Tomáš Mančal: Rodinné prostředí ze mne udělalo hledajícího

Tomáš Mančal: Rodinné prostředí ze mne udělalo hledajícího
20. 7. 2022, 18:30 | Doporučit

S panem Tomášem Mančalem (novým členem Pastorační rady) se můžeme jednou měsíčně vídat při moderování pořadu Zastavení u Matky Terezy. Zajímalo mě, jak to vlastně u něj začalo a jak se na rozhovor se zajímavou osobností připravuje. Jak už to bývá, nezůstalo jen při těchto otázkách.

Tomáši, můžeš se našich čtenářům více představit? Tvou tvář i hlas známe, ale co se za nimi skrývá? Kdy a kde ses narodil? Odkud pocházíš? Kam jsi chodil na základní a střední školu?

Pocházím z Podblanicka, narodil jsem se ve Vlašimi a do 18 let bydlel poblíž. Moje rodina žije na Podblanicku už skoro 400 let – jeden můj příbuzný udělal opravdu důkladný výzkum v matrikách. Moji předkové byli mlynáři, a naše příjmení se v rodině dědilo už od začátku záznamů, tedy před zavedením povinného příjmení Marií Terezií. Do školy a na gymnázium jsem chodil do Vlašimi.

 

Narodil ses do věřící rodiny? Kolik máš sourozenců? Chodili jste jako malí do kostela?

Dvouletý, v ZOO, 1976Narodil jsem se do téměř zcela sekularizované rodiny. Jako malí jsme tedy do kostela nechodili, obě babičky, které do kostela chodily, mi docela brzy zemřely, takže nebyl nikdo, kdo by nás tam bral. Kromě několika svateb a křtin jsem kostel zevnitř pořádně nikdy neviděl. Díky tomu to pak v roce 1989 bylo pro mě všechno tak trochu opředeno tajemstvím. Řekl bych, že to ale bylo i rodinné prostředí, které ze mě udělalo hledajícího. Neměli jsme věci doma nalinkovány jako že „takhle to je a basta“. Jak jsem řekl, sekulární, nikoliv nějaká ateistická rodina. Mám bratra a sestru, ale nikdo jiný kromě mě k náboženství nijak zvlášť neinklinuje.

 

Jak tedy u tebe došlo k obrácení? Potkal jsi lidi, kteří tě takto ovlivnili? Kde probíhala tvá příprava na první sv. přijímání a kolik ti bylo let?

Členem čerstvě obnoveného skautingu, 1995Nejprve to bylo takové to prohlédnutí, které poskytoval převrat v roce 1989. Já byl z malého města, bylo mi 16, nic jsem nevěděl. Rodiče nebyli žádní odbojáři. Takže jsem to pak vzal všechno jedním vrzem, okouzlen svobodou a příslibem demokracie jsem rovnou skočil i po tom, co se mi zdálo, že nabízí víra. Měl jsem kamaráda, který do kostela chodil, a později se stal knězem. Díky němu jsem začal chodit na náboženství a pak jsem měl také věřící kamarády v obnoveném skautingu. V těch nějakých sedmnácti jsem potom také šel k prvnímu přijímání. Nakonec ale tahle „pubertální“ víra, neměla příliš dlouhé trvání. Když jsem odmaturoval a odešel do Prahy na vysokou, nenašel jsem si tu žádné křesťanské společenství – třeba studentská farnost u Nejsv. Salvátora, která pro mě mnohem později hodně znamenala, mě tehdy úplně minula. Nepřestal jsem svoji skomírající víru reflektovat, ale řekl bych, že se z toho pro mě stala trochu intelektuální záležitost, konstatování nějaké nedostatečnosti života bez víry, ale můj praktický život se víru moc neopíral.

 

Od roku 2020 pracuješ jako vedoucí Teoretického oddělení Fyzikálního ústav UK na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Tvým oborem je fyzika. (Viz výčet studií v boxu) Co tě na ní tak fascinuje? Můžeš nám to laikům nějak hezky v krátkosti přiblížit?

