Kdy a kde ses, Miloši, narodil? 
Narodil jsem se v roce 1965 v Praze, tatínek učil na Přírodovědecké fakultě UK a maminka pracovala jako projektantka. Sourozence nemám.
Kde jsi vyrůstal?
Na Petřinách, tam jsem chodil do základní školy a s rodiči bydlel až do svatby. Krásné vzpomínky mám na prázdniny. Dva měsíce jsme trávili s rodiči u Máchova jezera ve Starých Splavech. Tam jsem prožil své první lásky, jezdil na windsurfingu a měl tam kamarády.
Kam jsi nastoupil po základní škole? 
Někdy kolem čtvrté třídy jsem se začal zajímat o elektroniku, a tak měli rodiče snadné rozhodnutí, kam mě přihlásit. Nastoupil jsem na Střední školu sdělovací techniky v Panské. Někdy ve třeťáku jsem začal hrát na kytaru. Možná se projevil gen po mém dědečkovi, který uměl hrát na všechny nástroje, které vzal do ruky (housle, akordeon, kytara a měl absolutní sluch). Ale živil se jako letecký mechanik a později jako řidič na ministerstvu. Bohužel zemřel dva roky před mým narozením. Se spolužáky jsme založili kapelu. Zkušebnu jsme měli v Radotíně na chalupě u spolužáka Vítka. Tam se scházeli kamarádi jeho staršího bratra. Jednalo se většinou o lidi z disentu, jako byli Saša Vondra, Jáchym Topol a další. Vedly se tam různé zajímavé debaty a my jsme tomu všemu naslouchali. To vše zásadním způsobem ovlivnilo můj názor na komunistický režim a vlastně jsem se tam setkal s prakticky žitou vírou. Někteří z nich byli členové undergroundové kapely Národní třída, často si půjčovali naše nástroje a hráli tam. Na zahradě se v létě konaly nelegální minifestivaly, na kterých naše kapela také vystupovala.
Na této chalupě jsem později konvertoval. Začal s námi hrát další spolužák ze střední školy, který byl čerstvě pokřtěný a jeho kamarád se hlásil do Semináře. Spolu jsme vedli různé debaty a jednoho dne se mě to dotklo. Byl to velmi silný zážitek a já si řekl, že to možná může být pravda. Do té doby jsem křesťanství vnímal jen jako dobrou životní filozofii. Při jedné takové debatě jsem zažil asi něco jako Boží dotyk, to zásadním způsobem změnilo můj život. Ještě během čtvrťáku jsem se začal připravovat na křest a asi za rok jsem byl pokřtěn. Za kmotra mi šel právě tento spolužák Martin. Společně se mnou konvertoval i Vítek.
Jak se tvá víra dál vyvíjela?
Vítkův kamarád Honza, který byl u salesiánů, zrovna zakládal nové společenství, ke kterému nás přizval. Scházeli jsme se každý týden, společně četli Písmo, modlili se, debatovali, pořádali i výlety a prázdninová putování, slavili mše svaté v přírodě. To mi pomáhalo překonávat různé krize a otázky, které jsem řešil.
Za pár let jsme se s Vítkem nechali biřmovat. Tehdy ještě Františkem kardinálem Tomáškem v katedrále na Hradčanech. Biřmovacím kmotrem mi byl právě Honza, který mi byl později i svědkem na svatbě.
V té době jsme se já a Vítek setkali s komunitou františkánů z Roztok u Prahy, kam jsme pak jezdívali na víkendy. Prostředí této komunity mě silně ovlivňovalo. Bratři bydleli v domě uprostřed města. Když potřeboval kdokoli ze sousedů pomoct např. s opravou domu, bratři pomohli, a naopak, když bratři opravovali střechu, pomohli zase oni jim. Bohužel toto ideální soužití po revoluci vzalo za své. Bratři byli přesunuti rozhodnutím shora do kláštera a soužití s místními obyvateli, které přinášelo mnoho dobrého, tak skončilo.
Jezdili jsme také na faru do Sobotky, kde byl v té době knězem salesián Petr Němec.
Při jednom společném slavení Silvestra v Sobotce jsem se seznámil se svou ženou Bárou. Po roce jsme se vzali a přestěhovali na Roztyly, kde bydlíme a kde se nám narodily 3 děti. Před svatbou jsme s dalšími páry absolvovali přípravu na manželství, kterou vedli Stáňa a Zdeněk Fuchsovi. Po skončení jsme si s několika dalšími přáteli, se kterými jsme se u Stáni a Zdeňka setkávali, řekli, že by bylo fajn v setkáních pokračovat. Postupně se k nám přidalo několik dalších manželů z farnosti, a tak vzniklo společenství, které v funguje už 36 let.
