Kdy a kde jste se narodil a kde jste vyrůstal? 
Karel: Narodil jsem se v Praze v roce 1947 v porodnici na Štvanici, do mých dvou let jsme žili na Vinohradech a pak jsme se přestěhovali do Vršovic do ulici Ruská. Mám o rok mladšího bratra Pavla a o 14 let mladší sestru Jaroslavu. Základní školu jsem vychodil v Heroldových sadech, po ní jsem se vyučil jako univerzální soustružník kovů v Tesla Hloubětín. Maturitu jsem si dodělal na SVŠ (Střední vzdělávací škola) v Nitře, kde jsem rok bydlel na internátě. V roce 1966 jsem narukoval a absolvoval základní vojenskou službu.
Kam jste narukoval?
Půl roku jsem byl v přijímači v Dukle Nitra, protože jsem se věnoval atletice. Tou dobou jsem za ně i závodil. Potom jsem přešel do Kroměříže, tam jsem byl asi dva měsíce a pak mě poslali do PŠ (Poddůstojnická škola) do Jaroměře. Poté jsem se vrátil do Kroměříže jako chemický instruktor, přednášel záložákům, měl cvičení a také na starosti chemickou dílnu. Do dílny ale chodíval jistý kapitán, který ode mne a mého kolegy vyžadoval nalít do přineseného hrnečku čistý líh. Po nějaké době jsem mu odmítl nalévat, a tak jsem byl na poslední půlrok (od ledna 1968) přeřazen do vojenského prostoru Libavá, posádka Přáslavice. Tam jsem byl u „rakeťáků“ jako chemický instruktor. Z kasáren se vyjíždělo v noci, aby nebylo vidět ty rakety. Předtím jelo auto, které zahánělo lidi do baráku. Protože se nesmělo vědět, že tam jsou rakety. Do civilu jsem měl být propuštěn v létě 1968. Ale kvůli událostem 21. srpna a po něm nás domů hned nemohli pustit. Služba nám byla prodloužena o dva měsíce. Odešel jsem jako četař. Tehdy nás pouštěli po malém množství, byli jsme totiž na posádce obklíčeni „Rusákama“, proto nás tajně vozili pod prádlem, abychom nebyli vidět. Kolem nás bylo tak 50 tanků - velikánské ležení. Přivezli si i maringotky pro důstojníky. Vojáci měli stany. Ti tam pořád cvičili. Později se základna zrušila a byli tam jen oni.
Co jste dělal po vojně?
Od nového roku 1969 jsem pracoval v ČKD Lokomotivka v Libni (dnes O₂ aréna). Tam jsem pracoval až do doby, než to zrušili. Nejdříve jako kontrolor, od roku 1971 jsem pracoval na tři směny v Měřící laboratoři ozubení. Tři směny znamenalo: týden ranní, týden noční a týden odpolední. Při tom jsem dva roky ještě studoval pomaturitní studium v Malešicích na SPŠ – řízení jakosti. Po revoluci ČKD převzal Siemens a naše středisko montáž převodovek přešlo na Zličín. Pak jsme dostali výpověď a měsíc jsem byl na „pracáku“. V roce 2000 jsem šel dělat do baziliky Petra a Pavla na Vyšehradě kostelníka. Tam jsem byl dva roky a přišli ze Siemensu, že začínají dělat nové převodovky a chtěli, abych je to naučil. Jezdil jsem i do Hronova. Pak zase přišli z Vyšehradu, jestli bych se vrátil. Mezitím jsem ale zjistil, že mě v Siemensu využívají, a že budou stejně propouštět, tak jsem v roce 2004 nastoupil zpět na Vyšehrad, tentokrát jako správce budov. Tam jsem se staral o sekání zahrad, úklid sněhu a údržbu budov. Byl jsem zde do roku 2009, kdy jsem v červenci odešel do důchodu.
Kde všude kromě baziliky jste kostelničil?