Výroční Strouhalovská přednáška na MFF UK, 2014Už v dětství mě fascinovala astronomie – díky takovým televizním pořadům jako byla Okna vesmíru dokořán Jiřího Grygara a díky různým knihám. Knih jsme měli doma docela dost – vždycky jsem dostával štůsek knih k Vánocům. Chtěl jsem se stát astrofyzikem, nebo jaderným fyzikem – všechno na základě čtení populárně vědecké literatury a taky vědecko-fantastické literatury. Nakonec pracuji na pomezí fyziky, chemie a biologie. Studovat fyziku jsem tedy chtěl mnohem dříve, než jsem si dovedl představit, co takový fyzik pořádně dělá. Co mě na tom fascinuje? To je skutečně dobrá otázka. Totiž, bez nějaké fascinace a uhranutí se tenhle obor nedá dělat. Člověk musí být tak trochu mimo, protože normální člověk přece nevěnuje tolik času něčemu, co v podstatě k ničemu není a z čeho ani nekouká moc peněz. Na fyzice a šířeji na přírodních vědách je fascinující, že dokáží vysvětlit, jak se věci mají. Ne je omluvit, „okecat“ nějakým vyprávěním, ale často skutečně do posledního písmene předpovědět, co se stane, když něco nějak připravíte, nebo když se dozvíte něco konkrétního o skutečnosti. Můžete předpovědět přesný čas zatmění Slunce. Můžete říci, tedy předpovědět, jaké vlastnosti bude mít molekula složená ze dvou vodíků a jednoho kyslíku, jen ze znalosti toho, že vodík má v jádru jeden proton a kyslík šestnáct. Nezní to trochu jako magie? Pronikat do toho během studií, objevovat tu disciplínu, postupně se prokousat až na hranice současného vědění, a pak k tomu začít přidávat vlastní příspěvky, byla a je pro mě neskutečná zábava. I když nakonec musíte dělat i spoustu všedních věcí, které už tak zábavné nejsou. Dneska strávím spoustu času i různou administrativou a tak. Vysoká škola neběží sama od sebe, vědci si ji musí udržovat v chodu sami.

 

Po téměř dvaceti letech jsi přijal svátost biřmování. Co se s tebou dělo mezi tím? Už tě přestala nově nabytá víra „zajímat“?

Se svojí budoucí ženou Annou v Berkeley, 2003Jak jsem řekl, během vysoké školy a během dalších studií v Německu a Americe jsem se málokdy vyskytoval v prostředí, které by mělo pochopení pro náboženskou praxi. Byla to samozřejmě i moje vina – vyžadovalo by to, abych nějaké společenství aktivně hledal. Vědecké prostředí je hodně, nikoli však úplně sekulární. V jakémsi podvědomém styku se svým křesťanstvím jsem byl. Ještě, než jsem skončil v Německu, seznámil jsem se svou ženou Annou. Protože ona pochází z věřící rodiny, bylo to jaksi poprvé v životě, kdy se „vyplatilo“ být věřící. Bylo to něco, co mě alespoň udržovalo takříkajíc kostelu na dohled a občas jsem měl možnost se v kostele nad sebou trochu zamyslet. V Americe, kde už jsem byl se svou ženou, jsme dokonce několikrát byli na katolické bohoslužbě ve farnosti, která dýchala takovou tou domáckou svobodou, jakou jsem podvědomě v kostele hledal. Ale nebylo to pro mě tehdy dost – Amerika je nábožensky polarizovaná a já se nebyl schopen dívat na tu farnost tak, jak bych to asi dokázal dnes. Dnes bych nehledal dokonalou farnost, dokonalé náboženství, kde je všechno přesně tak, jak si představuji. Kdo jsem já, aby si kladl přísné požadavky na někoho, kdo má být vlastně mojí rodinou. Když jsme se vrátili z Ameriky a já začal pracovat na univerzitě tady v Praze, byl to po mnoha stránkách šok. Myslím, že i to přispělo k tomu, že byl náš život v té době trošku turbulentní. Ale z té turbulence jsme pak vypadli do Salvátorské farnosti – ani pořádně už nevím, jak se to stalo. Začal jsem číst knihy Tomáše Halíka, začali jsme tam chodit na bohoslužby a já se tam pak začal připravovat na biřmování. Chvilku pro mě byla katolická církev tak trochu věcí jednoho muže – Tomáše Halíka. To by asi nebylo úplně zdravé, kdyby to mělo trvat dlouho. Naštěstí jsem tam ve farnosti potkal pár lidí, kteří jsou mými dobrými přáteli dodnes a přirozeně jsem se také vydal od Halíkových knih k dalším zdrojům a dalším lidem. Nakonec jsem přijal církev takovou, jaká je a snad se osvobodil od křečovité snahy mít „tu správnou“ víru. Ne že bych dnes nechtěl církev měnit, nebo, že by nezáleželo na tom, jestli si představuji věci správně, ale je to jako, když chcete měnit rodinu. Personální změny nejsou úplně na místě.

