Lucie Chlupová: „Když už člověk jednou je...“

Lucie Chlupová: „Když už člověk jednou je...“
6. 9. 2021, 08:30 | Doporučit

Už řadu let do naší farnosti patří usměvavá Lucka Chlupová, rozená Kolbová. Vídáme ji v různých službách a také u ambónu jako lektorku. Určitě nepohrdnete rozhovorem o jejím životě a cestě k Pánu. Vždyť ze svědectví lidí, kteří žijí osobní vztah s Pánem, můžeme čerpat povzbuzení stále.

Lucko, odkud pocházíš? Kde a kdy ses narodila?

Narodila jsem se 10. 8. 1976 v Brně a celé dětství jsem prožila ve Střelicích, odkud pocházel tatínek. Mám mladší setru, která žije na Moravě, stejně jako maminka a babička. Další část příbuzenstva mám i na Valašsku, ale i tady v Praze.

 

Pocházíš z věřící rodiny?Lucka

Jako malé jsme se sestrou byly pokřtěné jako římské katoličky. Tím byl splněn slib, který dostala babička od mých rodičů, ale jako rodina jsme ve víře nežili. Tatínek byl přihlášen k Církvi československé husitské, maminku přivedli k prvnímu svatému přijímání jako katoličku. V pubertě se ale od praxe vzdálili a k biřmování ani jeden nedorostli. O občasné návštěvy kostela jsem ale jako dítě nepřišla, chodila jsem s babičkou Liduškou. Byly to pro mne vzácné chvilky, všecko se mi tam líbilo – prostředí, atmosféra, zpěvy, a hlavně to důležité vstávání, klekání, sedání ... Modlitbu Otčenáš nás naučila mamka, to abychom věděly, co se pomodlit na hřbitově. Babička pak můj repertoár rozšířila i o Zdrávas, ale to bylo všechno. Hovory o Bohu se u nás nevedly, babička to neuměla a ani s námi nebydlela a rodiče věřili v Boha, ale „ty věci okolo“ k tomu nepotřebovali.

 

Kam jsi chodila do školy? A kde a co studovala na střední škole?

Základní školu jsme měli ve Střelicích a na střední jsem začala jezdit do Brna. Vystudovala jsem Střední školu zdravotnickou obor dětská sestra.

 

Jak dnes s odstupem času vnímáš Boží doteky ohledně Jeho volání: Hledej mě.?

Jako neustálé, jemné a trpělivé Boží vedení. V dětství jako touhu po neznámém, přes dospívání a tušení, že jen o modlitbách básničkách a klekání v kostele to nebude … Větší poznávání přišlo právě na střední škole, díky spolužačce. Když všichni před zkouškami nervovali a chystali taháky, ona seděla v koutku, četla si v Bibli a modlila se žalmy. Povídaly jsme si, nasměrovala mne, ukazovala mi jinou víru, než jsem doposud poznala. Pak přišly i moje první zážitky s Písmem. Díky žalmům jsem zažila, že jsem dítě, které On skrz naskrz zná a miluje a taky o něj pečuje. Strašně jsem chtěla poznat víc. Začala jsem chodit pravidelně do kostela a na spolčo holek u nás na vesnici. Díky tomu jsem poznávala různé způsoby modlitby, a především víc a víc Písmo, modlitbu s ním a jak souvisí s každým mým dnem, s tím, co žiji, s prací. Jednou za čas jsme jezdily na chvály do PoŠuKovSké farnosti (Pozořice, Šumice, Kovalovice, Sivice), to byla další pecka. Pak přišla touha po Eucharistii. Začala jsem se připravovat, četla katechismus, povídala si s místní katechetkou, objevovala. Krátce před svými 18. narozeninami, pár dní před maturitou, jsem šla k prvnímu svatému přijímání. Spolu se samými druháčky :). Biřmování jsem měla rok na to. Dneska jasně vidím, jak si mne Pán skrze křest v dětství vedl a posiloval. Takhle napsané to vypadá tak snadně, ale nebylo. Trvalo to dobře tři roky. Rodiče mi nebránili, ale zažívala jsem hluboké nepochopení a trápení s tím, že neznají, nemají, to co já a že nevím, jak jim to zprostředkovat. Ale vím, že ani pro ně to nebylo jednoduché. Kolik si toho taťka asi vyslechl mezi chlapy: „Ta tvoje holka prý začala chodit do kostela ...“ a kolik si toho vyslechli jako kritiku ode mne … Tatínek zemřel zaopatřený jáhnem, který byl jeho kolega z práce, kamarád. Maminka se vrátila k Bohu po jeho smrti a společenství našla v místním sboru Církve československé husitské. Takový malý rodinný ekumenismus v praxi :).