Kde jsi pracoval?
Po maturitě jsem pracoval 4 roky v Československé televizi a potom až do roku 1991 ve Video centru na FTVS UK. Pracoval jsem tam jako zvukař, střihač a začal jsem se zajímat o počítačovou grafiku a pak se jí i věnoval profesionálně. Zde mě zastihla revoluce a spolu se studenty jsme pomáhali šířit informace z Prahy do ostatních částí republiky.
Díky práci s videem a víře jsem se seznámil s Vaškem Mariskem, s kterým jsem spolupracoval na nelegálním šíření církevních materiálů (kopírování kazet, natáčení videí…). Po revoluci založil Vašek televizní ADV studio a naše spolupráce pokračovala. Práce bylo čím dál tím více, takže jsem se po čase stal OSVČ na plný úvazek. Ve studiu se vyráběly pořady s křesťanskou tematikou (křesťanské pořady pro ČT, TV Noe, Paulínky a další) a také komerční zakázky (za zmínku stojí například spolupráce s Jiřím Suchým). V roce 2017 přišel v mém životě zlom.
Co se stalo?
Byla mi diagnostikováno onkologické onemocnění. Následovala náročná operace a následně roční chemoterapie a po ní roční rekonvalescence.
Jak jsi tuto diagnózu přijal?
Podívám-li se zpět, musím přiznat, že tomu předcházelo jisté varování v roce 2008. Tehdy jsem se dostal kvůli přepracování na měsíc do pracovní neschopnosti. Když jsem tou dobou ležel doma v posteli a bral prášky na uklidnění, zavolal mi můj spolužák Robert, se kterým jsme hráli v kapele na střední škole, a zeptal se mě, co zrovna dělám. Popsal jsem mu situaci a on řekl, že je na tom podobně a jestli si nechci někdy zase zahrát. S radostí jsem to uvítal. Tak vznikla kapela After 40, jejíž název přesně vystihoval naši životní situaci. Konečně se mi podařilo se trochu z toho pracovního koloběhu vymanit, a to jednak díky kapele a tomu, že už jsem se naučil lépe si organizovat svůj čas. Mým problémem bylo a je to problém i jiných lidí, že neumíme říct někomu ne, aniž bychom pak neměli špatný pocit z toho, že jsme nepomohli.
Stále jsem ale pociťoval potřebu se zastavit a udělat nějakou změnu. Pán Bůh ji za mě udělal v roce 2017. Teď se dostávám k tomu, jak jsem to přijal. Diagnózu jsem kupodivu přijal klidně. Nevím, jestli je to nějaký obranný mechanismus lidské psychiky, ale všechny věci kolem svého zdraví, výsledky vyšetření, vyjádření lékařů, jsem vnímal jako nezúčastněný pozorovatel, jako když se mě to netýká, jako když sleduji špatný film. Sám jsem se divil, že na mě nepadla žádná deprese. Spíš jsem to začal brát jako výzvu. Myslím, že daleko těžší to bylo pro mou rodinu, za jejichž podporu jim děkuji. Velkou oporou mi byli kamarádi z kapely, kteří se mnou byli ve stálém kontaktu. Pokud to bylo jen trochu možné, jezdil jsem i hrát.
Při otevření Písma na mě často vyskakovaly verše v typu, že koho Bůh miluje, toho přísně vychovává. Situaci jsem se snažil přijmout jako zkoušku, kterou mám projít a která mi může pomoci. Dělo se to tak nějak přirozeně a samovolně. Vlastně jsem cítil určité osvobození od svého minulého pracovního života a zároveň mi pomohlo, že jsem měl jako OSVČ dobře uzavřenou pojistku na dlouhodobou pracovní neschopnost a nemusel si tak dělat starosti o uživení rodiny.
K té pojistce se váže krásné svědectví …
Ano. Někdy koncem května 2017 mě jako každoročně navštívil pojišťovák spravující mou životní pojistku a nabídl mi jejich nový produkt „Připojištění pro závažné choroby“. První, co mě napadlo, bylo, že ze mě chce vytáhnout zase další peníze. Nešlo o žádnou závratnou částku a mně najednou hlavou proběhlo, že oba moji rodiče, děda i jeho bratr zemřeli kolem šedesátky na rakovinu, a tak jsem nakonec na to kývnul. V pojistné smlouvě byla uvedena 6měsíční ochranná lhůta, po jejímž uplynutí začíná připojištění fungovat. Tomu jsem ale nevěnoval pozornost, smlouvu založil do šuplíku a vše pustil z hlavy. Čas plynul a v prosinci téhož roku mě bylo diagnostikováno závažné onemocnění. Od podpisu smlouvy uplynu 6 měsíců a nějaký týden. To je přesně jeden z těch okamžiků v životě, kdy člověk za těmi takzvanými „náhodami“ zahlédne něco víc a cítí, že Bůh o něm ví a má věci v rukách.
