Jindřich Sirovátka: Chci se více modlit a rozjímat

Jindřich Sirovátka: Chci se více modlit a rozjímat
3. 1. 2022, 08:30 | Doporučit

Pana Jindřicha Sirovátku můžeme vídat v naší farnosti už řadu let při službě akolyty. Ale málokdo asi ví, že se podílel po sametové revoluci na vzniku jednoho významného nakladatelství a jeho rodina založila nakladatelství Doron. Nejen o tom se můžete dočíst v následujícím rozhovoru.

Pane Jindřichu, jak dlouho žijete v naší farnosti?

40. výročí svatby, 2008Na Jižní Město jsme se přistěhovali v roce 2014 z Tuchoměřic kvůli manželčině nemoci, chtěli jsme být blíže lékařům. Volba Jižního Města byla ovlivněna skutečností, že tu bydlí rodina naší dcery Terezy a že tu je živá farnost, bydlíme několik set metrů od KC Matky Terezy.

 

Kdy a jak k tomu došlo, že jste akolyta, oslovil Vás asi otec Michael? Jak tuto službu vnímáte a vlastně prožíváte být takhle blízko Ježíši?

Jsme členy Komunity Chemin Neuf, bydleli jsme v Tuchoměřicích hned vedle kláštera. Členové Komunity při mších po zaučení knězem, členem Komunity, vykonávali službu akolyty. S otcem Michaelem se známe už od roku 1992, poznali jsme ho na kursu Obnovy v Duchu Svatém ještě jako bohoslovce. Pozvali jsme ho jako přednášejícího na biblický kurz Emauzy. Když jsme se objevili po přestěhování na JM na mši sv., oslovil mne otec Michael.

Podávat tělo, příp. krev Pána Ježíše bratřím a sestrám vnímám jako radostnou službu, ale také jako službu zavazující. Velmi rád také žehnám dětem a dospělým připravujícím se na křest.

 

Když se podíváme hlouběji do minulosti, nemůžu se nezeptat na Vaši činnost v samizdatu. Jak jste se k tomu nachomýtl? Měli jste s manželkou také domovní prohlídky a věděl o vaší činnosti režim?

Období Pražského jara jsme prožívali s budoucí manželkou se silnou nadějí, mimo jiné také proto, že manželka pocházela z rodiny postižené převratem v únoru v roce 1948. Její otec byl jako novinář vyhozen po únoru z práce, pracoval potom manuálně v ČKD, jejich děti nebyly ani v Pionýru, ani ve Svazu mládeže, manželka se nedostala z kádrových důvodů na vysokou školu. Tři týdny po naší svatbě se ale dostavila těžká deprese – okupace Československa. Následovalo období tzv. normalizace a naše občanské postoje s manželkou se postupně radikalizovaly, narůstalo v nás protikomunistické cítění.

 

V 70. letech jsme se věnovali především péči o své děti a jejich výchově a finančnímu zajištění rodiny. Manželka byla od roku 1969 do roku 1989 v domácnosti, takže naše rodina byla odkázána pouze na můj příjem výzkumného pracovníka. V tomto období se i při péči o děti věnovala studiu cizích jazyků na jazykové škole. Složila státní zkoušky z němčiny, italštiny a z psaní na stroji. Angličtinu studovala soukromě. Já se věnoval kromě výzkumné činnosti redakci různých odborných publikací, které vydávala v našem ústavu pobočka Vědecko-technické společnosti (VTS), abych si přivydělal a uživil rodinu. I přes tyto starosti v nás s manželkou narůstala touha nějak se angažovat a přispět tak ke změně režimu. Tato touha velmi zesílila po zveřejnění Charty77. Já sám jsem Chartu nepodepsal, obával jsem se možného uvěznění a s tím spojeného osamocení manželky v péči o děti.