 

Kde jsi dále formovala svou víru?

Po biřmování jsem 2 roky studovala katechetický kurz v Brně, dál chodila na spolčo, 2x do roka jsme taky jezdili na duchovní obnovy. Jednou z velkých formací pro mne ale byly Velikonoce v roce 1996. Díky hnutí Regnum Christi jsem strávila Svatý týden v Římě. Kromě památek a výletu do Assisi jsem zažila Květnou neděli na Svatopetrském náměstí, audienci u svatého otce Jana Pavla II., ale především triduum v tichu a všechny slavnosti církve spojené s Velikonoci tak, jak jsem do té doby nezažila. Obohacující pro mne bylo i nakouknutí do zasvěceného života žen, které se o nás staraly a celý program připravily. V Regnum Christi jsem strávila i rok jako dobrovolník. Je to katolické apoštolské hnutí, které se zabývá evangelizací v mnoha zemích, ve všech vrstvách obyvatel, vždy tak, jak je v dané zemi potřeba. Srpen 1998 jsem strávila formací v centru hnutí v Římě a od září jsem se stala součástí týmu, který cestoval mezi Slovenskem, Českou republikou, Polskem a Římem. Poskytovaly jsme duchovní vedení dívkám, pořádali jsme duchovní obnovy a formační víkendy, holčičí tábory, charitativní akce a na Velikonoce opět program o Svatém týdnu v Římě. Tento čas byl pro mne také rozhodováním mezi zasvěceným životem a manželstvím.

 

Kdy jsi přišla do Prahy?

Do Prahy jsem přišla v roce 1996. Přítel tu studoval na vysoké škole, bydlel na kolejích, a protože jsme jinak byli každý z druhé strany republiky, šla jsem za ním do Prahy. Začala jsem pracovat v Motole na dětské chirurgii a bydlela na ubytovně. Náš vztah ale nevydržel zatěžkávací zkoušku mého dobrovolnictví.

 

Vstoupil v této době do Tvého života už budoucí manžel? Jak jste se spolu seznámili?

Po návratu z hnutí jsem se zase vrátila k práci v Motole. Byl to pro mne velký duchovní šok. Přišla jsem o vztah, ale hlavně o zázemí společenství. Na mše jsem chodila do Břevnovského kláštera, ale nedařilo se mi zakotvit mezi věřícími. Začala jsem ale chodit tancovat Square Dance a poznala prima partu lidí kolem. S Pavlem jsme se seznámili díky večerům u kulečníku, ale jen tak zpovzdálí. Jednoho dne mi na ubytovně zazvonil telefon a na druhém konci se ozval s pozváním na schůzku Pavel, kterého jsem si vůbec nepamatovala :). Začali jsme se scházet v roce 2000 a svatbu jsme měli v dubnu 2003. Na přípravy na manželství jsme jezdili co 14 dní do Střelic k jáhnu, o kterém už byla řeč. Tam jsme byli i sezdáni, protože v Praze jsem v té době stále nebyla zakotvená v žádném farním společenství. První roky jsme bydleli v Braníku a v roce 2006 jsme se přestěhovali sem, na Jižní Město, kde Pavel vyrostl. Pro mne to bylo vysvobození. Po letech jsem konečně našla zázemí živé farnosti a vrátila jsem se do Boží náruče.