Od roku 1970 jsem se začal zaučovat v kostele sv. Václava ve Vršovicích. Potom jsme se střídali dva. To se dalo dělat při tom třísměnném provozu. Když jsem měl odpolední, šla kostelničit žena a její maminka hlídala děti. Mše byly denně v 18 hodin a v neděli v 7, v 8.30 a v 10, po té poslední jsem ještě nosíval svaté přijímání nemocným a pak přišel domů na oběd. Na večerní od 18 hodin kostelničila žena Vlasta, aby mohla, když byly děti malé, také ona na mši. V roce 1986 jsme se přestěhovali z Vršovic na Jižní Město a ještě rok jsem tam dojížděl kostelničit. V roce 1998 jsem ještě rok pomáhal s kostelničením P. Rollandovi, který byl do Vršovic ustanoven jako administrátor a neměl k sobě žádného kostelníka. V naší farnosti jsem občas chodil ministrovat ve středu ke sv. Františkovi. Když jsem zjistil, že se P. Michal Bator sám stará o zahradu kolem fary, nabídl jsem se mu a 11 let jsem ji sekal a pomáhal se o ni starat. V současné době občas ministruji v neděli ráno od 8 hodin na ranní. Od roku 1985 jsem získal povolení podávat svaté přijímaní, pak jsem si udělal dvousemestrální kurz pomocníka v duchovní správě a jedenosemestrový kurz pro konání bohoslužby slova.
Obracím se na paní Vlastu. Kdy a kde jste se narodila a vyrůstala?
Narodila jsem se v roce 1949 v Pravoníně u Vlašimi. Jsem druhá ze tří sester. Starší sestra Marie se narodila v roce 1947, mladší Ludmila se narodila v roce 1951. Bydleli jsme s maminkou u babičky a dědy ještě s rodinou tety. Tatínek pracoval v Praze, kde také bydlel v podnájmu v Nuslích přímo na parkem Jezerka a každou sobotu večer za námi přijel a v neděli zase odpoledne odjel zpět do Prahy. V roce 1952 jsme se k němu do podnájmu nastěhovali, tam jsme bydleli 7 let. V roce 1959 jsme z této garsonky odešli díky výměně do Vršovic. Od první do čtvrté třídy jsem chodila do školy v Nuslích, pak ve Vršovicích do Kodaňské. V roce 1964 jsem vyšla ze základní školy a studovala na SEŠ Vinohradská. V roce 1968 jsem maturovala a nastoupila do Pragokoncertu do pracovního poměru jako účetní, sídlil v Nosticově paláci na Malé Straně.
Kde jste se seznámili s manželem?
Díky Pražskému jaru v roce 1968 vzniklo „spolčo“ kolem P. Hájka ve Vršovicích, kam jsme se sestrami začaly chodit. V roce 1969 do tohoto společenství přišel i Karel. Více jsme se seznámili na „čundru“ v létě v jižních Čechách u Ražic. Ale spolu jsme začali chodit na podzim.
Jaké akce jste se společem podnikali?
Například jsme jezdili do Hrobu v Krušných horách. Různě jsme opravovali kostely, fary, kaple. Mezi námi byl kamarád Janoušek, ten byl hodně nadšený a vymýšlel, kam budeme jezdit. Nebo jsme pomáhali starým lidem s nákupem tady po Praze.
Kdy jste měli svatbu? 
Brali jsme se 20. února 1971 ve vršovickém kostele. Bydleli jsme u rodičů Vlasty, kdy tam ještě bydlela mladší sestra. Starší sestra Marie už byla v klášteře na Velehradě. V roce 1972 se narodila dcera Liduška, která byla kvůli špatně vedenému porodu postižená. Zemřela v roce 2009. V roce 1974 se narodil Pavel, pak v roce 1977 předčasně Jiříček, už ale mrtvý. V roce 1984 se narodila v Podolí předčasně Bětka. Šest týdnů jsem jí vozila mateřské mléko. Přivezli jsme si ji domů v době, kdy se měla narodit. V roce 1991 se narodily opět předčasně dvě holčičky Maruška a Lucinka. Měly 90 dkg, ale zemřely. Před narozením Bětky, jsem nastoupila v roce 1979 do účtárny ve spořitelně ve Vršovicích, tam jsem byla pět let, pak po narození Bětky jsem s ní byla 3,5 let doma, a pak jsem se vrátila do spořitelny, do účtárny na Žižkově. Tam jsem byla po různých slučováních do důchodu. V lednu 2006 jsem nastoupila do důchodu. Vždy jsem měla bezvadnou partu a do dneška se každý měsíc scházíme.