Se svojí budoucí ženou Annou v Berkeley, 2004

 

Kdo a kdy tě přivedl k sv. Salvátorovi?

Myslím, že do Salvátorské farnosti jsem šel po přečtení první knihy Tomáše Halíka ze zvědavosti asi tak někdy kolem roku 2009. Musím se přiznat, že mi naprosto vyhovovala a dodnes vyhovují kázání Tomáše Halíka. Jsem konvertita a domnívám se, že jsme odsouzeni, nebo dokonce předurčeni k tomu být menšinou. Máme být solí a světlem. To znamená, že máme společnost prostupovat, ne se z ní vydělovat. Spíše si špinit ruce než se štítit. Je mi blízké spíše pozitivní vidění mimocírkevního světa. Mám rád a uznávám mnoho intelektuálních zdrojů, které nejsou s křesťanstvím na první pohled úplně dobře slučitelné. Nemyslím si, že je dobře se uzavírat do nějaké křesťanské ulity. To není něco, co jsem se naučil u Salvátora. To je spíš něco, čím mi ta farnost vždycky byla velmi blízká.

 

Bydlíte dlouho na Jižním Městě? Kolik máte dětí a jak dlouho chodíte do naší farnosti?

Šťastně oddáni P. Marečkem, 2006Manželka Anna pochází tady z Jižního Města. Rodiče se sem přestěhovali z východní Moravy, v podstatě ze Slovenských hranic ještě, než se narodila. Někdy v žertu říkám, že máme mezinárodní manželství – minimálně, když se vydáte z Prahy skoro kterýmkoliv směrem a jedete tak dlouho, jak my jezdíme za příbuznými na Moravu, už jste dávno za hranicemi. Ale Anna se narodila v Praze a je Pražačka se vším všudy – to já jsem náplava. Když měl v roce 2013 na svět přijít syn, přestěhovali jsme se do Hviezdoslavovy ulice. I tak jsme chvíli pokračovali u Salvátora a navštěvovali jsme spořilovský kostel sv. Anežky, kde jsme se v roce 2006 brali, protože to byla farnost Anniných rodičů. Oddával nás františkán, pater Mareček, a tak jsme měli k němu a té farnosti blízký vztah. Nakonec s dítětem, a později dvěma, zvítězilo to, že Komunitní centrum Matky Terezy je opravdu, co by kamenem dohodil. Teď tedy máme dvě děti a pro obě je Komunitní centrum Matky Terezy jejich „kostelíček“. Myslím, že jsem se já osobně ještě nikde ve farnosti necítil tak doma, jako teď v KCMT. A to, že mi úroveň kázání v KCMT naprosto intelektuálně vyhovuje, je jen taková třešnička na dortu.

 

Teď se konečně dostávám k tomu se tě zeptat, jak to vlastně začalo, že jsi po Aleši Masnerovi převzal moderování Zastavení u Matky Terezy? Znal jsi ZMT už předtím?