 

V některém z čísel Fchodovin jsme uveřejnili rozhovor s Pavlem, čerstvě pokřtěným. Jistě i dnes prožíváš velkou radost z této události. Jako žena, která se léta modlí za obrácení svého muže…

Modlitby jsou to jediné, co jsem jako žena nevěřícího muže mohla … Za dobrého muže jsem se začala modlit už za svobodna, v době, kdy jsme se ještě zdaleka neznali a já sama se rozhodovala kterou cestou se v životě vydat. Taky jsem na to nebyla sama :). Modlí se za nás i moje biřmovací kmotra, mí přátelé, babička, teď už i mamka … No, ale snadno si spočítáte, kolik let trvalo, než se něco změnilo :). Všechno má svůj čas a my lidé, to ještě kolikrát bereme oklikami …Farní ples, 2019

Pavel byl pokřtěný v roce 2016. Do té doby jsme se samozřejmě snažila nejen modlit, ale i jít příkladem, ukazovat, vysvětlovat, obhajovat, ale všechno marné. Pavel sice souhlasil s křty i výchovou dětí k víře, ale sám se nezapojoval, do kostela šel sporadicky, aby mi udělal radost … Zlom nastal, když jsem se stala součástí Modliteb matek a současně jsme společně s Pavlem začali navštěvovat kurzy Alfa, které v roce 2013 v KCMT pořádal sbor Církve bratrské. Už to, že jsme začali, byl malý zázrak. Můj muž nemá zrovna v oblibě jakékoli organizované akce. Na Alfě ale poznal společenství, přátelství s křesťany, mohl se ptát a dostával odpovědi, vstřebával společnou modlitbu a zažil, že má svobodu se projevit nebo ne, rozhodnout nebo až později … Po Alfě byl pozvaný o. Michaelem do katechumenátu. Taky jsme se začali poznávat navzájem z jiné stránky. Posílilo to náš vztah, očistilo mnohé bolístky. Najednou jsme měli společné téma …

Radost s Pavlova křtu je obrovská. Viděla jsem, zažívala, jak Hospodin očišťuje a mění. Pavla i náš vztah a mne také.

Obrácení je ale proces, pokračuje, a dokonce se opakuje během celého našeho života několikrát.

A není to proces úplně jednoduchý a bezbolestný :).

 

Kolik máte dětí? Jak se jim snažíte předávat svou víru?

Pavlína a BarboraMáme dvě dcery. Barboru 17 let a Pavlínu 13 let. V počátcích nebylo jejich vedení ve víře vůbec jednoduché, díky tomu, že jsme v rodině nežili víru v plnosti. Jako s malými jsem se s nimi modlila (i za tatínka), to měly moc rády, byl to náš rituál. Už od předškolního věku jsme se společně účastnily náboženství ve farnosti a také modlitebního setkávání maminek na mateřské. Na bohoslužby se jim jako jiným dětem příliš nechtělo :), ale snažila jsem se je k tomu vést. Potřebovala jsem to hlavně já :) a ony byly prostě svědky toho všeho. Díky tomu se společenství ve farnosti i pro ně stalo rozšířením rodiny a je to pro ně přirozené prostředí. Mají svá společenství v náboženství, ve skautu, pomáhají při akcích ve farnosti. V neposlední řadě to, že církev poznal a přijal i Pavel, pro ně bylo velkým svědectvím. Hlavně pro starší Báru. Dneska už jsou holky ve věku, kdy si musí samy upevnit přátelství s Ježíšem. A nám nezbývá než doufat, že to, co ve farnosti zatím zažily a nabízení dobrých možností, jim pomůže se správně rozhodovat.

 

Jak jste se zapojili do naší farnosti?

Aktivity s dětmi ve farnosti pro mne byly ukotvením, povzbuzením v těžkých časech a možností k růstu. Kromě toho, co už jsem zmínila, jsem se zapojovala také v mateřském centru Domeček, než holky odrostly. Z náboženství, kterého jsme se účastnily s děvčaty, jsem postupně přešla na druhou stranu :). Nejdřív jsem pomáhala Vlastě Hamalové vést předškoláčky, časem už sama mladší školní děti. Jeden rok jsem se také ocitla v pozici pastorační asistentky a pomáhala s úklidem KCMT.

