Jirko, narodil ses v Praze, vyrůstal jsi na Moravě a několik let zase žiješ v Praze. Jak se to přihodilo?
Narodil jsem se na Vinohradech v únoru 1973. Rodiče se ale v mých dvou letech rozvedli a prarodiče z maminčiny strany si mě vzali k sobě do Olomouce. Maminka byla totiž po vážné nemoci. Dlouhá léta ale za mnou jezdívala na víkendy, také prázdniny jsme trávili spolu.
Chceš nám něco o mamince prozradit?
Narodila se v Olomouci, vystudovala na přání rodičů pedagogickou fakultu, ale srdce ji táhlo ke zpěvu, jehož studium absolvovala na AMU v Praze, a pak pracovala v Plzni v Divadle J. K. Tyla jako sólistka. Já si ji ale pamatuji už jako profesorku zpěvu na konzervatoři v Pardubicích a univerzitě v Hradci Králové.
Takže všechna svá studentská léta jsi strávil v Olomouci?
Základní školu, gymnázium a vysokou školu ano. Ale po gymnáziu jsem si „odběhl“ udělat druhou maturitu v oboru oční optika do Prahy. Poté jsem studoval optiku a optoelektroniku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. A optika, zvláště ta související s fotografií, dalekohledy a mikroskopií, mě baví a vlastně i živí dodnes.
Pochopila jsem správně, že jsi jako malý k víře v Boha vychovávaný nebyl?
Ano, maminka sice měla ke křesťanství vztah, Boha vnímala hodně přes historii a umění, na mše ale chodil pravidelně jen dědeček, to jsem však registroval až mnohem později. Babička věřila, od návštěv kostela ji ale odrazovaly zkušenosti z dětství, kdy častokrát vídala hrubosti kněze při výuce dětí na náboženství.
Jak ses tedy ty sám k víře dostal?
Už na základní škole jsem často přemýšlel o podstatě života i světa a Bůh mi do mého porozumění nezapadal. Vzpomínám si, jak jsme asi ve 4. třídě házeli s kamarádem sněhové koule na vrata pravoslavného kostela na konci naší ulice. Bůh ale věděl, že toužím najít pravdu a pomohl mi přes přítele naší rodiny – dirigenta Jiřího Portycha, který mi vysvětloval zajímavosti přírodních věd, hudby a také duchovního světa. Postupně jsem víru přijal po stránce intelektuální. To mě ale připravilo na okamžik, kdy mi to přestalo stačit. Díky četbě Písma a také modlitebním setkáním jsem Boha začal oslovovat.
Kdy a kde to bylo?
Během mého studia na univerzitě mě bývalá spolužačka Jana, která uvěřila, pozvala na setkání v duchu Taizé. Na modlitebních večerech při Dómské farnosti sv. Václava byl vždy prostor pro ztišení se před Bohem, uvědomění si vlastní nedostatečnosti a potřeby Boží pomoci. S Bohem jsem navázal osobní vztah a odevzdával mu vše ve svém životě. Zároveň jsem si uvědomoval, že nestačí jen chodit „na Taizé“ a že i společenství v Taizé vybízí k životu ve farnosti, k účasti na mši svaté, k prožívání liturgie – a rozhodl jsem se do toho prostředí vstoupit.
Takže ses zapojil do farnosti sv. Václava?
Ano, Marian Jahoda, který měl na starosti modlitby Taizé i přípravy ve farnosti, mě přivedl do katedrální scholy a představil mi regenschoriho Jana Kupku, mého budoucího biřmovacího kmotra. Dodnes si vybavuji přátelské přijetí a atmosféru, která tam panovala. Seznámil jsem se se spoustou lidí, kteří mi sdělovali své příběhy cesty víry, a navázal hluboká přátelství. Hned na první Velikonoce, bylo to v roce 1996, mi Honza Kupka svěřil zpívání Ježíše v Pašijích, zpíval jsem je tam až do roku 2019.