Aleš chtěl s vedením, tehdy ještě cyklu přednášek, Zastavení u Matky Terezy, skončit a otec Michael oslovil mě, jestli bych to nechtěl převzít. Jak přišel na mě mi není úplně jasné. Znali jsme se jen z jedné návštěvy u nás doma, kam jsme Michaela s Annou pozvali. Myslím, že má prostě svoje způsoby, jak lidi odhadnout. Musím říct, že jsem ZMT předtím znal jen podle jména. Bral jsem to jako službu a možnost poznat zajímavé lidi. Dokud to byly jen přednášky, bylo to zajímavé a uspokojující jako služba farnosti. Když jsme přešli na formu rozhovorů a zapojili se do toho další skvělí lidé v pozadí, stal se z toho řekl bych koníček.

 

Jak dlouho se tomu věnuješ a kolik jsi do této doby těchto zastavení moderoval? Proč se změnila forma ZMT z přednášek na rozhovory?

Zastavení u MT s Jiřím Zajícem a Mikulášem Minářem, jaro 2020Začal jsem, tuším, na konci roku 2018 a s příchodem pandemie z toho skoro z nutnosti vznikly rozhovory. Nebylo možné plnit v době covidových restrikcí sál lidmi a dnešní technologie umožňují v podstatě každému vysílat do světa, cokoli ho napadne. První rozhovor jsem vedl s Jiřím Zajícem a Mikulášem Minářem. To bylo naprosto bez zkušeností – netušil jsem například, jak rychle moderátorovi přitom plyne čas. Takže místo smluvené hodiny, jsme mluvili dvě. Já to dnes žertem omlouvám tak, že to bylo hodinu na hosta. Do dnešního dne jsme uskutečnili 18 rozhovorů, z nichž 16 jsem vedl já. Všechny jsou stále k dispozici na Youtube.

 

Jak přijdeš na to, koho do pořadu pozvat? Kolik lidí máš „v zásobě“? Na kolik měsíců dopředu?

Tohle naštěstí nemusím dělat sám. Na přípravě se teď podílí celá skupina lidí z KCMT. Manželé Tomáš a Tereza Zavadilovi oslovují potenciální hosty, na kterých se většinou dohodneme v širším okruhu lidí včetně obou kněží. Tomáš a Tereza připravují otázky a jsou tu i další skvělí lidé, kteří se starají o techniku, natáčení a streamování na Youtube, o propagaci atd. V podstatě pozveme kohokoliv, kdo má co říct. I když se to streamuje do celého světa, stále bych řekl, že je to v podstatě jakási vzdělávací platforma dovnitř do farnosti. Se „zásobou“ hostů je to různé. Někdy máme pár hostů dopředu do zásoby, někdy zase napínáme Vlastu Hamalovou, která pořad propaguje veřejnosti, do poslední chvíle, protože nám potenciální hosté odpadávají, nebo se nám neozývají. Přece jen nejsme žádná slavná televizní stanice.

 

Zajímá mě, jak konkrétně se připravuješ na rozhovorem s hostem. Kolik ti to zabere času? Jsou to hosté z různých profesí a oborů, obdivuji tě, jaký záběr dokážeš obsáhnout.

Díky podpoře od Terezky a Tomáše Zavadilových mám vždy základní kostru otázek už vymyšlenou a také dostávám základní informace a zdroje o každém hostovi. Už jsem zjistil, že se na tyhle informace můžu vcelku dobře spolehnout, což je pro mě naprosto zásadní. Jsem docela vytížený prací i rodinou, ale když nemusím přípravu dělat od nuly, dá se to docela slušně zvládnout. Já si ty předpřipravené otázky většinou zedituji, jak mi to jde nejlépe za sebou, někdy si je jinak nakouskuji, zvýrazním důležitá hesla a proložím nějakými vlastními otázkami. Myslím, že mých vlastních otázek je nakonec ale výrazná menšina. Hrozně rád čtu, takže mám asi už ledacos načteno, navíc poslouchám pravidelně vynikající podcasty BBC na různá společenská témata, takže z toho občas vytáhnu něco zajímavého. Přípravu si většinou rozkládám na několik cest z práce a do práce – v metru si dělám poznámky do vytištěných otázek a pak nějaký čas doma u počítače. Délka přípravy je různá a zatím je zkušenost taková, že nejdelší neznamená nejlepší.