Pavel se už během katechumenátu začal zapojovat do jednorázových akcí ve farnosti. Po křtu se stal součástí týmu, který začal připravovat kurzy Alfa ve farnosti v roce 2016. Když byly přípravy v plném proudu, přidala jsem se i já s úmyslem se připojit k modlitební podpoře.

 

V jakém roce ses začala věnovat Alfa kurzům?

Kurzy Alfa jsem poznala v roce 2013, tehdy jen jako doprovod. V roce 2016 jsem nakoukla do zákulisí a pro další kurz v následujícím roce Pavla a mne oslovil o. Michael, jestli bychom si ho nevzali pod křídla. Po nějakém váhání jsme tu výzvu přijali, a abychom získali další zkušenosti a podporu širší základny kurzů Alfa, zúčastnili jsme se v březnu 2017 víkendového semináře o kurzech Alfa na sv. Hostýně. Následovaly Alfy ve farnosti v roce 2017 a 2018. Začali jsme s týmem připravovat i kurz pro rok 2020, to nám ale překazily okolnosti. Doba ale dala vzniknout i kurzům Alfa online, a tak pár lidiček z farnosti už má i tuto zkušenost.

 

Co Ti příprava a vedení dalo a dává?

Kurzy Alfa pro mne znamenají naplnění mé dlouhodobé touhy mluvit o své víře, vědět jak na to a pomáhat bořit předsudky a bariéry mezi nevěřícími či hledajícími a křesťany. Počátek to mělo už když jsem hledala, jak vysvětlit rodičům a přátelům, pak i manželovi, co pro mne Bůh, víra, církev, aktivní praxe, modlitba, služba znamenají a co mi to dává a nebere :).

Dneska je Alfa mnohem víc. Je to obrovské povzbuzení ve víře, společenství blízkých, společná modlitba, opora od druhých. Je to žasnutí nad pestrostí Božího stvoření v druhých lidech a osudech. Je to nabídka k poznávání nového, přijetí nových dovedností a darů. Nikdy dřív bych si nemyslela, do čeho všeho mne Hospodin zavede a čím mne obdaruje, když řeknu: „Tak teda jo, já to zkusím.“

 

Už více let sloužíš ve farnosti jako katechetka. Jakým dětem se věnuješ? Setkávali jste se on-line v době pandemie, kdy děti nemohly chodit ani do školy? Jak moc bylo toto setkávání jiné? V čem lepší a v čem horší, jestli se to může takto postavit.

Když jsem kdysi absolvovala katechetický kurz, neplánovala jsem se stát katechetkou. Šla jsem do toho proto, že jsem se cítila nedovzdělaná, ochuzená o mnoho let v církvi a potřebovala jsem si rozšířit obzory. A taky zase ta touha vědět, jak o víře mluvit. V roce 2011 mne Vlasta H. poprosila, zda bych se s ní nepodělila o vedení nábožka předškoláčků. Obě jsme měly malé děti, mohly jsme se navzájem zastoupit, kdyby něco. Už jsem měla zkušenosti s prací s dětmi v mateřském centru a tvoření s nimi, a taky v pozici maminky z absolvovaných nábožek s Maruškou Šmrhovou, a tak jsem do toho šla. Následující rok už jsem vedla sama skupinku mladších školních dětí, které ještě nebyly u prvního svatého přijímání, a tak to je až do teď. Postupem času se ze mne stal jakýsi styčný důstojník mezi katechety, vedením farnosti a rodiči. Není to samozřejmě jen na mně. Máme jako katecheté veškerou podporu od vedení a zázemí farnosti a také od pastoračního střediska arcibiskupství, které dohlíží na naši formaci a poskytuje materiály. Tuhle službu jsem si zamilovala. Děti jsou radostné a zvídavé dušičky. A sama mám zkušenost s tím, jak cenná je podpora společenství dalších dětí, celé farnosti a katechetů pro výchovu a upevňování křesťanství v rodině. Vůbec nejde jen o učení a vysvětlování. Poznáváme se navzájem, těšíme se spolu, prozkoumáváme a zažíváme různá dobrodružství s Ježíšem …  Máme se toho navzájem tolik co naučit.

