Manželé Zmátlovi: Je třeba uchovat si vnitřní radost

Manželé Zmátlovi: Je třeba uchovat si vnitřní radost
21. 6. 2021, 18:30 | Doporučit

V brožurce “Patnáct zastavení”, vydané k 80. výročí vysvěcení kostela sv. Františka z Assisi, jsme si znovu připomněli pana Jiřího Konvičku, který v průběhu let vytvářel předměty do kostela a které nás v něm všude obklopují. V naší farnosti žije jeho dcera paní Marie Zmátlová s manželem Jaroslavem. O jejich životě je následující rozhovor.

Paní Marie, prozraďte nám něco více o svém dětství.Maruška andílkem

Narodila jsem se v Praze v roce 1948, dětství jsem prožila tady v Chodově, ale to ještě nepatřil do velké Prahy. Byla to klasická vesnice s hliněnými cestami. Na základní školu jsem chodila tady do Starochodovské. Mám o rok mladší sestru, a protože jsem šla do školy až od sedmi let, chodily jsme spolu do stejné třídy. Po ukončení základní školy jsme měly problém se dostat na nějakou střední školu. Naši rodiče byli nestraníci, otec bývalý živnostník, všichni jsme chodili do kostela. To vše bylo v posudku, který s námi „putoval“. Tatínek obcházel střední školy a hledal, kam bychom mohly nastoupit. Až pak, řízením Pána, na jedné z chodeb ekonomické školy potkal svou známou z Chodova, která tam pracovala v kanceláři. Slíbila, že nás tam dostane. Tak jsme se díky ní dostaly studovat obě. Po maturitě jsem nastoupila do zaměstnání v Mezinárodní ústředně, kde jsem pracovala 11 let a pak v kanceláři jako ekonomka - např. v advokátní kanceláři a na Německém velvyslanectví.

 

Jak vzpomínáte na tvorbu otce? V brožurce “Patnáct zastavení” říkáte, že tatínek předměty do kostela tvořil hlavně v noci, také vzpomínáte na návštěvy P. Vágnera…

Otec chodíval domů pozdě, pracoval jako vedoucí ve vývoji hraček, měl na starosti více zaměstnanců. Na práci pro kostely zbyl čas až pozdě večer nebo v noci. Večer také chodívaly hodně návštěvy. Když se tvořil oltář a mobiliář pro kostel, chodíval k nám P. Vágner každý večer celé dva roky a otci v dílně pomáhal. Velké věci, např. oltář, se dělaly u pana truhláře Frantála. Otec také sháněl kvalitní dřevo. K tomu máme silný zážitek.  Protože vše bylo tajné, otec musel v noci dřevo tajně převézt panu truhláři. Museli jsme proto počkat, až bude opravdu tma, a dřevo přikryté na kárce opatrně panu truhláři převážet. To pro nás děti bylo něco opravdu vzrušujícího. Jak jsem již řekla, otec sháněl kvalitní dřevo. Např. mahagon, ořech, palisandr nebo jasan. Za práci si platit nenechával.

Jednou přišel otec z práce a vyprávěl nám, jak Pán stál při něm. Jak býval v práci dlouho a v noci pracoval, chodil také do práce až později. Přišlo na něj udání, že chodí pozdě. Bylo to na Velký pátek, kdy na něj v sedm hodin ráno čekala kontrola, jestli přijde včas. A on opravdu přišel ještě před sedmou, protože ten den měl přinést do šesti hodin rydlo na paškál otci Vágnerovi, který působil u Nejsv. Srdce Páně na Vinohradech. Tak to otec přinesl a pak šel do práce, kterou měl nedaleko. Kontrola se mu pak moc omlouvala, že ho takhle kontrolují a že tam tedy počkají na další, jak oni chodí do práce. A ostatní chodili opravdu pozdě, ale to otec nevěděl, protože to on vždy přicházel na devátou a oni se tvářili, že tam jsou již od sedmi hodin.

 

Vnímaly jste jako děti, že to, co tatínek tvoří, bude ještě dlouho vidět a sloužit mnoha lidem?