Také jsem se začal připravovat na 1. svaté přijímání, pokřtěný jsem byl v dětství v Praze. A pak i na biřmování. To už bylo u faráře P. Bohumíra Vitáska, člověka živé víry a velké citlivosti k lidem, který se stal mým zpovědníkem i oddávajícím knězem.
Jak jsi prožíval zpívání Ježíše?
Příběh Pašijí jsem díky této úžasné příležitosti a zodpovědnosti promýšlel do hloubky. Za ta léta jsem nepřestal vnímat jejich mimořádnost, jen nad trémou převážil úžas a respekt.
Měl jsi kromě scholy i jiná společenství?
V prvních letech jsme se dvěma kamarády studovali Písmo, s jinou skupinkou jsem zpíval starou duchovní hudbu. Časem jsem se připojil k Biblickým večerům u Mariana Jahody, který s námi také zpíval a hrál na kytaru, ale především nám předával zkušenosti s nasloucháním Božímu slovu s modlitbou a odkazy do různých částí Písma. Tyto večery měly tradici ještě z dob tajného setkávání za zády STB.
Kde jsi pracoval po promoci?
Začal jsem pracovat v Meoptě v Přerově v divizi dalekohledů. Na jeden rok jsem ale přešel do Philipsu v Hranicích a Velikonoce strávil na stáži v Anglii; díky společenství církve jsem i tam našel kousek domova.
Jak ses seznámil se svou ženou? Kolik máte dětí?
V posledních letech studií jsem vypomáhal se zpěvem v bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouce, a i tady jsem poznal řadu zajímavých lidí, například autora mnoha liturgických skladeb a skvělého člověka P. Josefa Olejníka. V chrámovém sboru tu zpívala také moje budoucí žena Radka, se kterou jsme se po několika letech právě v kostele na Svatém Kopečku vzali. Byl tu pokřtěn i náš nejstarší syn, to už jsme ale bydleli v Praze, kde se nám pět let po Michalovi narodila i dvojčata Ondřej a Jakub. Takže děti máme tři a samé kluky.
Jak ses dostal zpět do Prahy?
Rozhodnutí jít do Prahy ovlivnila především skutečnost, že po smrti mého dědy bylo stále komplikovanější organizovat péči o nemocnou babičku na Moravě; maminka bydlela v Praze. Po váhání jsem se zúčastnil konkurzu a odešel z pozice technologa v přerovské Meoptě vést optickou laboratoř do Botanického ústavu Akademie věd ČR v Průhonicích u Prahy, kde pracuji dodnes, a babičku jsme odstěhovali do Čech. Shodou okolností tehdy zrušili pracovní místo mé budoucí ženy v Olomouci a dostala nabídku na náhradní pozici v Praze, kterou přijala.
Setkal ses někdy se svým otcem? Jaký máte vztah?
Setkal, v době, kdy jsem studoval v Praze oční optiku. Zůstali jsme v kontaktu a díky jemu a jeho ženě jsme se před pár lety s Radkou hlavně kvůli dětem přestěhovali do domku kousek za Prahou. Ale naše vztahy s otcem jsou hodně problematické, vidíme svět jinak.
Jací další lidé ovlivnili tvůj vztah k Bohu a proč?
Vždy mě přitahovala kázání nějak promlouvající do života. Oslovovali mě v Olomouci například kněží Josef Hrdlička, Jan Graubner, dominikán Jordán Vinklárek, premonstrát Gorazd Krušina, v Praze františkán Matouš Josef Sleziak, jezuita Tomáš Halík, karmelitán Vojtěch Kodet a také Michael Špilar.
Světící biskup Josef Hrdlička mě i biřmoval a křtil naše dvojčata. Vyzařuje z něj radost z Boha a jeho vztah k lidem souzní s Kristovými slovy jeho biskupského hesla: „Nazval jsem vás přáteli“. Známý je láskou k hudbě, je autorem textů duchovních písní, knih a překladů poezie.