 

Stalo se ti někdy, že by tě nějaká odpověď zaskočila, překvapila nebo vyvedla z míry? A jak jsi případně na to reagoval?

Když jsme měli Zastavení s Jiřím Kylarem o sexuálním zneužívání v církvi, přišlo mi v jednu chvíli během jeho velmi bezprostředního vyprávění, že ty všechny „chytré“ otázky, která mám připraveny, jsou tak trochu na nic. Připadaly mi v kontrastu se silou té výpovědi, tak trochu povrchní a trochu jsem ztratil slova. Tady přišla vhod moje vědecká zkušenost z konferencí a různých prezentací mého výzkumu. Tam je jedna zásada, které se držím, co to jde. Když něco nevíš, řekni, že to nevíš. Takže jsem prostě přiznal to, co jsem v tu chvíli velmi intenzivně cítil. A nakonec, v takových relativizujících uvozovkách, se ty otázky ukázaly být úplně OK. 

 

Dostávají tví hosté otázky předem? Scházíš se s nimi někdy předtím nebo až pár minut před začátkem?

Ze začátku jsem měl tendenci hostům posílat otázky dopředu, teď už to ale příliš neděláme. Většinou to hosté po nás ani nechtějí. Nemluvíme s mluvčími nějakých subjektů, kterým záleží na každém slově. My většinou mluvíme s lidmi o nich samých – tam je taková příprava dokonce možná na škodu. S většinou hostů se vidím až pár minut před začátkem. To je nakonec taky dobře. Když se s někým zapovídám příliš dlouho před přenosem, občas se mi stane, že si nejsem jist, jestli jsem se na nějakou konkrétní otázku ptal před nebo během přenosu. Já tam sleduji čas, běh otázek, co říká mluvčí, abych mohl reagovat a případně i co se děje kolem mě. Je toho víc než obvykle a na všechny vjemy pak není úplně spoleh.

 

Na jaká zastavení nejraději vzpomínáš? A jsou některá, která se podle tebe mohla povést lépe? Chtěl by ses s některým hostem sejít ještě někdy, třeba jen vy dva?

Zasavení u MT s Jiřím Grygarem, podzim 2020Určitě jsem si moc užil Zastavení s mým hrdinou z dětství Jiřím Grygarem. Jestli někdo může za to, co dnes dělám jako svou hlavní činnost, pak je to on. Pak bych řekl, že Zastavení s Jiřím Kylarem byl asi největší emocionální zážitek. Nevím, jak to vnímali diváci, ale i pro ně to musel být poměrně silný zážitek. Já tam ovšem seděl přímo u toho, takříkajíc nechráněn proti vanutí čehosi silného, Ducha by se mi chtělo říct, co tam bylo mocně cítit. Odcházel jsem velmi zasažen. Jinak, zatím si myslím, že se jako tým ZMT stále ještě zlepšujeme. Nejsem si vědom nějakého zásadního problému v předchozích Zastaveních, ale cokoli jsme dělali třeba před rokem, bychom teď asi udělali lépe. Ještě za časů přednášek jsme tu měli Martina Jaroše, kterého zná možná spousta lidí z Facebooku, jako komentátora dění u nás s odstupem ze vzdáleného Kataru. Je to můj bratranec a prožili jsme spolu kus dětství. Od studií na vysoké jsme se prakticky neviděli a ta přednáška byla velmi vtipná a příjemná. Takže toho bych velmi rád vzal na rozhovor a taky s ním po, možná 30 letech, strávil nějaký čas jen tak my dva. 

 

Bavilo tě jako malého něco podobného dělat? Hrál sis na redaktora nebo třeba sportovního komentátora?