Letos právě třeba to, jak se sejít, i když se sejít nemůžeme. Loni jsme na nutnou dobu nábožka přerušili, letos jsme zase o krok dál. Na začátku tohoto školního roku jsme se viděli 4x a přišla omezení. Díky o. Františkovi se nám katechetům dostalo malé zaškolení do možností jak na to a pomohla i zkušenost s online školou mých dcer. Každou středu, v době, kdy bychom se sešli v klubovně, jsme se viděli přes obrazovku počítače. Hrozně mile mne překvapilo, že po celou dobu se téměř všechny moje děti připojovaly a zdá se, že je to i bavilo. Vlastně se mi skupinka rozšířila i o sourozence pobíhající v pozadí a o mnohé maminky v zákulisí :). Pravda, pro mne to znamenalo po letech zase trochu víc práce, protože na tyto počítačové hodiny jsem se musela znovu a úplně jinak připravit a učila jsem se různé fígle a možnosti za pochodu. A bez debaty, je pořád co zdokonalovat. Největší poděkování ale patří rodičům, že to dětem umožnili. Teď už jsme se zase párkrát viděli naživo a je moc super, že jsme ten kontakt spolu měli, patříme k sobě.

 

Máš ještě jiný okruh lidí, které vnímáš jako společenství?

Kromě společenství týmu Alfy, katechetů a dětí na náboženství, jsem už zmínila Modlitby matek a za společenství považuji i můj pracovní kolektiv v Charitě. Pak jsou ale i společenství, která se scházíme vždy za delší dobu, i když pravidelně. Třeba při modlitbě biblickými tanci nebo při tvorbě ikon nebo i na pivu s kamarádkami …

Modlitby matek jsou pro mne velkou oporou, i když je občas pro další povinnosti šidím a jsem ve spojení na dálku. Hodně mne obohatily v modlitbě za moje děti, kmotřence a manžela a naučily mne všechny těžkosti, spletitosti, ale i radosti a vděk odevzdávat do Božích rukou, netlačit je sama. Podpora modliteb druhých maminek, nesení těžkostí navzájem, podobné zkušenosti, a to vše v diskrétní atmosféře, to je pro mne velmi cenné.

 

Už tři roky pracuješ jako sestřička v místní Farní charitě. Co Tě k tomu vedlo a jak Tě tato práce naplňuje? Máš také i z této oblasti života nějaký hezký nebo zajímavý zážitek?

Jsem zdravotní sestra celou duší a jestli jsem někdy uvažovala o jiném povolání, tak do tohoto jsem se zamilovala už během prvních hodin ošetřovatelství na škole. Mou původní motivací bylo pracovat s dětmi, ale už po škole jsem se rozhodovala, zda jít pracovat k dětem nebo k dospělým. Každá ta oblast má svoje a obojí mne lákalo. Zakotvila jsem u dětí, ale po dlouhé rodičovské „dovolené“, práci s dětmi v MC a na náboženství a po období jako OSVČ, kdy jsem šila, tvořila a požádala kreativní kurzy, jsem začala pokukovat po práci mimo děti :). Věděla jsem, že se chci vrátit do zdravotnictví a nabídka práce v Charitě byla perfektním řešením, jak skloubit rodinu a nemuset do služeb v nemocnici a nebo sedět jako „kancelářská“ sestřička na obvodě.

Ale byla to Boží volba. Já jen jeden den Hospodinu řekla, že se potřebuji vrátit do práce a nemohu najít to pravé ořechové a On mi druhý den poslal do cesty paní ředitelku s nabídkou práce sestřičky v domácí péči.

