Kdy a kde jste se narodili a vyrůstali? 
M.: Narodila jsem se v roce 1988 v Praze a jsem první ze čtyř dětí. Jsme dvě holky a dva kluci a všichni po dvou letech. Nejdříve jsme bydleli na Chodově asi tři roky, a pak tatínek dostal nabídku pracovat v USA, tam jsme bydleli 3,5 roku. Naši se museli rozhodnout, jestli se vrátí, kvůli mému nástupu do první třídy. Nastoupila jsem tedy do ZŠ Ke Kateřinkám, kde v té době byla také církevní třída. Tam jsem chodila pět let, poté jsem nastoupila na Křesťanské gymnázium v Hostivaři. Bydleli jsme až do mé svatby na Roztylech.
Jaký byl rozdíl mezi normální třídou a církevní?
Nejvíce asi v tom, že nás bylo 10 dětí věřících ze třiceti a měli jsme náboženství a třídní učitelka byla věřící.
A jak to bylo s tebou, Honzo? 
H.: Já jsem se narodil v Praze v roce 1989, mám mladší sestru a staršího bratra. Do svatby jsem bydlel v Horních Měcholupech. Na základku jsem chodil první dva roky v Měcholupech a pak mě rodiče poslali na základní školu s rozšířenou výukou jazyků. Po deváté třídě jsem vystudoval Střední průmyslovou školu strojní v Malešicích.
Co jsi plánoval po maturitě?
Od malička jsem chtěl být strojvedoucím vlaku. Ale kvůli mé menší oční vadě to nešlo. Nastoupil jsem na ČVUT strojní s tím, že bych se živil nejspíš jako konstruktér. Ale mezitím se změnila legislativa a ta umožnila vykonávat zaměstnání strojvedoucího s max. dvěma dioptriemi na dálku. Takže jsem pomalu přerušil studium a hledal, v kterém Depu mají místo. Vzali mě do Depa Plzeň. Mezitím jsme měli ovšem svatbu.
Takže jste se vzali a v té době oba studovali na vysoké škole? 
M.: Ano, až během septimy jsem se rozhodla, který obor by mě bavil. Chtěla jsem studovat psychologii a dostala jsem se na Pedagogickou fakultu UK, obor psychologie a speciální pedagogika. Když jsme měli ukončený druhý ročník, měli jsme svatbu 28. srpna 2010 ve Stráži nad Nežárkou.
Proč to bylo zrovna tam mimo Prahu?
To souvisí s tím, že Honzova maminka pochází odtud a měli jsme vlastně dobré svatební zázemí.
Jak jste se seznámili?
Poprvé jsme se potkali na letním táboře turistického oddílu Kondoři, který pořádali salesiáni z Uhříněvsi. Bylo nám 14, resp. 15 let. O dva roky později jsme pak oddíl převzali jako vedoucí a během dalšího školního roku jsme spolu začali chodit.
S jakými představami jste do tohoto vztahu šli?
M.: Oba dva jsme to brali od začátku vážně. Od svých asi 13 let jsem se modlila za svého budoucí manžela, abych potkala toho, kterého mi Pán Bůh připravil. Takže jsem s Honzou začala chodit s tím, že si ho chci vzít. Už jsem ho vnímala, jako toho pravého.
H.: Nejdříve jsem měl stejný postoj jako Monča. Půl roku před svatbou jsem ale měl nutkavou myšlenku, jestli nemám být knězem. Což jsem začal poctivě rozlišovat a došel k tomu, že si chci Moniku vzít a v dubnu jsem ji požádal o ruku.
M.: Já jsem měla velkou krizi těsně před svatbou. Dostala jsem úzkost z toho, jestli je manželství mojí cestou. Vždyť jsem si nikdy nekladla otázku, jestli nemám jít do kláštera. Této myšlenky jsem se nemohla vůbec zbavit. Navštívila jsem kněze při zpovědi, kterému jsem se svěřila se svou starostí. A on mou situaci vyhodnotil jako pokušení od Zlého, aby mě odlákal od Boží vůle pro můj život. Pokoj do srdce jsem však dostala až při vstupu do kostela v den svatby.
Kde jste bydleli?
Měsíc jsme bydleli u Moničiných rodičů a od října v pronajatém bytě na Barrandově. Počítali jsme s tím, že budeme samozřejmě při studiu pracovat. Tam jsme bydleli 2,5 roku. V listopadu po svatbě vzali Honzu do Depa Plzeň, kde začal pracovat jako strojvedoucí v přípravě.
Čím jsi musel projít, aby ses stal strojvedoucím? 
