Veroniko a Jaroslave, můžete se nám prosím představit? Kdy a kde jste se narodili?
V.: Narodila jsem se v červenci 1945 a jsem z Nuslí, z nuselského údolí. Jsem nejstarší ze tří sourozenců. Měla jsem to tam ráda. I škola byla nedaleko.
J.: Narodil jsem se v roce 1946 v Brně, ale ještě v prvním roce života jsme se přestěhovali do Prahy, takže jsem vyrůstal jako Pražák. Bydleli jsme v Dejvicích. Jsem druhorozený ze čtyř sourozenců, mám tři sestry.
Pocházíte z věřící rodiny? Jak jste jako malé děti prožívali vztah k Bohu? Jak se na vás dívaly jiné děti ve škole?
J.: Chodívali jsme pravidelně s rodiči do kostela k Pražskému Jezulátku. Tam jsem také začal ministrovat a to trvalo až do nástupu na vojnu v roce 1967. Ve škole jsem problém s náboženstvím neměl.
V.: Do náboženství jsem chodila, ale že nás nebylo moc, tak se spojovaly děti z okolních škol do jedné třídy. Bylo to ve škole, která sousedí s kostelem sv. Václava v Nuslích. Všichni jsme v neděli do toho kostela chodili, seděli jsme v předních lavicích a paní katechetka na nás přísně dohlížela. Pamatuji se na sošku sv. Václava, která byla nad oltářem. Moc se mi líbila. Po letech se stalo, že kostel vyhořel a soška vzala za své. Pak jsem viděla, že je tam místo ní taková nehezká moderní věc, která ve mně budí jen lítost. Později, když jsme byli starší, s námi maminka chodila na Vyšehrad. Krásné vzpomínky. S náboženstvím snad ve škole problém nebyl. Bylo nás ve třídě několik a nepamatuji se, že by byly nějaké poznámky.
Neměli jste pak problém se kvůli víře dostat na střední školu?
V.: Problém jsem neměla, ale pamatuji si na jednu zajímavou příhodu. Když nám bylo patnáct a byly nám slavnostně předávány občanské průkazy ve školní aule, přicházeli jsme jeden po druhém, a když došlo na mě, soudružka zástupkyně se mě zvýšeným hlasem před policejním náčelníkem zeptala, odkud že mám tohle jméno Veronika, že je to snad jméno z bible, ne? V občance použili moje druhé křestní jméno Jana, to jim přišlo „normálnější“. Mimochodem soudružka zástupkyně se jmenovala Marie. Netroufla jsem si ani pípnout, všichni na mě koukali, co bude. No a nebylo nic. Občanku jsem si vzala domů a maminka pak řekla, že to takhle nenechá, a šla na národní výbor, aby mi to jméno udělali tak, jak má být.
S dostáním se na školu problém nebyl, chtěla jsem dělat něco výtvarnějšího, tak jsem nastoupila do učení v pasířské dílně, jednalo se o práci s kovem. Chodila jsem tam moc ráda a dělali a opravovali jsme všelijaké zajímavé věci.
J.: Kvůli víře jsem nemohl studovat na střední škole. Tam přišel na mě od mé třídní hodně ostrý posudek. Dodnes si pamatuji některé pasáže. Pocházím prý z rodiny zatížené náboženským tmářstvím a chodím k Pražskému Jezulátku do kostela. Třídní byla pravá Rusanda a tohle nesu špatně dodneška. Nastoupil jsem tedy na tři roky na učňovskou školu, obor kovotlačitel. Maturitu jsem si pak dodělal při zaměstnání. Měla být na tři roky, ale díky rozdílovým zkouškám jsem nastoupil rovnou do druhého ročníku. Čtyřikrát týdně jsme měli školu od 15 hodin do 21 hodin. Přitom jsem pracoval v družstvu Výtvarná řemesla. Studium při práci bylo pro mě hodně náročné. Pracovalo se i v sobotu.
Jak jste se seznámili?
Seznámili jsme se právě v družstvu Výtvarná řemesla, kde jsme oba pracovali. Brali jsme se během základní vojenské služby.
Kde jste vojančil?
Celé dva roky jsem byl v Praze, pět minut od bytu. Měl jsem totiž štěstí. V družstvu jsem měl šéfa, byl to sice bolševik, ale problém s ním nebyl. Jednou jsme jeli stejnou tramvají domů a on říká: „Seš nějakej smutnej.“ Já na to: „Proč bych nebyl, přišel mi povolávací rozkaz.“ „A chceš být v Praze?“ No, a za týden mi přišel povolávací rozkaz nový. Chtěl jsem mu po vojně přijít poděkovat, ale už mezitím zemřel. V kasárnách byli samí řidiči, kteří vozili lampasáky. Během vycházek jsem mohl být doma. Tou dobou jsme už měli dohodnutý termín svatby, mělo to být 22. srpna 1968. Ale z důvodu nám všem známého termín musel být odložen. Svatba byla nakonec také 22., ale prosince. Nejdříve v Dejvicích na úřadě a stejný den u Jezulátka.
Kde jste po svatbě bydleli? Jak jste se dostali na Jižní Město?
Bydleli jsme deset let v bytě 3+1 (zhruba 80 m²) s Jardovými rodiči a jeho dvěma sestrami, z toho jedna měla tři děti a nám se narodili dva synové (v roce 1969 Ondřej, v roce 1971 Martin). Čekali jsme, než nám postaví družstevní byt. V roce 1979 jsme se mohli nastěhovat sem na Jižní Město do bytu, ve kterém bydlíme dodnes.
Byli jste nějakou službou zapojeni v naší farnosti?