Je to pěkná práce. Pomáháme vracet se do domácího prostředí a fungovat, usnadňujeme život s omezeními (nemocí, bolestí, vyšším věkem), jsme součástí mnohých rodin a tam, kde rodina chybí, ji mnohdy suplujeme. Povzbuzujeme, utěšujeme, radíme, usměrňujeme... Pracujeme v týmu, ale zároveň musíme být samostatné, umět se rozhodnout, řešit různé situace. Nesmíme být příliš přecitlivělé, ale naopak nadmíru citlivé :) a ke všem přistupovat s respektem.

Zážitků je spousta, úsměvných i poučných, i smutných. Líp je ale umí vyprávět naše paní ředitelka Eva Černá. Však mnohé historky znáte z charitní rubriky ve Fchodovinách. A kdo nemáte knížečku „Sestřičky na cestách“, kterou vydala, určitě si ji pořiďte, nakouknete do zákulisí.

 

Máš nějakou zkušenost se silnou pomocí od Boha v nějaké situaci?

Spoustu. Ale i dost zkušeností s tím, kdy jsem volala po velkém Božím zásahu a ono to „nepřišlo“. Až zpětně teprve vidím, že i v těchto okamžicích byl s láskou a trpělivostí a shovívavě se mnou a jen čekal na pravou chvíli, kdy jsem byla připravená. Já nebo druhý.

 

Zapomněla jsem ještě na nějakou službu ve farnosti nebo jinde?

Já ti nevím. Snažím se prostě jen být tam, kde mám nebo kde je potřeba. Vyvíjí se to a roste to se mnou :). Jisté úsilí mě stojí i to nezaclánět tam, kde se může dát příležitost někomu jinému. Jen tak se dá totiž udržovat organismus společenství při životě a nebránit mu v růstu a dospívání.

Vlastně … ještě jsem členem pastorační rady farnosti a v poslední době se objevuji ve službě přímluvnou modlitbou. Jak na soukromé požádání, tak při některých příležitostech ve farnosti.

 

Mohla by ses s námi podělit o to, jak to děláš konkrétně, že v každodenním životě dáváš prostor Pánu? Je to totiž na Tobě vidět.

Chce se mi říct: „Prostě Ho beru všude s sebou.“ Ale ono je to naopak :).

Snažím se realizovat doporučení sv. Pavla „Bez přestání se modlete ...“ 1 Tes 5,17

Samozřejmě si hledám i speciální příležitosti. Lectio divina, chvály, adorace, pro breviář sáhnu ráda, třeba i cestou MHD, mám ho v mobilu, stejně jako Bibli. Využívám příležitosti. Ale to, že Boha zvu do každé mé akce, mi přijde zásadní. My spolu třeba vaříme :). Při přípravě jídla prostě žehnám a odevzdávám Bohu všechny, kdo to budou jíst. Nebo při úklidu. Stalo se to jakýmsi mým rituálem.

Jako každý jsem si samozřejmě prošla různými etapami vývoje. Byly doby, kdy modlitba pro mne byl boj a neudržení pravidelnosti mne moc trápilo. Zlom nastal, když jsem pochopila, že Ježíš je kámoš a že s ním prostě chci být furt, protože je mi v tom dobře, ne proto, že vím, že je to tak správné. A co teprv když přišly děti. To o pravidelnosti nemohla být vůbec řeč :).

A ještě jedna věc mi obrovsky pomáhá být Mu blízko, a to je právě služba ve farnosti, ve společenství, účast na akcích, a především na liturgii. Mám takovou teorii … že služba se tomu neříká proto, že někomu sloužím. Je to proto, že to všechno slouží mně :). K vděčnosti, k růstu, k udržování se v Boží kondici… :)

 

Jaký je Tvůj oblíbený verš, pasáž z Bible? Máš nějaký oblíbený film a jakou máš oblíbenou knihu, knihy?

Oblíbených veršů by bylo. … Miluji žalmy, a tak první co mne teď napadá je Žalm 139. Taky Píseň písní a pasáže o Moudrosti. A pak apoštolské listy, to je povzbuzení.

