Pane Lásko, máte moc hezké příjmení. Zkoumal jste svůj rodokmen? Kam až jste se případně dopátral? Máte nějaký humorný zážitek?
Příjmení je opravdu nápadné pro každého. Je pravda, že skoro každý žertuje. Některé vtipy jsem slyšel často: „Lásko, bože, lásko!“ Opravdu vtipných bylo méně, navíc si momentálně žádný nevybavuji. Rodokmen naší rodiny zpracoval můj synovec Josef Jůza – syn mé sestry. Dostal jsem ho v papírové podobě jako dárek k narozeninám. Je to role dlouhá bez mála deset metrů. Rodokmen sahá do roku 1548. Naše příjmení sahá se mnou do 7. generace. Dokonce máme v rodu Václava Havla. (Ale to je historie před 200 lety).
Pocházíte z Prahy? Kdy a kde jste se narodil?
Narodil jsem se 23. dubna 1943 v Praze, zrovna na Velký pátek a zároveň na svátek sv. Vojtěcha. Jméno jsem dostal po strýci knězi Vojtěchu Láskovi, bratru tatínka. Vlastně celý život jsem ochuzený o jednu oslavu ročně, a tedy i o jeden dort.
Kolik máte sourozenců?
Jsem 5. ze sedmi sourozenců. Nejstarší Olga, druhý Pavel (ten už zemřel), třetí Anna, říkáme ji dosud Andulka , dále Antonín (ten už zemřel), pátým jsem tedy já, šestá Marie, říkáme jí Marina a nejmladší je Jana. Můj otec Antonín se narodil v roce 1904 a zemřel v roce 1971, maminka Anna se narodila v roce 1908 a zemřela v roce 1994.
S bydlením to bylo složitější. Bydleli jsme v Dejvicích v bytě, který sice nebyl nejmenší, ale tak početné rodině nestačil. Navíc za války i kvůli bezpečnosti část rodiny často pobývala u strýce kněze ve Žlunicích na faře, v okrese Nový Bydžov (Jičín). Bylo to opravdu prozíravé rozhodnutí, protože náš byt v Praze opravdu utrpěl zásah při dělostřelecké přestřelce na konci války a rozbil se i nábytek a skleněný servis. Se strýcem ve Žlunicích bydleli i jeho sestry, naše tety. Já jsem měl nejraději tetu Aničku, která později i po smrti našeho strýce zůstala ve Žlunicích na faře jako hospodyně a hrála pak značnou roli v mém dalším životě.
Jak vám vaši rodiče předávali víru?
Od narození nás všechny rodiče vedli k víře a náboženskému životu. Někdy jsme se modlili společně a vedli nás i k osobní modlitbě. Nejvíc na mě zapůsobila jejich večerní četba. Živě si vzpomínám na knihu Píseň o Bernadettě. Katechetickou výuku jsem získal v rámci přípravy na první sv. přijímání ještě v předškolním věku a později v hodinách náboženství ve škole. To mě začalo moc bavit až ve Žlunicích, kde ho vedl P. Karel Veselý. Navíc jsem hodně ministroval, a pak i ministranty vedl. Velice jsem miloval obřady, zvláště velikonoční. Až mnohem později s odstupem času jsem si začal uvědomovat, že můj tehdejší náboženský život byl dosti povrchní a že jsem více vnímal formální úkony a projevy víry. Na pochopení hlubšího smyslu náboženských úkonů měla vliv i moje starší sestra Andulka. Do dneška si živě vybavuji, jak si nás sourozence svolala a všem položila otázku k zamyšlení, ta zněla nějak jako: „Proč chodíme k sv. přijímání?“/ Vzpomínám i na úsměvnou historku, jak tatínek říkal, že ta naše Andulka je taková apoštolka. Naše nejmladší sestra Jana, které mohly být tak čtyři či pět let věku, pak začala prohlašovat, že naše Andulka je taková Poštolka/.
Také si vybavuji moji už tehdy poměrně starou tetu Aničku ve chvíli usebrání po sv. přijímání. Určité záblesky hlubšího vztahu k Bohu jsem pak prožil tuším někdy v desáté třídě. Tehdy jsem častokrát zaběhl na chvilku do kostela ještě před vyučováním.