Během tvé léčby ale přišel krizový bod…
Po půl roce léčby, kdy vše vypadalo pozitivně a nadějně, přišly výsledky vyšetření, které ukazovaly tvrdou realitu. Léčba nebyla plně úspěšná, budu muset podstoupit další půlroční chemoterapii a následně transplantaci kmenových buněk. V této chvíli jsem si sáhl na dno. Začal jsem si říkat, kolik mám tedy ještě času … Všichni víme, že jednou musíme tento svět opustit, ale tady to najednou nabylo příliš konkrétního obrazu. Deprese se dostavila. V této fázi mi hodně pomohl P. Michael, kterému tímto moc děkuji. Léčba byla náročná, ale úspěšná.
Co sis z toho odnesl?
Můj vztah k Bohu, ke světu i druhým lidem se hodně změnil. Všechny ty události mě někam posunuly. Prohloubilo to můj duchovní život, začal jsem se intenzivně modlit. Boha jsem začal vnímat daleko důvěrněji. Mnoho věcí, které jsem dříve považoval za důležité, se stalo naprosto malichernými. Jedna ze zkušeností, kterou jsem si odnesl, je, že když je člověk v takové situaci, je i sebemenší podpora od přátel velmi důležitá. Spousta lidí neví, jak se zachovat v situaci, když jejich blízký nebo známý onemocní vážnou nemocí. Protože nevědí, co říci, radši nedělají nic. Ze své zkušenosti vím, že stačí jedna SMS: Jak se máš? Jak se ti daří? A i toto málo je velmi důležité!
Celkově mi léčba zabrala dva roky, potom přišel COVID a práce skoro nebyla.
Pán Bůh se ale stará. V polovině roku 2021 se mi ozvala kolegyně, kterou jsem dlouho neviděl, a nabídla mi práci, která se opravdu nedala odmítnout. Začátkem roku 2022 jsem nastoupil na FSV UK do televizního studia katedry žurnalistiky. Je tady bezvadný kolektiv, fajn práce a konečně žádný stres.
Jaké máš koníčky? 
Je to samozřejmě kapela After 40, která úspěšně funguje už 16 let. Hrajeme blues, vlastní skladby s texty ze života. Už dávno nejsme „after 40“, vydali jsme tři CD, pravidelně koncertujeme a nabíjí to nás i naše posluchače energií. A tady je na nás odkaz https://www.after40.cz . Rádi vás na našich koncertech uvidíme.
Dalším koníčkem se mi stalo železniční modelářství. V roce 2000 naše děti při jedné z návštěv u babičky objevily krabice s modely vláčků z mých klukovských let. Dožadovaly se jejich transportu do našeho panelákového bytu. Dohodli jsme se, že uděláme jednoduchý panel pro vláčky. Postupem čase se děti začaly zajímat o jiné věci a já jsem naplno propadl svému hobby z mládí. Panel se postupně rozšiřoval a zdokonaloval. Zjistil jsem, že na internetu existuje komunita stejně „postižených“ otců, se kterými je možné se sdílet. Moji domácí železnici si můžete prohlédnout na webových stránkách http://masinky2003.wz.cz/.
Jaké knížky a filmy máš rád?
Hodně mě oslovila knížka, kterou jsem četl v době hledání Boha, Hora sedmi stupňů od Thomase Mertona. Mám rád knihy Tomáše Halíka, Marka Orko Váchy. Mám rád i jiný žánr. Například sci-fi A. C. Clarke nebo akční romány Toma Clanciho. V poslední době mě zaujala kniha 7 zákonů civilizace od Miroslava Bárty. Z filmů se mi líbí Nedotknutelní, Teorie všeho (životopisný film Steve Hawkinga).
Jaké máš oblíbené verše z Bible?
Hospodinu svěř svůj osud, v něho důvěřuj, on sám bude jednat (Žalm 37,5).
Miloši, moc děkuji za tvá krásná svědectví o Božím působení. Tak často zapomínáme, že když Pánu svěříme svůj život, že je to to nejlepší, co můžeme udělat. Jak často se zabýváme zbytečnými věcmi a starostmi. Díky tvému životnímu příběhu se můžeme i my posunout dále. Přejeme ti, ať jde vše ve tvém životě stále podle Božího plánu.
Za rozhovor děkuje Katka.
Vyšlo v: Fchodoviny 01/2025