Mám ráda filmy, u kterých se musí přemýšlet, dramata, ze života, o vztazích. Když chci odpočívat, tak české rodinné komedie. Film mne napadl jako první Chatrč, ale četla jsem nejdřív knihu. Hodně změnila můj pohled na to, kým je Bůh. Knih je spousta. Hodně mne ovlivnily knihy Carla Carretta „Dopisy z pouště“ a „Poušť uprostřed města.“, Henri J. M. Nouwen „Cesta srdce“ a „Naslouchal jsem tichu.“ V poslední době Richard Leonard „Kde je k čertu Bůh?“ a Billy Graham „Když je domov na dohled“. Stále se vracím ke knize „Jak se modlit za své děti“ a v současné době se kochám a žasnu nad knihou „Ikona, okno do nebe.“

 

Co ráda děláš ve volném čase?kožené capáčky 

Když mám čas jen a jen pro sebe, tvořím. Ovládám nejednu kreativní techniku, baví mne recyklovat, dávat nové životy starým věcem a materiálům, kombinovat. Stálicí je šití, tvoření drobností pro děti a dekorací, dárků.

V poslední době se mojí velkou láskou stal ikonopis. Je to tak úžasná, hluboká věc … Ikony jsem neměla v žádné zvláštní oblibě, ale nějak si mne to našlo :). A zase to souvisí s modlitbou. Stejně jako u vaření, i u tvoření se modlím a žehnám tomu, komu bude výsledek patřit. Vyvíjelo se to, ale měla jsem to tak vždycky. Tvoření je pro mne Boží věc. Stvořil nás ke svému obrazu a máme to v sobě, v různých podobách. A když jsem se dozvěděla víc o ikonopisu, zapadlo mi to do sebe jako dílky skládačky. Strašně mne baví všechna ta symbolika a že každá drobnost má smysl, přesah do věčnosti …

Dalším mým odpočinkem jsou bosé procházky v přírodě.

Panna Pokorná, 2020 Sv. rodina před dokončením, 2019

Možná to zaznělo výše, ale i tak se zeptám na Tvé celoživotní crédo.

Souzním s Janem Werichem a snad se mi to s Boží pomocí daří:

"Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“

 

A obligátní otázka na závěr. Co bys ráda vzkázala čtenářům Fchodovin a farníkům?

Asi přesně to, co Jan Werich :).

Za sebe bych všem přála, aby ve všem, co žijí měli lásku a respekt k druhým, protože pak se nikdy nemůžou splést ani zaplést, protože pak prožijí to, co si pro ně Hospodin přeje. A to je přece to nej.

 

A tobě Katy a všem v redakci, díky, za spoustu práce a trpělivosti kolem Fchodovin a za možnost otevřít se ostatním. Snad budete shovívaví, stručnost není zrovna moje silná stránka.

Děkuji za rozhovor. Katka

Fchodoviny 9/2021

Předchozí měsíc
Následující měsíc
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

2024 Flyer

-------------------------------

kostelik+kcmt

Příprava na manželství 2023-24

Příprava na manželství 2023-24

plakát 2023-příprava-na-m-zind

Jak se dá slavit neděle, když nemohu do kostela?

KCMT z dronu jaro
KCMT z dronu jaro
KCMT - liturgie
KCMT - liturgie
Frantisek-jaro
Frantisek-jaro
sv. František - liturgie
sv. František - liturgie
KCMT- venkovní pohled na terasu
KCMT- venkovní pohled na terasu
KCMT - sál s výhledem na terasu
KCMT - sál s výhledem na terasu
František-zima
František-zima
KCMT- foto hotel Kupa
KCMT- foto hotel Kupa
uvedení nového kaplana
uvedení nového kaplana
Velikonoce
Velikonoce
KCMT z dronu
KCMT z dronu
Popeleční středa
Popeleční středa
Komunitní centrum Matky Terezy
Facebook Předchozí Další