Celý můj dosavadní život se změnil přestupem do Prahy. Nejen studijní nároky, ale i mimoškolní život byl radikálně jiný. Další změna ještě nastala v drsném prostředí na stavbě, kde jsem dva roky po maturitě manuelně pracoval. V té době se Bůh jakoby dostával na okraj mého života. Ze setrvačnosti jsem do kostela dál chodil, ale mé zájmy a priority se ubíraly jiným směrem.
Naštěstí nás sestra Andulka začala vodit každou neděli do kostela sv. Havla na Starém Městě, kde tehdy působil velice oblíbený kněz P. Jiří Reinsberg. Časem jsem si ho oblíbil i já, velmi se mi líbily bohoslužby, na kterých o velkých svátcích i lid zpíval latinsky gregoriánský chorál. Zvláště důležité pro mne bylo, že se tu vytvářelo společenství mladých lidí, z nichž mnoho se stalo mými přáteli a jsou jimi až dosud. Navíc se během studia na vysoké škole objevil spolužák Petr Vaďura, který byl hluboce věřící a který ve mně vzbudil větší zájem o hlubší život z víry. Konkrétně když byl u nás na návštěvě, doporučil mi ke čtení útlý svazek Přátelství s Ježíšem. Ten jsem se zájmem přečetl a velice na mě zapůsobil. To vše byly pro mne impulzy ke snaze o nápravu života. S Petrem Vaďurou mě navíc spojoval společný studijní zájem. Vzpomínám na společné chvíle, kdy jsme i s paní docentkou Miladou Radovou-Štikovou byli na výměnném studijním pobytu v západním Německu a v Cáchách v roce 1965, kde jsme z jeho iniciativy navštívili benediktinský klášter v Kornelimünster, kde zasvěceně s řeholníky diskutoval. Při odjezdu mi doporučil k zakoupení několik knih. Např. Johannes XXIII. Geisliches Tagebuch. Při mé tehdejší znalosti němčiny to bylo přece jen velké sousto. Knihu jsem pak daroval na požádání, tuším, pateru Kohlíčkovi. I další knihy jsem pak věnoval. Nakonec jsem si jednu ale nechal, kterou jsem pak i využíval. Je to kniha Paulus und seine Zeit od Paula Dissemonda.
Myslím, že to byl právě Petr Vaďura, který mě upozornil, že v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně se zpívá gregoriánský chorál. Tam a později v kostele sv. Prokopa na Žižkově jsem pak zpíval chorál řadu let pod vedením Evžena Kindlera. To představovalo základní průpravu pro pozdější vedení scholy.
Kam jste chodil na základní, střední a vysokou školu?
První třídu jsem navštěvoval v Praze v Dejvicích. Pak jsme jako vždy trávili prázdniny ve Žlunicích, tentokrát ještě před koncem prázdnin jsem se s rodiči dohodl, že tam zůstanu bydlet u tety a budu tam chodit do školy. Skutečně jsem pak chodil od druhé do páté třídy do jednotřídky ve Žlunicích, od šesté do osmé třídy jsem dojížděl autobusem do vedlejší vesnice. Potom jsem dva roky dojížděl asi 12 km do Nového Bydžova do 9. a 10. třídy jedenáctileté střední školy. Na poslední ročník jsem se vrátil do Prahy.
Takže s rodiči a sourozenci jste se opravdu vídal velmi málo?
Tatínek zpočátku jezdíval každou sobotu odpoledne po práci, a pak odpoledne v neděli po obědě odjížděl. Maminka s ostatními sourozenci pravidelně jezdívala na Vánoce a hlavní prázdniny. (V její pozůstalosti jsem nedávno našel dopisy, které jsem jí i tatínkovi psával.)
Proč jste se před maturitou vrátil do Prahy?