Velký vliv na můj vztah k Bohu ale měli třeba i věřící kolegové z práce, katolíci i evangelíci.
Jak ses dostal ke službě v naší farnosti?
Jelikož jsme bydleli blízko, na Spořilově, chodili jsme občas ke sv. Františku na Chodově, zvláště po příchodu Michaela Špilara do farnosti. Pamatuji si, jak mě těšily jeho v souvislostech podávané výklady ke čtením ze Starého zákona. Do Komunitního centra Matky Terezy jsme našli cestu díky zdejšímu zázemí pro rodiče s malými dětmi, a když jsme pak začali poznávat místní, stalo se nám brzy domovem.
Po oslovení Martina Vítka, který nedávno převzal scholu zpívající na druhé nedělní mši, a Magdaleny Brunové (Svobodové), která ji tehdy vedla, jsem našel cestu i mezi zpěváky. A tím i další možnost zpívat žalmy. Už od dob, kdy jsem jejich zpěv občas i pořádně zkazil, vnímám mnohá povzbuzení právě ke zpěvu žalmů v různých podobách. Předávat jejich krásu a úžasné svědectví o Boží odpovědi na lidské volání jsem přijal jako svůj úkol.
Jaké jsou tvé další záliby?
Po přestěhování se učím práci na zahradě a dělá mi to radost. Vždy jsem měl vztah k přírodě a krajině, kterou jsem rád fotil, i k výtvarnému umění. Ale mým největším koníčkem je hudba. Zpívám sborově i sólově; za zvládnutí druhého vděčím mamince. Občas opráším i hru na klavír, i když nejstarší syn už hraje lépe, a těším se, až se přidají jeho mladší bráškové, které učíme na violoncello.
Už dvanáct let zpívám v Salvátorské schole, spojující v přátelském společenství oslavu Boha i hodnotnou hudbu. Jednou za měsíc a půl doprovázíme úterní mši u Nejsvětějšího Salvátora v Klementinu novým programem určitého hudebního slohu, a i když si lidé v kostele sami zazpívají méně, podle ohlasů si mši užívají. Aby člověk mohl dávat Bohu to nejlepší, je třeba občas i jen naslouchat.
Jak pěstuješ a prohlubuješ svůj vztah k Pánu? Máš nějaké verše či citáty, které tě povzbuzují?
Nejsem v tomto systematik, mé pravidelné modlitby jsou jednoduché, za rodinu, za blízké. Ale když mě osloví nějaká životní situace, obracím se více k Bohu, k Písmu, k modlitbě i hudbě.
Povzbuzuje mě, jak pro život důležité změny dělá Bůh s lidmi, způsob, jakým nás vysvobozuje z trápení, ujímá se slabých a naše těžkosti s naší pomocí proměňuje v radost. Míst v Písmu, která o tom svědčí, je spousta. Blízký je mi například Žalm 126, náš svatební, silně na mě působí příběh o vzkříšení Jairovy dcery a mou nejoblíbenější duchovní písní je už dlouhou dobu renesanční Maria Magdalene od Andrea Gabrieliho, vyprávějící o vzkříšení Páně.
Na životě Jiřího je vidět, že u Boha není čas měřen stejně jako u lidí. Mnohdy se nám zdá, že když dotyčný člověk není zrovna teď věřící, že se to u něho už nezmění. Ale Bůh opravdu vidí do srdce, a vlastně do něho každému z nás dává touhu po Něm. A ta touha člověka, pokud ji opravdu žije, do Boží náruče přivádí. Kéž můžeme být stále svědky toho, jak lidé svou upřímnou touhou hledat pravdu, Boha opravdu nalézají a odevzdávají se Mu. Tak, jak jsme to mohli poznat u našeho Jiřího. Bohu díky.
Za rozhovor děkuje Katka