To jsme moc nevnímaly. Protože jsme byly malé. On to dělal nejdříve jako živnostník. Potom dělal pro Charitu. Měly jsme zakázáno se někomu o tom zmiňovat. Např. naše maminka mu pomáhala s odlitky sošek a korpusů ke křížkům a my jsme věděly, že když někdo zazvoní, musíme rychle pomáhat to uklidit. Až když jsme byly starší, všímaly jsme si, co vlastně dělá.

 

Pane Jaroslave, jaké bylo Vaše dětství? Z jaké rodiny pocházíte?Jarda v dětství

Já jsem také rodilý Pražák, narodil jsem se v roce 1941 ve Strašnicích do rodiny, kde nás vyrůstalo pět dětí, já jako třetí. Byli jsme tři kluci a dvě holky. Pocházím z věřící rodiny. Základní škola, do které jsem chodil, se jmenovala Stalinova škola, ale byla postavena za války pro Wehrmacht. Pak jsem se vyučil ortopedickým mechanikem a při zaměstnání studoval Strojní průmyslovou školu. Po maturitě jsem pracoval ve Vývojových dílnách AV ČR a 30 let ve Fyzikálním ústavu Akademie věd jako konstruktér laboratorních přístrojů.

 

 

Jak jste se svou ženou seznámili?

MariePo Pražském jaru byl na dva roky povolen skauting, oba jsme byli vedoucí oddílů. Já ve Vršovicích, ona v Krči. Patřili jsme pod středisko Maják, které jednou měsíčně pořádalo ve společné klubovně u sv. Ignáce u jezuitů, setkání. A tam jsme se poznali. Po zrušení skautu jsme se přeměnili na turistický oddíl a dál se scházeli. Svatbu jsme měli v roce 1973, manželka pak kvůli malým dětem vedoucí už nedělala, já do roku 1977. S našimi, ještě předškolními dětmi, jsme byli na společných táborech, kde jsme pomáhali například se stavbou nebo v kuchyni apod.

 

JaroslavPo svatbě jsme 30 let bydleli na Vinohradech nejdříve v bytě 1+1 a pak v rozšířeném 3+1. V roce 2009 jsme se vrátili na Chodov, kde jsme si pořídili starší rodinný dům.

 

Kolik máte dětí a dnes již i vnoučat?

Máme tři děti. Nejstarší dceru, od ní máme 12 vnoučat ve věku od 3 do 22 let, a od staršího syna máme dvě vnoučata. Nejmladší syn je ještě svobodný.

 

 

Pomáháte teď, v důchodovém věku, s něčím v naší farnosti?

M.: Už deset let se starám o květinovou výzdobu u sv. Františka. Dělám to ráda, ale už bych uvítala pomoc, protože pomáhám sestře s péčí o matku, které bude 99 let a je nepohyblivá. Přes 30 let se sestrou a kamarádkou tuto službu děláme i ve spořilovském kostele.

 

Neumím si dost dobře představit, co tato služba obnáší? Jistě to není jen chození do květinářství pro květiny.

M.: Musím mít představu, co asi chci použít. Květiny jsou dnes drahé, proto hodně používám květiny ze své i farní zahrady, o kterou se také trochu pomáhám starat. Květiny kupujeme většinou jen v zimě. A také touto cestou moc děkujeme paním, které na květiny finančně přispívají.

J.: Podílel jsem se na menších opravách v kostele sv. Františka - např. oprava lustru (s panem Dabrowským), vstupních dveří, které někdo poničil. Rád bych, pokud mi budou síly stačit, dál obnovoval lesk na sakrálních předmětech vyrobených panem Konvičkou. Na Velikonoce děláme výzdobu Getsemanské zahrady a Božího hrobu.

 

Je nějaká červená nit, která se táhne Vaším životem?

J.: Vidět potřeby a starosti druhých a podle sil se snažit pomoci. V důchodovém věku jde především o hlídání vnoučat a pomoc starším vnoučatům při studiu.

 

Je nějaké rozhodnutí ve Vašem životě, které byste pohledem dneška udělali jinak?

