáhl z jámy zmaru, nepříteli mocnému mě vyrval, postavil mé nohy na skálu a do úst mi vložil novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu.“ (srov. Žalm 40) Díky, že „všechno staré pominulo a hle, je tu nové.“ (2Kor,17) A už to není o mně, ale o Kristu, jeho životu ve mně.
Abychom lépe pochopili, jak moc se toho ve tvém životě stalo, jak jsi tedy předtím žila s Bohem? Byla jsi přeci věřící…
Před onou duchovní obnovou jsem samozřejmě věřila, že Bůh je, chodila do kostela. Kromě těch 15 let po svatbě. Dodržovala jsem něco, sem tam se i snažila jít hlouběji, ale nešlo to, neneslo mě to, nerozuměla jsem. Tím, že všichni okolo na tom byli podobně, jsem nevěděla o jiné cestě. Až po svém obrácení jsem ale zjistila, že Bůh Otec, Syn Ježíš a Duch svatý jsou tři, jsou živí, přinášejí život i do mého života, že Je mohu uctívat v duchu a v pravdě kdekoliv, nejen v kostele, že On (trojjediný Bůh) si udělal příbytek ve mně, že jsme tak tím chrámem my, ve kterých On přebývá. Živý vztah.
Jsi původem z Prahy? Máš nějaké sourozence a vyrůstala jsi ve věřící rodině?
Pocházím z Prostějova na Moravě, tatínek byl lékařem, maminka ženou v domácnosti, jsme tři sourozenci. Rodiče si ještě později vzali do pěstounské péče maličkou, osiřelou sestřenici. Měla jsem krásné rodinné zázemí, křesťanskou praktikující výchovu. Hodně jsme zpívali a všichni jsme na něco hráli, já jsem pořád někde vystupovala buď s klavírem, nebo zpívala, recitovala. Vystudovala jsem konzervatoř, šest let, a Akademii múzických umění, pět let.
Kde jsi potom pracovala?
Zaměstnání jsem měla zpočátku rozkouskované, krátký čas na konzervatoři, pak soukromě, v kulturním středisku, vždycky tak, abych mohla být s dětmi doma. Pořádně jsem nastoupila do práce až v roce 1988, a sice do LŠU v Nuslích. Na tu dobu nevzpomínám ráda, byla jsem nervní, nátlaková, myslela jsem, že se musím s nároky na žáky „zařadit“, ždímala jsem z dětí, co se dalo i nedalo. Byly to nervy, bohužel současně i doma. Omlouvám se v duchu všem tehdejším žákům, které jsem učila. Pak přišla revoluce 1989, díky Bohu, snad i kvůli mně. Po letech nedobrovolného půstu jsem znovu mohla začít „chodit do kostela“. Revoluce rozdělila školu na samostatná pracoviště, vznikla ZUŠ Spořilov, kde jsem zakotvila a jsem do dneška, už s malým úvazkem, jako pracující důchodce. Z Boží milosti jsem tu mohla učit skvělé děti ze spořilovské i naší farnosti, poznávat i jejich úžasné rodiny a vytvářet krásné společenství, vztahy. S mnoha dětmi jsem se poznala i jako korepetitorka (doprovází hrou na klavír houslisty, flétnisty nebo zpěváky), což je moje velká záliba. Učím čím dál raději, děti i hudbu mám ráda.
Kdy ses vdávala? Kolik se vám narodilo dětí? Hrály děti také na nějaký hudební nástroj?
Po studiu jsem se vdala, s manželem jsme se znali krátce, byl to kamarád mého bratra, ekonom, studoval v Praze. Narodili se nám dva kluci, starší ještě na Moravě, pak jsme přesídlili za manželem do Prahy, tady se pak narodil mladší syn. Byla jsem s dětmi asi deset let doma, oba kluci hráli – jeden na flétnu, druhý na klavír. Vystudovali oba VŠ, šli ve šlépějích manžela. Starší syn je ženatý, máme dvě vnoučátka, školáky, druhý syn je zatím singl. Žijeme v hezkých vztazích, máme se rádi, díky Bohu.
Kdy jsi začala hrát na varhany v našem kostele? Jak moc se liší hra na klavír a na varhany? Musela ses dlouho zaškolovat?
Občas mě Maruška Lásková požádala o záskok a pak vyplynulo ze situace, že převezmu nedělní ranní. Na varhany jsem amatér, od klavíru se liší velmi, ale řídím se sluchovou představou. Zaškolovala jsem se v tom smyslu, že jsem musela pochopit průběh mše, chystat příslušné noty, stránky, nacvakat číselník – nejhorší byly ty „neběžné“ neděle. Zpočátku mi hodně pomáhaly dobré duše ze scholy, pak jsem u Františka osiřela, ale Pán to nějak ohlídal.
Jak moc odlišně vnímáš průběh mše, když hraješ, a když jsi v lavici?
Určitě je to jiné, v lavici intenzívnější, niternější, soustředěné. U varhan někdy nervy, listování, chystání.
Jak se tedy po tvém druhém narození proměnilo tvé vnímání sebe sama? Vůbec, uchopila jsi svůj život jinak? Jak nahlížíš na život před a po Obnově?
Jsem ráda, že můj život skončil s Kristem na kříži, pořád umírám sama sobě, pořád se ukazují oblasti ještě nepoddané Bohu. Už žádné chlubení, pýcha, už sebe nikdy dlouze neřeším.