Na jedenáctileté střední škole v Novém Bydžově byl ředitelem sice komunista, ale myslel to se mnou dobře a na konci desátého ročníku mi doporučil, abych na poslední rok přestoupil zpět do Prahy. V Novém Bydžově bylo tehdy ještě v živé paměti, jak se moje tety nábožensky a společensky angažovaly ještě před druhou světovou válkou. To jim komunisté nemohli odpustit a ani já bych nemohl dostat doporučení na vysokou školu. Poslední rok jsem tedy vystudoval v Praze. Nastoupil jsem do 11. třídy. Byl to pro mě šok! Byl tady úplně jiný způsob výuky a jiné nároky. Přijímací pohovory na vysokou školu byly už brzy na jaře a já sice doporučení dostal, ale pohovor jsem nějak pokazil, každopádně jsem na školu nebyl přijat. Učivo jsem do maturity zvládl výborně, musel jsem ale nastoupit do práce. Po dvou letech jsem se konečně na vysokou dostal. Zajímaly mě dějiny architektury a očekával jsem, že to bude možné studovat v rámci výuky na Stavební fakultě Českého vysokého učení v Praze. Skutečně jsem pak v letech 1962–1968 vystudoval tuto fakultu, od třetího ročníku jsem byl přijat na směr architektury, ten byl šestiletý. Při studiu jsem se, zvláště v semináři doc. Ing. arch. Milady Radové –Štikové, skutečně zaměřoval na dějiny architektury a problematiku památkové péče. Stejný zájem měl i Petr Vaďura, on byl iniciátor tohoto „kroužku“, jak jsme zpočátku semináři říkali a vlastně jsme se stali jeho zakládajícími členy. Samotný Petr Vaďura pak brzy po dokončení studia zemřel. Já sám jsem po promoci v roce 1968 byl rok na vojně a potom jsem nastoupil do práce. Při zaměstnání jsem ještě v letech 1971–1973 absolvoval postgraduální studium na Fakultě architektury oboru dějiny architektury, a v letech 1974–1976 absolvoval postgraduální studium oboru památkové péče na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
V jakém oboru jste pracoval?
Od roku 1968, tedy od ukončení řádného studia na ČVUT, jsem spojil svoji profesionální dráhu s památkami středních Čech. Tehdy jsem nastoupil Střediska státní památkové péče a ochrany přírody jako památkový architekt. Jako řadový památkář „v poli pracující“ jsem působil do roku 1980, tehdy jsem se totiž stal vedoucím oddělení péče o nemovité památky. To mi vydrželo do roku 1992, kdy jsem se stal vedoucím útvaru památkové péče a na sklonku roku 2001 ředitelem, kterým jsem byl až do roku 2016. Od té doby stále pracuji v oboru na částečný úvazek, od letošního roku je to již jen 0,25 úvazku.
Kdy a kde jste se seznámil se svou ženou Maruškou? Bylo to přes hudbu?
S Maruškou jsem se seznámil po návratu z vojny v roce 1969. Tehdy se totiž začala scházet katolická studující mládež převážně z kolejí při kostele sv. Kříže v Praze na Příkopech. Mládež vedl Benno Beneš, pozdější kněz a salesián, jednu dobu i provinciál salesiánů. Skupina mládeže už předtím v létě 1969 byla na pobytu v Jugoslávii. Já jsem v té době byl ještě na vojně, ale v Jugoslávii byla Maruška Kasalová i moje sestra Marina. Ta pak byla Marušce za kmotru při biřmování na Hradešíně na podzim roku 1969. Já jsem se ocitnul na jedné schůzce u sv. Kříže a pak jsem nabídl Marušce, že ji doprovodím domů, že to mám přes Strahov při cestě domů. Jenže jsem bydlel v Dejvicích. Hlavně jsme se seznámili při víkendovém výjezdu na Hradešín, kde kromě biřmování byl i program. Hudba ovšem v seznámení nehrála moc velkou roli. Sice jsem na Hradešíně hrával na kytaru a zpíval, vlastně si jenom vzpomínám, jak jsme tam na návsi zpívali do omrzení „U kanonu stál, a stále ládoval“, spoustu slok. Byla to spíše legrace, ale to myslím Marušku zrovna nenadchlo. Přesto si mě ale nakonec vzala – ale až po mnoha letech.
Kdy a kde jste měli svatbu? Bydleli jste po svatbě hned na Jižním Městě?