Já asi chtěl být v dětství vším, čím se dá smysluplně být. Sportovní komentátor, to určitě. Hlavně jsem jako dítě v jednu dobu moc chtěl hrát ve filmu, nebo být v televizi. Tehdy to nebylo jako dnes, že si natočíte video na telefon. Já si velmi intenzivně pamatuji, jak jsem se chtěl vidět „hýbat“. Vidět se zezadu, ze strany atd. To na tom asi bylo to, co mě lákalo. Jinak mám ale dnes v tom moderování za vzory osobnosti z BBC. Ne, že bych se tedy dokázal jakkoliv přiblížit jejich úrovni, ale vím, jak bych chtěl, aby to vypadalo.

 

Překvapila tě něčím naše farnost? Fungování KCMT? Co se ti tady líbí a co bys chtěl jako člen pastorační rady třeba změnit?

Překvapilo mě nakonec, jak moc se mi tu líbí. Když vrcholila uprchlická krize, slyšel jsem snad jen tady ve farnosti slova, která bych čekal od lidí s obyčejným soucitem. Chodil jsem si na bohoslužbu odpočinout od hlouposti a sebestřednosti světa. Jak jsem se začal víc angažovat, pochopil jsem teprve šíři aktivit, které se v centru dějí. Pokud bych dostal důvěru ve volbách do pastorační rady (důvěru dostal - rozhovor se začal připravovat ještě před volbami 2022, pozn. red.), chtěl bych, aby se dál pokračovalo v aktivitách typu ZMT a abychom byli stále otevřeni pro zvědavce z okolí.

 

Co patří nebo patřilo mezi tvé další koníčky?

Kromě všech těch sedavých aktivit – moje práce a čtení, také rád sportuji. Protože jsem z Vlašimi a tam býval nejúspěšnější sport stolní tenis, hrál jsem ho jako malý opravdu hodně intenzivně závodně. Pak jsem běhal dlouhé tratě, nakonec i maratony, lezl po skalách, ale dneska je mojí sportovní vášní rugby. Doprovázím syna do Petrovic, kde trénuje a hraje a sám hraji touch rugby – to je bezkontaktní verze tohohle jinak dost tvrdého sporu. Ale protože asi potřebuji občas dostat pořádnou nakládačku, hraji i za veteránský klub Old Boys Praha, kde jde o opravdové kontaktní rugby. Nemůžu říct, že bych v tom byl nějak zvlášť dobrý, ale je to strašně všestranný sport, ze všech sportů ten nejkolektivnější – hraje se 15 na 15 – s rozsáhlými a komplikovanými pravidly. Říká se, že rugby je chuligánský sport, který hrají gentlemani a fotbal je gentlemanský sport, který hrají chuligáni.

 

Jaký je tvůj oblíbený světec, patron nebo i osobnost ze současnosti, kteří tě inspirují a doprovázejí?

Myslím, že Ježíš byl dost revolucionář a já mám pro revolucionáře slabost. Pro biřmování jsem si zvolil jméno Pavel, protože mě sv. Pavel vždycky fascinoval. Pak mám takový zvláštní vztah k Abrahámovi, protože pro mě představuje model víry, důvěry v Hospodina. Oba udělali věci pro jejich okolí nepochopitelné a nevídané – vyšli ze zaběhnutého. Než jsem si znovu našel svoji cestu do církve, začal jsem si neformálně sestavovat takovou svoji sekulární řadu světců, nebo spíš proroků, lidí, kteří mě výrazně ovlivnili. Často to byly jejich životopisy, které jsem přečetl, které mi ukázaly něco z mého vlastního života v novém světle. Je jich pěkná řádka, ale obzvlášť rád mám ty, kteří se nakonec namočili v politice, protože museli: Martin Luther King, Nelson Mandela, Gándhí, Václav Havel a podobní.  

 

Mezi tvé koníčky patří čtení, jaká je tvá oblíbená kniha nebo film? (máš oblíbené autory?)

