Kdy a kde jste se narodila a vyrůstala? 
Narodila jsem v roce 1968 v Praze na Vinohradech a vyrůstala jsem v Újezdě nad Lesy. Vychovávala mě jen maminka, které jsem se narodila až v jejích 48 letech.
Proč až tak pozdě?
Maminka se vdávala sice mladší, ale její manžel děti nechtěl. Rozhodla se proto s ním rozvést. Po čase ji její lékařka seznámila se svým pacientem, který se stal mým otcem. Maminka usoudila, že kvůli jeho povahovým vlastnostem bude pro mou výchovu i pro její klid lepší, když se o mě bude starat sama.
Pocházíte z věřící rodiny?
Maminka byla římsko-katolického vyznání, na mše jsme moc nechodily. Ale pokaždé když jsme byly v Praze, chodily jsme do kostela k P. M. Sněžné. Kde se modlila svými slovy. Maminka celý život toužila po dětech a sem se chodívala za své budoucí dítě modlit. Mým narozením se splnil její sen a byla hrozně šťastná. Mé narození brala jako velký dar od Boha.
Co byste nám o své mamince prozradila?
Učila angličtinu. Za války pracovala ve škole, pak učila po bytech nebo u nás doma v domě. Když zemřel její strýc, který nás finančně podporoval, přivydělávala si hlídáním dětí a i ručními pracemi. Žily jsme velmi skromně, ale vždy jsme měly co jíst. Jednou se nám stalo, že došly peníze, ale přišla zrovna jedna maminčina kamarádka a přinesla nám přesně, co jsme potřebovaly. Takto se o nás Pán Bůh postaral vícekrát.
Maminka už asi nežije...
Zemřela před 17 lety. Od svého mládí si psala deníčky. Nejvíce v době, kdy byla s tím prvním manželem - malířem. Je to její dědictví a pro mě největší dar. Nejdříve jsem to nemohla číst, protože to bylo pro mě hodně bolestné. Dnes to můžu číst i denně. Měly jsme k sobě moc hezký vztah a vidím, jak moc mě měla ráda, jak o mě psala a jak prožívala i svou výchovu. Její konec života byl hodně těžký. Měla rakovinu prsu. Myslela si, že to byla cysta. Když pak konečně k lékaři šla, už bylo pozdě a léčba nebyla úspěšná. Zemřela pak doma. A do posledních okamžiků jsme byly spolu.
Setkala jste se někdy se svým biologickým tatínkem?
Jen dvakrát, poprvé až v mé dospělosti. Ukazovala jsem mu tehdy své obrázky (ráda maluji) a on mi tehdy vykal a doporučil, abych malovala více barevně. Paradoxně jsem se od malička vídávala s prvním manželem mé maminky Zdeňkem. Který k nám přijížděl celý jeho život, ale nepravidelně. Přesto jsem ho brala jako svého otce a navštěvovala ho pak i s maminkou u něho doma. Měli spolu stále hezký vztah, i když se znovu nevzali. Jinou rodinu neměl a zemřel před šesti lety.
Kam jste chodila do školy? 
Základní školu jsem vychodila v Újezdě nad Lesy. Osm let jsem navštěvovala LDŠ (Lidová škola umění), kde jsem se naučila malovat i různými technikami. Po devítce jsem začala chodit na SOU se zaměřením prodavačka drobného zboží a hraček. Po roce jsem chtěla přestoupit na Umělecko-průmyslovou školu, kam mě ale nevzali pro velký počet uchazečů, i když jsem zkoušky udělala. Na ty jsem se připravovala s tatínkem i maminkou, kteří tam také studovali. Na SOU jsem se už ale nevrátila, různě jsem pracovala, například čtyři roky jako technická kreslička s inženýry, pak jsem byla hodně nemocná, až jsem dostala plný invalidní důchod, pak se to sešlo s onkologickým onemocněním. Mohla jsem se ale starat o svou už tehdy nemocnou maminku a vlastně jí dosloužit. Pořád jsem se věnovala malování, šila jsem umělecko-textilní hračky. Měla jsem dvě výstavy. V Dětském domě a v Újezdě nad Lesy.
Jak jste se dostala do Prahy? 
Dlouhodobě jsem se potýkala s vážným onkologickým onemocněním a aby to dobře dopadlo, bylo třeba starý nevyhovující dům určený k demolici prodat. Peníze za něj přesně stačily na nákup malého bytu na Jižním Městě, bylo to v roce 2007.
Kdy jste začala chodit do naší farnosti?
To bylo až v roce 2022, po covidové době. Mezitím jsem bojovala o život. Bylo pěkné, že jsem během té doby zažívala různé impulzy, abych začala chodit do kostela. Silný podnět přišel od souseda z domu, který když se ode mě dozvěděl, že maminka byla římsko-katolického vyznání, mi doporučil, abych také začala do kostela chodit. První mše byla nádherná. Otec Michael se při ní zeptal, kdo by chtěl přijmout do svého srdce Ježíše, aby se přihlásil. Hlásily se hodně děti, ale také i já. Papírové srdíčko, které rozdával, na mě nevyšlo, ale otec Michael nám řekl: „Nevadí, že se na vás nedostalo, můžete přijmout Ježíše do svého srdce i tak.“ Za nějakou dobu jsem Michaela potkala po mši u sakristie a mohla mu sdělit, jak moc hezky jsem prožila svou první mši tady. On se zeptal, jestli jsem pokřtěná, já odpověděla že ne. Díky Marušce Šmrhové jsem dostala odvahu se do katechumenátu přihlásit. A že už je ten pravý čas a nemusím se bát, že bych to nezvládla. První lekce byly pro mě náročné, protože to bylo hodně intenzivní. Ale zároveň krásné. Kolikrát se stalo, že po návratu ze setkání jsem se cítila blíže Bohu a proměnil se i můj modlitební život. Jsem více vnímavá na Boží doteky, více si uvědomuji, že se nemusím ničeho bát, a to ani smrti. Je o mně postaráno. Během těchto dvou let se z nás katechumenů stali přátelé a jsme si blízko jako v rodině.
Jak jste prožívala náročné léčení?
Od přírody jsem pozitivní člověk. Vždy jsem věřila, že se uzdravím. Svůj život jsem vkládala do rukou Boha. Uvědomila jsem si při jednom pohledu na kříž, který mi dnes visí v bytě a předtím byl u nás v domě, že se takhle aspoň trochu podobám Ježíši, který trpěl daleko více než já.
Jaký je váš vzkaz čtenářům?
Svého rozhodnutí nechat se pokřtít rozhodně nelituji. Naopak jsem moc ráda a těším se. Po roce naší přípravy a vlastně rok před křtem jsme měli v kostele odpovídat na tyto otázky:
- Co očekáváte od církve? Odpověděla jsem, že mě povede cestou ke Světlu – ke Kristu.
- Proč chcete poznat Krista? Protože ho miluji, protože mu důvěřuji, protože je Spasitel.
Uvědomuji si, že je dobře svou víru neprožívat sám. Původně jsem si myslela, že mám svou víru a to mi stačí. Dnes vidím, jak moc potřebuji další věřící a církev. Navzdory všemu jsem moc šťastná.
Za rozhovor děkuje Katka
Fchodoviny 4/2025






