Svatbu jsme měli 14. července 1973 v Křížové, v rodišti Marie, rozené Kasalové. Toto městečko na Českomoravské Vysočině původně neslo název Krucemburk, a k tomuto názvu se vrátilo po roce 1990. Po svatbě jsme bydleli v Malé Chuchli v dosti primitivním podnájmu, ale dílem jsme pobývali i v bytě mé maminky v Dejvicích, tatínek už nežil, maminka tam tehdy bydlela již jen s mým starším bratrem Antonínem. Byt na Jižním Městě jsme získali na konci někdy kolem roku 1979, stěhovali jsme se až na začátku roku 1980.
Máte dva syny a dvě dcery? Kolik se vám narodilo vnoučat?
Máme dva syny, Vojtěcha a Tomáše a dvě dcery, Marinku a Magdalenku. Vnoučat máme pět: Matěje, říkají mu Míša, Barborku, Helenku, Valentinu a Markétku.
Jaké byly počátky scholy v naší farnosti? Jaké jste měli společenství a kdo vás formoval?
Na začátku bylo zpívání žalmů se skupinou přátel, a to jen na dětské mši svaté. Na tu jsme tehdy pochopitelně chodili, všichni jsme měli malé děti. Marie hrála na varhany, a tehdy malou Magdalenku musela dát někomu na hlídání. Vzpomínáme, jak pak někomu usnula v první lavici. Mysleli jsme si, že zpíváme docela dobře, ale P. Jindřich Šulc zpěvu rozuměl, a tak moc spokojen nebyl. Vyjednal nám konzultace u pana Korejse, a tak jsme za ním začali chodit do Týnské školy, a později pan Korejs za námi dojížděl na Chodov každý týden na zkoušky. Měl ovšem snahu, abychom byli schopni scholu vést i bez jeho účasti. Tak jsem na jeho popud absolvoval čtyřsemestrální sbormistrovský kurz v rámci Středočeské lidové konzervatoře.
Jak dlouho jste scholu vedl a máte nějaký název? Kdo dnes scholu vede a jak se cítíte jako její člen a ne vedoucí? Jak často se scházíte a na kterých mších zpíváte?
Jak dlouho jsem scholu vedl, vlastně neumím tak docela říci, protože jsem ji začal vést poznenáhlu, a také poznenáhlu přestával. Ale určitě to bylo přes třicet let. Navíc scholu jsem nevedl sám – vlastně veškerou organizaci i program zajišťovala manželka Marie. /I nyní při listování starými složkami not nacházím ručně krasopisně psané programy na jednotlivé svátky/. Při zkouškách byla nepostradatelná, já jsem totiž neuměl hrát na klavír ani na varhany. Nikdy jsme žádný název neměli, nebylo to třeba. Teprve nedávno jsme vymysleli název Schodola. Je to slovní hříčka ze slov Schola a Chodov. Vlastně stejným způsobem vznikl název Fchod, nyní Fchodoviny. Scholu vede moje dcera Magdalenka. Na rozdíl ode mne má úplné a úspěšně zvládnuté hudební vzdělání na ZUŠ. /klavír i hudební teorie/, má velice dobré organizační schopnosti. Jako člen se cítím velmi dobře, nemám už starost, ale zůstala mi jenom radost. Když jsem zkoušky vedl, tak už jsem míval ze zkoušek spíše stres, teď se na zkoušky těším, ale myslím, že se na ně těší i ostatní. Zkoušky jsou pravidelně až na výjimky ve školním roce vždy ve středu večer od 7.30 do 21.00. Zpíváme na půl desáté v neděli, kde se jedná ponejvíce o podporu lidového zpěvu, a podle určitého harmonogramu máme střídavě s druhou scholou Jedenáctkou kytarové mše, které na nás vyjdou tak jednou za dva měsíce, ale pak jsou na půl desáté i na půl jedenácté. A pak jsou tu pochopitelně zvláštní příležitosti, jako Posvícení, velké svátky, Vánoce či Velikonoce.
Jakou roli hraje hudba ve vaší rodině? Zpíváte si na společných oslavách?