Jak to bylo s bydlením?
Skoro 4 roky jsme bydleli u rodičů Vlasty. Pak v prosinci 1973 jsme se stěhovali na faru ve Vršovicích, tam byla velká místnost, kterou jsme si museli upravit. Například neměla plynovou přípojku, a koupat jsme se chodili k rodičům. Po té jsme díky přímluvě Karlova otce získali byt v ulici Ruská, který jsme svépomocí předělávali z kadeřnictví. Tam jsme byli 9 let. V roce 1986 jsme díky jedné hodné paní dostali přidělený družstevní byt na sídlišti Jižní Město II. ještě v době, kdy se stavělo.
Je vidět, že váš život nebyl procházka růžovým sadem, ale člověk by to na vás nepoznal. Jak se vyvíjel váš vztah k Bohu?
K.: Do kostela jsem chodil s rodiči a sourozenci od malička. Nejdříve k Nejsvětějšímu srdci Páně. Pak do Vršovic. V pubertě jsme s bratrem Pavlem jezdili na Jungmannovo náměstí k Panně Marii Sněžné, protože jsme nechtěli být s rodiči a malou sestrou. Měl jsme štěstí, že jsem se pohyboval v prostředí, které bylo Bohu přátelské, a tak jsem víru neztratil, ale naopak byla součástí mého života čím dál tím více. Můj děda z maminčiny strany vodil pouti na Svatou Horu, nebo Vambeřic v Polsku.
V.: Vyrůstala jsem v tradiční katolické rodině. Tatínek byl odchovaný jezuity a rád chodil na mše ke sv. Ignáci. Když nás potkalo neštěstí s dětmi, víra nás držela. I teď žijeme nadějí na setkání s nimi. Hodně mě nese myšlenka z knihy S písní kolem světa od Marie von Trapp: „Když Pán Bůh zavře dveře, jinde otevře okno.“ Na motivy byl natočen film Za zvuků hudby, který milujeme.
Kde vnímáte to otevřené okno? 
Naplno se věnujeme našim pěti vnoučatům. Když je potřeba, vyzvedáváme je a když jsou nemocní, hlídáme. Vodíme je na náboženství do KCMT, bereme je na výlety, trávíme s nimi dovolené. Většinou týden v Krkonoších, nebo na Velehradě.
A i vy máte rádi poutě? 
V.: Už spoustu let nás moje sestra Marie bere k poutím, které pořádají s jejím klášterem. Například na pouť Po stopách věrozvěstů. Jeli jsme do Maďarska nebo na Orchidské jezero v bývalé Jugoslávii. Nebo jsme byli ve Švýcarsku Einsiedelnu, nebo Lurdech, v Saletě, v Lucembursku, v Normandii a přitom jsme navštívili poutní místa, například Taizé. V Belgii u hrobu P. Damiána de Veuster. V San Giovanni Rotondo u hrobu P. Pia a i v jeho rodišti Pietrelcině. V Římě asi třikrát, v Assisi, ve Florencii. Nádherné místo je Orvieto. V Loretu, Monte Casino. V Polsku jsme byli v Čenstochové. To nás vždycky nabíjí na ten další rok. Rádi bychom se podívali do Krakova.
Co na závěr?
K.: Rád se vracím k žalmu 30 v překladu Václava Renče. Např. „Neboť ty jsi můj hrad a má skála, veď a provázej mě pro své jméno. Zachraň mě ze sítí nastražených, vždyť ty jsi mé útočiště. … Svého ducha ti do rukou dávám, spasíš mě, Pane, Bože věrný.“
V.: Mám moc ráda jeho text písně Tichá noc.
Milí Kvášovi, moc děkuji za společně strávený čas a možnost alespoň trošku nahlédnout do vašeho života. Děkuji, že vnímáme, jak u Boha nacházíte pokoj, radost a přijetí a že při setkání s vámi i my můžeme toto vše od vás přijímat.
Katka
Vyšlo ve farním zpravodaji: Fchodoviny 5/2024