 

Nicméně jsme dokumenty Charty dostávali v podobě Informací o Chartě (INFOCH), které jsme díky manželčině dovednosti psát všemi deseti na stroji pilně opisovali a předávali dál. Dokonce jsme je několikrát přepsali na cyklostylové blány a u manželčiny matky v zaměstnání (pracovala jako archivářka) jsme je společně na cyklostylu rozmnožovali a předávali dále. Posléze jsme dostávali i Informace o církvi (IOC) v počtu asi 30 výtisků, které jsme také předávali dále. Tak jsme se pomalu dostávali do sítě lidí, kteří se věnovali hlavně katolickému samizdatu.

Koncem 70. let, kdy už manželka měla za sebou jazykovou průpravu, bylo manželce nabídnuto, zda by nechtěla překládat různé texty pro samizdat. Manželka souhlasila, a tak se stala členkou kolektivu překladatelů nakladatelství P. Oto Mádra, což byl hlavní organizátor katolického samizdatu v Čechách v 70. a 80. letech. Pravidelně překládala články do Teologických textů a do edic Přátelé, Duch a život, Orientace i delší texty, mimo jiné i životopisy různých osobností. P. Oto Mádr nás navštěvoval a osobně nám nosil produkty své nakladatelské činnosti. Já jsem zase navštěvoval P. Oto Mádra v jeho bydlišti a nosil jsem mu manželčiny překlady, a naopak nosil manželce další materiály k překladu, takže jsem s ním byl téměř 10 let víceméně v pravidelném kontaktu.

Společně s manželkou jsme se zúčastňovali bytových seminářů, především překladatelských, které organizovali naši přátelé – Václav a Michaela Freiovi ve svém bytě. Zde jsme poznávali další angažované lidi, např. P. Josefa Zvěřinu, řeholnici Magdalenu Schwarzovou, filozofa Dr. Karla Šprunka atd.

Od začátku 80. let naše rodina jezdila do Erfurtu na duchovní cvičení, jejichž pořádání v Čechách bylo spojeno s rizikem. Hned při prvním duchovním cvičení jsme se seznámili s kongregací salesiánů. Ti také vedli až do roku 1989 tato každoroční duchovní cvičení v Erfurtu. Naše rodina jezdila na tato duchovní cvičení každý rok na přání salesiánů. Součástí tohoto salesiánského společenství bylo i Sdružení salesiánských spolupracovníků. Okamžitě jsme s manželkou projevili zájem stát se členy tohoto sdružení, což se po roční formaci a složení slibů stalo, a ještě více nás to posunulo v naší angažovanosti v katolickém samizdatu.

Díky své roli spojky mezi manželkou a P. Mádrem jsem se utvrzoval v přesvědčení, že angažovat se více v křesťanském samizdatu má smysl a naplňuje mou i manželčinu touhu přispět ke změně komunistického režimu. Při svém přírodovědeckém vzdělání jsem cítil potřebu profesního vzdělání také v redakční a nakladatelské oblasti. Zde snad zasáhla sama prozřetelnost. Dostal jsem v zaměstnání nabídku, zda nechci převzít po stávajícím vedoucím, který odcházel do důchodu, funkci vedoucího publikačního oddělení střediska vědecko-technických a ekonomických informací (VTEI), které bylo součástí výzkumného ústavu. Tato nabídka mi byla učiněna po dlouholeté zkušenosti tehdejšího vedoucího informačního střediska s mou prací redaktora odborných publikací, které vydávala Vědecko-technická společnost. Poté, co byla akceptována vedoucím střediska má podmínka, že v žádném případě nepřipadá v úvahu mé členství v komunistické straně, ani ve Svazu československo-sovětského přátelství, jsem tuto nabídku přijal s tím, že nabyté zkušenosti a dovednosti budu využívat v samizdatové činnosti.