Já sám jsem vystřídal několik nástrojů bez valného výsledku, takže mi zůstal jen zpěv. S tím jsem začal v útlém dětství, už tehdy jsem zpíval v kostele, a zatím neskončil. To manželka Marie se dobře naučila na klavír a potom i na varhany. Zase ji trápilo, že neumí zpívat. Chtěla, aby děti měly dobré hudební vzdělání. Tak většina dětí chodila do ZUŠ. Děvčata se díky tomu naučila velmi dobře hrát na klavír, Marinka později i na varhany. Tomáš chodil sice poměrně dlouho na klavír, ale na prahu dospělosti se z vlastní iniciativy začal učit na bubny, hrál v hardbluesové kapele Opilý Koráb. Tenkrát jsme mu dokonce půjčili peníze na zakoupení bicí soupravy. Učil se doma v panelovém bytě. Dnes už nechápeme, jak to mohli snášet naši milí sousedi – shodou okolností Svobodovi z naší farnosti.
Často jsme s dětmi zpívali s kytarou u táboráku na chalupě. I nyní, když se na chalupě sejdeme, rádi posedíme u ohně a každý se přidá tím, co umí, včetně vnoučat.
Ráda bych se zmínila také o tom, jak jste se jako rodina hezky starali o Marušku. My, kteří vás známe delší dobu, nebo žijeme ve vašem okolí, jsme těžce nesli poslední roky života Marie. Obdivovali jsme, jak pěkně jste se o ni vy a vaše děti starali. Můžete nám k tomuto zásadnímu období něco říci? Povzbudit jiné, kteří zažívají něco podobného? Co vás v té době nejvíce drželo „nad vodou“? Kde jste hledal a nacházel oporu?
Těžko bychom uvěřili, že jsou to už tři roky, co Marie zemřela. Připadá mi ovšem, jako by byla ještě nedávno. Je tu ještě nástěnka, na které jsou všechny děti i vnoučata, na tu se vždy dívala ze své postele. Poznali jsme tehdy, že i nemoc může přinést spoustu krásných chvil, setkání a může prohloubit lásku na úplné maximum. Nyní s odstupem mohu potvrdit, že to byla nejintenzivněji prožitá léta z celého období manželství, které by se letos dočkalo padesáti let. Stále ovšem platí, že péče o Marii by nebyla možná, kdyby nepomáhali všichni členové rodiny, naše děti mi nejen ve všem účinně pomáhaly, ale byly i velkou oporou v nesnadných chvílích. Děti si rozdělily večery a chodily pomáhat s ukládáním, pomáhali nám také přátelé z farnosti, jako Liduška a Standa Dabrowski nebo Jana Zindulková.
Marie byla mimořádně trpělivá a vděčná, což při této nemoci nebývá vždy běžné. Samozřejmě byla to léta i pro mne náročná. Upřímně jsem si nedokázal představit, že bych něčeho takového byl schopen, ani předtím, ale nedokážu si to představit ani nyní. V tu dobu mi to ale nepřipadalo tak těžké, a jako by to naplňovalo moje mezery a zacelovalo nedostatek lásky. Tak to skutečně mohu vnímat jako zvláštní Dar, který člověk dostane ve chvíli, když ho opravdu potřebuje. Velkým darem bylo také to, že jsme se u Marie všichni sešli v jejích posledních chvílích. Mohli jsme ji držet za ruku, děkovat za vše, co jsme společně mohli prožít, a modlit se s ní.
Co je dnes náplní vašich dní? Jaké kromě zpěvu máte další koníčky a záliby? Máte nějaké oblíbené autory nebo knihy? Jací svatí jsou vám blízcí a proč?
Do konce loňského roku jsem pracoval ještě na poloviční úvazek, nyní pracuji na čtvrtinový, jsou to dva dny v týdnu. Tím odpovídám i na druhou podotázku, protože práce je pro mne zároveň i koníček. Mým koníčkem je navíc zejména fotografování, to využívám i ve své práci, nyní je to zejména ve vztahu ke krajině. Ale tematika je nejrůznější. Hodně se zaměřuji na rodinu, ale také jsem např. pořizoval časoměrné foto při stavbě KCMT, to by mělo být v elektronické podobě archivováno ve farnosti. Kromě zpěvu skutečně jen jako k zálibě jsem se vrátil ke hře na housle, v dětství jsem se učil, bohužel jsem projevil málo píle a ještě méně vytrvalosti, takže není moc na co navazovat.