J.: Na tuto otázku je těžké odpovědět. Mám krátkou paměť (smích). Od Pána Boha jsme dostali dar víry, On při nás stojí. Při mylném rozhodnutí nás neopouští. Je na nás zaslechnout jeho hlas. Bůh k nám promlouvá hlasem nejbližších a také událostmi. V minulosti jsem věnoval hodně času práci a skautu. Pohledem dneška bylo chybou odbývat modlitbu. Svou morální sílu a správné rozhodnutí čerpáme hlavně z ticha a modlitby.

M.: Člověk udělá v životě spoustu rozhodnutí – malých i velkých, a protože jsme nedokonalí, mnohé z toho nedopadnou nejlépe. Z pozdějšího pohledu na věc, bych samozřejmě mnohé udělala jinak.

 

Jaký máte oblíbený verš, nebo verše v Bibli?

M.: Mám mnoho oblíbených pasáží z knih. Pokud se jedná o Bibli, tak z Lukášova evangelia 2. kapitolu, protože mám ráda Vánoce.

J.: Mt 11,28-30 „...vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“

 

Máte svého oblíbeného světce, přímluvce, patrona?

M.: Jasně svatého Františka.

J.: Terezu z Kalkaty, která svojí službou nejubožejším a umírajícím projevovala Boží milosrdenství. Svatého Františka, který svým životem prokazoval lásku a pokoru k Bohu, chudým a všemu stvoření.

 

Jak vnímáte po více než 10 letech Komunitní centrum Matky Terezy?

M.: Jsme rádi, že se podařilo na Jižním Městě postavit nový kostel po mnoha úsilích a jako Komunitní centrum je otevřené všem. Jen si myslím, že by bylo třeba více dobrovolníků. Například když je Dobroden, přijdou do kostela sv. Františka jen starší osoby a mládež žádná.

J.: Je to zázrak. Máme radost z živého společenství, které probíhá při bohoslužbách. Také oddílových aktivit a kroužků je hodně. Přednášky pořádané na různá témata mají vysokou odbornou úroveň. Aby KCMT sloužilo výzvám doby a službě obyvatelům Jižního Města, bylo by potřeba více dobrovolníků, kteří svou službu berou jako misii.

 

Jaké je Vaše životní krédo, něco, co byste chtěla vzkázat čtenářům Fchodovin?

M.: Každý den má dost svého trápení – jak je psáno. Říkám si, že bych měla udělat něco líp, aby tento den byl lepší než ten minulý.

J.: Aby se nám život povedl, je třeba si uchovat vnitřní radost. Je krásné, když Ježíš říká: „Buďte veselí a radostného srdce, vždyť vaše odměna v nebesích je veliká.“ Když má člověk důvěru v Boha, když pak přijde průšvih, hned nezpanikaří. Myslím i radost z maličkostí každého dne je třeba si dopřát. Bůh stvořil tolik důvodů k mnoha radostem pro každý den.

 

Děkuji, že jste si našli čas a chuť podělit se s námi o kousek sebe.

Katka

Fchodoviny 11/2019

Svatba, 1973Svatba, 1973

 

 

 

 

S dětmiS vnoučaty

Předchozí měsíc
Následující měsíc
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

2024 Flyer

-------------------------------

kostelik+kcmt

Příprava na manželství 2023-24

Příprava na manželství 2023-24

plakát 2023-příprava-na-m-zind

Jak se dá slavit neděle, když nemohu do kostela?

Frantisek-jaro
Frantisek-jaro
sv. František - liturgie
sv. František - liturgie
Velikonoce
Velikonoce
KCMT z dronu
KCMT z dronu
KCMT- foto hotel Kupa
KCMT- foto hotel Kupa
Popeleční středa
Popeleční středa
KCMT z dronu jaro
KCMT z dronu jaro
uvedení nového kaplana
uvedení nového kaplana
KCMT - liturgie
KCMT - liturgie
František-zima
František-zima
KCMT- venkovní pohled na terasu
KCMT- venkovní pohled na terasu
KCMT - sál s výhledem na terasu
KCMT - sál s výhledem na terasu
Komunitní centrum Matky Terezy
Facebook Předchozí Další