Ještě před nástupem jsem musel projít zdravotní a psychologickou prohlídkou, potom jsem pracoval 4 měsíce v Depu na údržbě motorových lokomotiv, pak jsem měl dvouměsíční teoretický kurz z techniky a předpisů v České Třebové. To jsem jezdil domů jen na víkendy. V kurzu jsem potkal kolegy z Prahy, od kterých jsem se dozvěděl, že jsou potřeba strojvedoucí i v Praze. Podal jsem žádost o přeložení a za půl roku jsem mohl do Prahy přejít a dokončit zácvik. První zkoušku jsem tedy dělal ještě v Plzni, a potom jsem mohl jezdit pod dozorem, před Vánocemi a během svátků jsem dodělal další zkoušky a od ledna 2012 jsem strojvedoucí.
Kdy přišlo první miminko?
M.: V lednu po svatbě jsem otěhotněla a Míša se narodila v říjnu 2011 a bakalářské studium jsem ukončila v květnu 2012.
Máte na dnešní dobu dost dětí. Chtěli jste mít tak velkou rodinu vždycky? 
M.: Mým snem bylo od dětství mít šest dětí jako moje babička.
H.: Já jsem si přál mít čtyři děti.
M.: S Honzou jsme cítili, že tuto oblast máme odevzdat Bohu.
Teď mě napadá, jestli jste měli přípravu na manželství?
H.: Přípravu jsme měli s otcem Benediktem Hudemou, jezdili jsme k němu na „faru“ do Neratovic tak asi šestkrát. Chtěli jsme přípravu spíš duchovní.
M.: Protože jsme spolu vedli několik táborů, prožili jsme zajímavé situace a museli řešit různé těžkosti, docela dost jsme proto znali.
Jak přicházely další děti?
Jako druhá Hanička se narodila v dubnu 2013, pak v září 2014 Štěpa, v říjnu 2016 Terezka, v červenci 2018 Vašík, v červenci 2020 Dominička a v srpnu 2022 Linda a teď v listopadu přivítáme nového človíčka.
Jaké jsi měla těhotenství a porody? 
Porody a těhotenství proběhly celkem v pohodě. Jediná velká komplikace byla při Vašíkovi. Ten se musel narodit císařem v 35. týdnu. Začala se mi rychle odlučovat placenta a hrozilo udušení miminka a moje vykrvácení.
Jak velký máte byt nebo bydlíte v domku?
H.: Bydlíme v paneláku, 4+kk v Horních Měcholupech.
Jakou formou vedete děti k Bohu?
Svým příkladem bychom rádi ukazovali, jak je pro nás osobně Bůh na prvním místě. Od malička se s dětmi společně modlíme před jídlem a večer před spaním. Poslední dobou se snažíme chodit každý den na mši svatou, když nestíháme jet do kostela, využíváme on-line přenosy na YouTube a děti vždy na proměňování přivoláme. Chtěli bychom, aby děti vnímaly úctu k eucharistii. Ráda se modlím každý den růženec při adoraci on-line a děti se ke mně třeba přidají. Když je doma i Honza, tak se modlíme spolu. S Honzou spolu mluvíme o našem duchovním životě (protože úzce souvisí s tím, co žijeme) a u toho občas zazní i teologické otázky a děti to vlastně také mohou vnímat. Je to při běžném provozu domácnosti. Míša s Haničkou jezdí od první třídy do turistického oddílu v Dejvicích, který funguje u farnosti svatého Matěje, kde je vedoucí vedou ke křesťanskému životu. Mladší děti chodí sem na náboženství. Míša začala chodit na spolčo v Uhříněvsi. Ale ve finále si myslíme, že nejlepší vedení dětí k Bohu je vlastní osobní vztah s Bohem. Děti to vnímají…
Jak se prohluboval váš osobní vztah s Bohem? 
M.: Bůh byl vždycky v mém životě hodně důležitý. Ale spíše jsem ho vnímala jako automat na přání.
S tím, jak děti přibývaly a bylo to s nimi čím dál víc náročnější, jak jsou malé a vyžadují péči. Často jsem se nechovala hezky. Poznávala jsem, že pokud taková být nechci, sama to nezvládnu. Snažila jsem se odevzdat do Božích rukou a doufala. Když jsem postupně dokázala odevzdávat hodně věcí, co jsem držela ve svých rukou, po čase se dostavil takový pokoj, který bych přála opravdu každému. „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám.“ ( Jan 14,27) Denně vidím, jak se Pán stará i o maličkosti. Že ho zajímá vše, čím procházíme.
H.: Protože jsem vyrůstal ve věřící rodině, bral jsem víru automaticky. Boží přítomnost jsem velmi silně pocítil v Příchovicích na Velikonoce 2005. To, že je víra největší perla, pro kterou stojí prodat vše, jsem prožil až loni na svátek Všech svatých. S dětmi jsme se bavili o odpustcích a jak je získat. A mně došlo, že vlastně nechci do očistce, ale rovnou do nebe. Snažím se získat každý den co nejvíce Boží milosti. Vystavováním se Mu. Co je mi nepříjemné a těžké, obětuji za někoho, třeba i duše v očistci. Nebo snažit se žít všední činnosti jako službu v lásce k Bohu v lidech ve svém okolí.