Obliba autorů u mne kolísala během let. Jeden autor mě provázel od mého dětství až do současnosti – je to je Antonín Podlaha a moje nejoblíbenější knihou – tady spíše několik knih – jsou Posvátná místa království českého. Bylo pro mne velkým dobrodružstvím, když jsem tyto knihy objevoval ve Žlunicích v knihovně. To u mne předznamenalo můj profesní zájem. Jinak knih mám opravdu velice mnoho. Je to velké množství knih z oboru dějin umění i architektury i péče o památky. Z oboru obecných dějin je mi nejbližší Josef Pekař. Z knih náboženských jsem je to autorů mnohem více – tak jak mne provázeli životem – před lety Romano Guarini, svého času mě nadchnul Pierre Teilhard de Chardin, později Josef Zvěřina. Zaujaly mne útlé knížky Františka Jorge Mario Bergolia – zejména Pokora, cesta k Bohu. Dnešní papež František v nich m. j. doporučuje soustředěnou četbu kapitol z Druhé knihy o následování Krista. Tak jsem vyhrabal i tuto knihu, kterou jsem znal z mládí a udivilo mne, jak je stále aktuální. V současnosti mne dále zaujal John Main. Naposledy jsem si donesl z krámku v KCMT knížku Láska tvoří krásu od Marka Váchy. Zatím jsem ji jen listoval, těším se, až si ji v klidu přečtu.
Ze svatých mi je blízký především sv. Vojtěch. V katedrále sv. Víta jsem navštěvoval jeho hrob dávno předtím, než tam byl vybudován náhrobek. Spíše až v naší farnosti jsem získal bližší vztah k sv. Františku z Assisi, a jeho Sluneční píseň patří k mým nejoblíbenějším.
Co byste vzkázal čtenářům? Máte nějaké své životní krédo?
Co bych vzkázal čtenářům? Napadá mě jedna věc, o které jsme zrovna nedávno mluvili s naší scholou. A to, aby se lidé při bohoslužbách co nejvíce zapojovali svým zpěvem. Aby liturgie slovy koncilu „oslava Boha a posvěcení člověka“ byla záležitostí nejen kněze a scholy, ale všech přítomných. Aby lidé zpívali opravdu naplno, když mají zpívat, aby se přidávali, kde jen to jde. Aby se nebáli, že to pokazí. I nás velice povzbudí, když celý kostel naplňuje zpěv lidu, těší nás to více než potlesk. Mohu se tak připojit k výzvě žalmisty „Zpívejte Bohu, zpívejte, zpívejte našemu králi, zpívejte“
Na to mohu navázat i v odpovědi na druhou část otázky. Již jsem vícekrát vyslovil ne snad přímo životní krédo, ale spíše takové heslo či slogan. Ten se týká hlavně zpívání ve schole, ale stejně tak i života. „žít to, co zpíváme a zpívat to, co žijeme“. Možná to zní trochu nadneseně a ideálně, možná by to mohlo vypadat i jako určité klišé. Ovšem zkušenost mi ukazuje, že takové heslo může mít i docela konkrétní a praktické důsledky. Možná, že to také znáte, když něco hodně zpíváme, tak nám potom píseň jakoby zní v uších, aniž si to uvědomujeme. A tak když zpíváme písně na zkouškách, na bohoslužbách stále znovu, tak pak nějakou píseň slyším, i když chodím po ulici, když jedu dopravním prostředkem, nebo konám cokoli. A třeba jsou to slova žalmů, mohou to být i slova Písma Svatého, obsažená v písních, písně svatých – Matky Terezy, sv. Františka. A v té chvíli si to najednou uvědomím a kladu otázku: je to co dělám, v souladu s tím, co zpívám? A třeba je a také třeba není. Stejně tak si v nesnázích si mohu klást otázku, mám tu naději, o které zpívám? Tak může se jednat a zpravidla se jedná o maličkosti – ale nemusí to být vždy jen maličkosti. Ono totéž může fungovat i ve velkých věcech. Jsou písně, které nás formují přímo k životnímu postoji /v souvislosti s blížícími se Letnicemi mě zvláště napadá hymnus „Veni Creator Spiritus……“/.
Děkuji za rozhovor. Do dalších let vám přejeme hodně radosti, pokoje a vědomí Boží blízkosti a lásky, pane Lásko.
Katka
Fchodoviny 11/2023