J.: Pomáhal jsem panu Konvičkovi s nějakými pracemi při opravě kostela sv. Františka.
Zažili jste hodně kněží v naší farnosti, je nějaký, na kterého zvlášť rádi vzpomínáte, a proč?
Jezdívali jsme do různých kostelů po Praze, jednou jsme jeli kolem sv. Františka, nedlouho poté, co jsme se sem nastěhovali. Chtěli jsme zkusit, jestli je vůbec otevřený. K našemu překvapení byla zrovna mše. Začali jsme i se syny chodit na mše pravidelně, kluci ministrovali a jezdili na „Chaloupky“. Bylo to za kněze P. Jindřicha Šulce. Na něho vzpomínáme asi nejvíce, vždyť to bylo v době, kdy naši synové byli jeho ministranti a měli s ním krásné společenství a zážitky.
Kde jste trávili léto s dětmi?
V.: V Lanškrouně v lesovně, byli jsme tam prakticky celé léto. Pan lesní a jeho žena byli přátelé mých rodičů. Tam jsem se syny, dokud nebyli školáci, trávila třeba i tři měsíce a manžel za námi jezdíval na víkendy. Někdy nám přátelé zapůjčili chatu na Vysočině ve Žďárských vrchách. S jejich rodinou jsme i nadále ve styku.
Kde jste pracovala?
Byla jsem 14 let s dětmi doma, chtěla jsem se jim věnovat. Když jsme pak začali bydlet na Jižním Městě, začala jsem pracovat nejdříve jako šička pro družstvo Opus. Doma jsem šila batohy, tašky. Pak po revoluci od roku 1992 do r. 1994 jsem byla jako učitelka v Církevní mateřské školce v Modletické ulici. Poté ve školce v Chomutovické a Křejpského ulici. Potom jsem odešla do předčasného důchodu. Do dneška mě kolegyně zvou na různé slavnosti a při jedné takové slavnosti mi nabídly, jestli bych nechtěla dělat „čtecí babičku“. Existuje sdružení „Mezi námi“, které spojuje čtecí dědečky a babičky po celé republice. Máme občas setkání s přednáškou v zajímavých prostorách.
Co to tedy pro vás obnáší?
Jednou týdně po obědě přijdu dětem číst pohádku. Tato nabídka přišla v době, kdy mi zemřela maminka, o kterou jsem pečovala. Mohla jsem touto novou činností aspoň trošku zaplnit čas, který mi tenkrát vyvstal. Rozhodla jsem se, že dětem postupně přečtu všechny knížky, které ona napsala.
Vaše maminka byla spisovatelka?
Ano, jmenovala se Daisy Mrázková a napsala 12 dětských knížek, které také ilustrovala. Příští rok vzpomeneme 100. výročí jejího narození. Nakladatelství Baobab chystá některou její knihu znovu vydat.
Podědila jste po rodičích malířský talent?
Nikdy jsem nepociťovala nutkání něco namalovat, ale vždy mě bavilo vyřezávání ze dřeva. Syn mi koupil i řezbářské vybavení. A tato záliba mě těší do dneška, a dokud síly budou stačit, tak bych se jí chtěla věnovat i nadále. V covidovém lockdownu jsem vyřezala pejska Damu Eleonoru. Bydlí tady s námi i se starším kolegou.
Jeden z vašich synů – Ondřej – se stal knězem. Vnímali jste u něho před jeho rozhodnutím něco, co by tomuto kroku nasvědčovalo?
Ondru velmi bavilo dělat strojařinu na ČVUT. Ale během druhého ročníku nám toto své rozhodnutí oznámil. Oba jsme to trochu tušili, ale ani sobě, ani jemu jsme nic předtím neřekli. On pak říkal, že to bylo dobře, že by ho to mohlo ovlivnit jinak.
J.: Jako první věc, když nám to oznámil, nás napadlo, že mu jako rodiče budeme muset pořídit bohoslužebné nádoby. No, a že je vlastně nemusíme kupovat, že mu je vyrobíme. Žena udělala návrh a pak doma jsme to v komoře vyrobili. Je to z tombaku pozlacené.
Změnil se váš duchovní život – vztah k Bohu – po Ondřejově vysvěcení, resp. rozhodnutí jít touto cestou?
V.: Jeho rozhodnutí mě povzbudilo.
Máte již nějaká vnoučata a kolik?
U druhého syna se život odvíjel jinak. Žije s rodinou mimo Prahu, a moc se tedy z časových důvodů nevídáme. Máme jednoho čtrnáctiletého vnuka.
Jak vy osobně pečujete o svůj vztah s Pánem?
V.: To se asi pořád učím.
J.: Modlím se růženec. Chodíváme poslední neděli v měsíci od 10 hod. na gregoriánský chorál do katedrály. Celá mše je v latině. Zavedl je syn po svých studiích v Itálii. Moc se mi to líbí. Je to vlastně z dob mého mládí. Vyrostl jsem ještě před 2. vatikánským koncilem. Povzbuzují mě slova mé maminky, která vždycky říkávala: „Pán Bůh dopouští, ale neopouští.“
Jaké osobnosti ovlivnily nebo ovlivňují váš život? Jaké jsou vaším vzorem, které máte rádi?
V.: Čím dál víc si uvědomuji, jak moc mi chybí rodiče, a snažím se mít na mysli všecko, co mi dali. A byla bych jim ráda aspoň trochu podobná.
Děkuji za rozhovor. Katka
Na příběhu manželů Pávkových jsem si uvědomila, že člověk může být vděčný i za malé věci, a že pokud žijeme s touhou plnit Boží vůli, může i každé protivenství nakonec dopadnout v náš prospěch. Stačí Bohu důvěřovat a On se postará.