Vnímáš jinak i svou službu ve farnosti? Svou práci?
Sloužím tím, čím mě Bůh obdaroval, takže zpívám a hraji, kde je třeba. A světe div se – nemám trému. Což na pódiu moc neznám.
Měla jsi tehdy nebo máš dnes nějaké modlitební společenství a co pro tebe znamená?
Modlitební skupinku jsme měli od Obnovy s několika účastníky, po pár letech se rozpadla. Vznikla nová, školní, ekumenická a trvá dodnes. Je nás zhruba sedm z různých církví. Modlitební společenství je pro mě vzájemná podpora, korekce. Funguje, že „Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed." Jak u přímluvných modliteb, tak i ve chválách.
Chceš se s námi podělit o nějakou vážnější zkušenost s dotykem Boha? O nějaké svědectví?
Ano, jde o mimořádné zkušenosti s Boží láskou, věrností a mocí. Staly se pevným základem mé víry. Nevěřícně žasneme, když se stane zázrak, a přitom Ježíš nás o tom ubezpečil, o platnosti svého slova, o synovství a svém jménu a své moci. Některé jsou hodně osobní, že o nich nemůžu psát.
Jedna se zkušeností s Boží mocí je z 90. let, kdy byla uzdravena sousedka z našeho domu. Jednou jsem ji potkala v domě po její opětovné hospitalizaci. Vyprávěla mi, jaké má zdravotní problémy a fóbie. Já jsem v té chvíli cítila, že to tak nemůžu nechat. Navrhla jsem jí, že za ní přijdu. Během té návštěvy jsem jí svědčila o tom, jak Bůh proměnil můj život. Modlily jsme se spolu a ona během té modlitby přijala Pána do svého života. Po pár dnech zjistila, že její strach je pryč. (Dříve vůbec nemohla ani vstoupit do nějakého dopravního prostředku.) A celkově ani její zdravotní stav nevyžadoval další hospitalizace. Od té doby obě chválíme Pána a vícekrát jsme se setkaly k modlitbě.
Asi před šesti roky jsem byla nucena v časové tísni a pod nátlakem prodat maminčin dům. Chtěla jsem poznat správný okamžik pro prodej a také, aby se dostal do dobrých rukou. A to byl skutečný zázrak, jak jsem rozpoznala dobu a jací lidé se objevili. Boží odpověď byla nad pomyšlení, co se týká načasování prodeje i nových majitelů. Bylo to velkým svědectvím pro mě i pro celou mou rodinu.
Jak prohlubuješ a upevňuješ svůj vztah s Bohem?
Trávím s Ním každý den čas, je to čas strávený jak s modlitbou, tak s bibličkou – díky Bohu, že nás kdysi P. Michael Slavík a Katka Lachmanová vedli ke každodenní četbě. Čtu i jiné autory, např. P. Ladislava Heryána, P. Vojtěcha Kodeta, Richarda Rohra, Francise Frangipaina…
Zažila jsi někdy něco jako krizi víry?
Krizi víry jsem od svého obrácení nezažila. Předtím je to jedna velká ztráta, ubohost.
Máš své duchovní patrony?
To tak necítím, mám velmi blízko ke sv. Františkovi z Assisi, sv. Augustinovi, Komenskému…
Jaký verš ti přináší pokoj, pomoc, radost?
Tak to je téma. Svou 30tiletou bibličku mám různě podtrhanou, co všechno bylo důležité, pomáhalo a pomáhá. Nemůžu vybrat, jeden je lepší než druhý, tam je všechno. Je důležité nějaké verše znát zpaměti, tím slovem bojujeme, těšíme, stavíme se do pozice bezpečí. Katka Lachmanová nám kdysi vybrala 2Kr 6,16 příběh o Elíšovi, úžasné! Nebo 1J 4: „Ten, který je ve mně, je větší než ten, který je ve světě.“ Ž 91: „Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí...“
Iz 58,61: „Velmi se veselím z Hospodina…“ Ab 3,17-18: „I kdyby nerozkvetl fíkovník a hrozny na vinicích nebyly, … já se však v Hospodinu budu veselit, budu šťastný v Bohu, svém Zachránci.“ Mám jich tady napsaných více. Například krásný je verš, tvrzení: „Cožpak by nám s Ním (Kristem) nedaroval (Bůh) všechno? (srov. Řím 8,32). „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé.“ (Žalm 127,1) Nebo 1J 4,20: „Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“
Jaké je tvé životní krédo?
Zůstat v Kristu, odpouštět, milovat podle 1Kor 13, nesoudit – Bůh je soudce i obhájce, vidět svoje trámy, a ne třísky jiných, soucit, něha.
Co bys nám chtěla na závěr o sobě ještě říci nebo čtenářům vzkázat?
Ještě trvá den milosti, Bůh nalomenou třtinu nedolomí, nevzdal to se mnou, nevzdá to s nikým. Život v Kristu je vejít do odpočinutí od svých snah, vylepšování, strachu a představ. Jde o vztah s Ním, mimo Něho život není.
Maruško, děkuji za tvé svědectví o Božím působení, ať Pán žehná tvým krokům a celé tvé rodině.
Katka
P.S.: „Já děkuji, Kačenko, Tobě, za úžasnou práci s těmito rozhovory – poznala jsem, kolik Tvého času to obnáší, jak jsi vstřícná a trpělivá. Ať Tě Pán vede a zahrne veškerou milostí.“ M.
(Odkazy na verše z Písma doplnila redakce)