Teď zrovna nejvíc čtu dětem. To bývá pro mě někdy velké překvapení – třeba momentálně mám velmi v úctě Astrid Lindgrenovou. V dětství jsem znal jen Děti z Bullerbynu, ale třeba takoví Bratři Lví srdce, nebo Madynka, to jsou úplné poklady, na které jsem narazil až v dospělosti. Jinak si rád počtu třeba v nedávno zesnulém Ladislavu Hejdánkovi, moje velmi oblíbená kniha je Následování od Dietricha Bonhoeffera, nebo cokoliv od Chestertona. Čtu rád i o politice, třeba Fareeda Zakariu, a mám rád knihy o knihách a spisovatelích, třeba Číst Václava Havla od Davida S. Danahera. Čtu taky německy – Kafka se čte výborně, protože jeho němčina není nijak zvlášť těžká. Většinou čtu příliš mnoho knih najednou a trvá to dlouho. Teď dočítám Zločin a trest, rusky, a nad tím už sedím nejspíš několik let. Taky mám rád fantasy od Hobita až po Harryho Pottera a čtu to teď dětem. A podle Ursuly K. Le Guinové, autorky fantasy knih a výborného eseje „Proč číst fantasy“, dělám to nejlepší, co můžu.

srovnani_1976-2015

Máš nějaký oblíbený verš nebo citát (crédo)?

Kdysi jsem si vymyslel motto, kdybych byl náhodou povýšen do šlechtického stavu. Člověk musí být připraven na všechno J. Zní: „Není svobody bez otroctví.“ A mám pro něj hned několik výkladů. Oblíbený verš také mám, od Ivana M. Jirouse. Měl být údajně určen Egonu Bondymu a opakuji si ho vždy, když si začnu s Bohem tak nějak akademicky:

 

Proč mu říkáš vole

ontologické pole?

Tolik jsi zblbnul z láhve,

že se bojíš říct Jahve?

 

Děkuji za rozhovor. Katka

Fchodoviny 07-08/2022

Během doktorských studií, Berlín,1999Během doktorských studií, Berlín,1999

 

na mole, Berkeley, 2003

doc. Mgr. Tomáš Mančal, Ph.D.doc. Mgr. Tomáš Mančal, Ph.D.

  • narodil se v 1974 ve Vlašimi, vyrůstal v Kondraci
  • 1992-1997 studium na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, obor Teoretická fyzika
  • 1998-2002 doktorská studia v oboru Teoretická chemická fyzika na Humboldtově univerzitě v Berlíně
  • 2002-2006 pobyt na University of California v Berkeley a na Lawrence Berkley National Laboratory, jako vědecký pracovník
  • od roku 2007 na Matematicko-fyzikální fakultě jako vědecký a pedagogický pracovník
  • od roku 2020 docent na Matematicko-fyzikální fakultě v oboru teoretická fyzika a vedoucí Teoretického oddělení Fyzikálního ústav UK
  • autor zhruba 70 článků v oboru teoretická fyzika, spoluautor jedné monografie a několika sborníků, v roce 2014 prestižní Neuron Impuls od nadačního fondu Neuron v oboru fyzika,
  • od roku 2006 ženatý, manželka Anna, dvě děti
Předchozí měsíc
Následující měsíc
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31        

-------------------------------

kostelik+kcmt

Hangáry Goretti

Hangáry-Goreti

Pomoc ukrajině - potraviny - hygienické potřeby

Letak_Ukrajina-page

Jak se dá slavit neděle, když nemohu do kostela?

sv. František - liturgie
sv. František - liturgie
František-zima
František-zima
KCMT- foto hotel Kupa
KCMT- foto hotel Kupa
Frantisek-jaro
Frantisek-jaro
KCMT- venkovní pohled na terasu
KCMT- venkovní pohled na terasu
KCMT - liturgie
KCMT - liturgie
KCMT z dronu jaro
KCMT z dronu jaro
KCMT z dronu
KCMT z dronu
Popeleční středa
Popeleční středa
Velikonoce
Velikonoce
KCMT - sál s výhledem na terasu
KCMT - sál s výhledem na terasu
uvedení nového kaplana
uvedení nového kaplana
Komunitní centrum Matky Terezy
Facebook Předchozí Další