Moniko, nevadí ti, že nechodíš do zaměstnání? Že vlastně nepracuješ v oboru, který jsi vystudovala? Jak se stavíš k problematice žena s dětmi doma versus žena s dětmi a budování kariéry?
Byl to vývoj. Zpočátku jsem měla trochu pocit, že mi něco utíká. Že s tolika dětmi nemůžu to a to. Ale asi po 4. dítěti jsem četla životopis Matky Terezy a tak nějak mi došlo, že chci odevzdat Bohu vše. A teď vím, že jsem tam, kde mám být. Takže mi to vůbec nevadí, že jsem „jen‘‘ doma. Navíc jsem měla možnost pokračovat v magisterským studiu (dokonce byl velký zájem, abych pokračovala v tématu bakalářské práce), ale byla jsem z toho nervózní, nešlo to moc dohromady, domácnost a studium, nechtěla jsem pokračovat. Myslím, že je úplně fuk, jestli člověk je doma s dětmi, nebo má děti a pracuje, nebo jen pracuje, nebo žije zasvěceným způsobem života. Důležité je, aby poznal a vykomunikoval s Bohem, co On po něm žádá, kde on má být. A pak to zrealizovat je vždycky těžké, protože vše odevzdat Bohu je mega náročné.
Nás ženy bude určitě zajímat, jak to zvládáš s vařením a staráním se o domácnost?
Vaření a chod domácnosti zvládám celkem snadno. Umím si naplánovat, co budu vařit a vaření mě i baví. Vařím každý den už 14 let a na oběd domů chodí i děti školou povinné. Někdy bych třeba chtěla navařit na dva dny, ale na to mám malý sporák (potřebovala bych ten do jídelen. Děti celkem dost jedí.
Jak je to u vás s tím, když některému z dětí jídlo nechutná? Vaříš pro něj něco jiného?
Ne. Jídlo dostane třeba bez masa a sní jen přílohu, nebo když nechce vůbec oběd, namaže si chleba.
Jak řešíte nedostatek místa pro věci?
M.: Naučila jsem se věci průběžně vyhazovat. Často oblečení a hračky třídím a co je už nevyužívané, posílám dál. Jinak by to opravdu nešlo. Je to hodně o organizaci.
Máte dost času na řešení jejich problémů?
Snažíme se být vnímaví na jejich problémy a jsme rádi, když s nimi za námi přijdou. Někdy se ale stane, že zrovna řeším něco akutního s jiným a on musí počkat. Mezitím si svůj problém vyřeší samo nebo mu s ním pomůže jiný sourozenec.
Jak to máte autem, a jak a kde trávíte dovolenou?
Díky známým jsme mohli koupit devítimístné auto. Dokonce ho vždy upravíme tak, že v něm během dovolené v zahraničí můžeme všichni i spát. To bylo například loni v Itálii.
Asi je v této chvíli zbytečná otázka, jestli máte čas na své koníčky a záliby a co to vlastně je nebo by bylo?
Čas na své zájmy, jak se to vezme, co je naším zájmem. Třeba na to být s Bohem si najdem čas vždycky, to je nutnost k přežití. Ale asi je to myšleno jako koníčky. Tak to spíš ne, ale nevadí nám to.
Na závěr se vždy ráda ptám, co byste vzkázali čtenářům. Dnes se chci zeptat, co byste vzkázali mladým lidem, kteří plánují založit rodinu?
M.: Nebojte se, důvěřujte Hospodinu. Hospodin se stará. Chceme povzbudit každého k přijímání dětí a nebát se rozhodnutí.
H.: Každý má svou cestu do nebe jinou. Máme možnost přijímat Ježíše jako Boha a člověka přímo v eucharistii, možnost plnomocných i částečných odpustků během celého roku, rozvíjet ctnosti. Naše něžná a starostlivá maminka Panna Maria nás skrze Ježíše vede k Bohu. Hledejte SVATOST, ta je pro každého.
Moniko a Honzo, moc děkuji za čas, který jste mi věnovali. Jste v životní etapě, která je velmi náročná, ale na vašich životech je vidět radost a pokoj. Jste pro nás inspirací, že to, co čteme v Písmu (například: v 1. listě Petrově 5:7: „Všechnu svou starost svěřte jemu, vždyť jemu na vás záleží.“), berete vážně. Děkujeme, že nás svým životem povzbuzujete důvěřovat Pánu opravdu v každé situaci.
Katka
Vyšlo ve: Fchodoviny 11/2024