Když P. Oto Mádr zjistil, že jsme s manželkou členy tajného Sdružení salesiánských spolupracovníků, často mi při mých návštěvách u něj kladl na srdce, abych „vyřídil salesiánům, že dluží křesťanské mládeži časopis pro mládež“. Samozřejmě jsem to vyřizoval a vždy mi bylo řečeno: „Vyřiď Mádrovi, že o tom víme a až budou lidi pro tuto práci, rádi tento dluh splatíme.“

V roce 1986, kdy už jsem měl tříleté zkušenosti z nakladatelské a redakční činnosti z technické oblasti, jsme se po poradě s manželkou rozhodli, že půjdeme do určitého rizika a nabídneme salesiánům, že bych zkusil vydávání takového časopisu organizovat a redigovat. Nabídl jsem se zodpovědným salesiánům, po zvážení reagovali kladně a přislíbili finanční zajištění a personální posilu spolupracovníků ze svých řad.

Tak se zrodil redakční kruh. Šéfredaktorem byl salesiány jmenován P. Josef Dolista, kterého jsme poznali hned při prvním duchovním cvičení v Erfurtu, pozdější děkan Teologické fakulty JU a profesor dogmatiky, výkonným redaktorem jsem byl já, členy kruhu byli RNDr. Dominik Dvořák, současný vědecký pracovník Pedagogické fakulty UK, Ing. Bob Fliedr, pozdější novinář, který kandidoval do Senátu při posledních volbách, Zdeněk Jančařík, současný salesián, publicista a autor několika knih, P. Jaroslav Kopecký, salesián, moudrý a milý člověk, malířka a ilustrátorka Jindra Hubková.

Během roku 1987 jsme na pravidelných redakčních setkáních vypracovali koncepci časopisu, nazvali jsme ho „Čtení do krosny“, sbírali materiály pro první číslo, a připravili technické a personální zajištění výroby a distribuce, což jsem měl na starosti já. Vzhledem k cílové skupině časopisu – mládeži jsme chtěli časopis s grafikou, kterou bylo možné zajistit pomocí kopírovací techniky. Byl jsem v kontaktu s redaktorem Kritického sborníku – Karlem Palkem, který bydlel blízko nás a se kterým jsme si vyměňovali různé samizdatové tiskoviny. Ten se nabídl, že nám sežene kopírku a také tak učinil. Kopírku jsme umístili u sestry manželky, která se angažovala v samizdatu v širším měřítku, ve svém bytě časopis v nákladu 300 exemplářů každého čísla a v rozsahu 36 až 40 stran kopírovala a kompletovala. Náplně do kopírky jsme sháněli různě, převážně dovozem ze zahraničí. Podklady pro stránky časopisu psala na novém psacím stroji, na kterém se výhradně z bezpečnostních důvodů psaly pouze texty pro časopis, salesiánská spolupracovnice Hana Imlaufová, současná pracovnice pedagogicko-psychologické poradny. Maketa časopisu se kompletovala v našem bytě, při tom nám pomáhaly i větší děti. Distribuci zajišťovali salesiáni a salesiánští spolupracovníci. Z bezpečnostních důvodů jsem o umístění kopírky, psacího stroje atd. věděl pouze já a moje manželka, nikdo jiný ani z redakčního kruhu, ani z odpovědných salesiánů. Vydali jsme během let 1988-89 celkem 5 čísel.

Já sám jsem byl v souvislosti se samizdatovými aktivitami dvakrát na výslechu pracovníky StB. Jednou při stíhání skupiny kolem Josefa Adámka z Brna, podruhé při stíhání pražské skupiny Václav Dvořák a spol. V souvislosti s vydáváním Čtení do krosny jsem ze strany StB kontaktován nebyl, i když jsme měli informace, že několik exemplářů StB zabavila.

 

Během setkání redakčního kruhu jsme snili a plánovali, že až se jednoho dne komunistický režim zhroutí a bude to možné, založíme nakladatelství zaměřené na výchovu a vzdělávání mládeže a mimo jiné budeme pokračovat ve vydávání časopisu pro mládež. Což se hned po listopadu 1989 stalo. Já jsem dal okamžitě v zaměstnání výpověď, také ostatní členové redakčního kruhu tak učinili. Už 1. prosince 1989 se konala schůzka všech osob z celých Čech a Moravy pracujících v katolickém samizdatu v nynějším klášteře v Břevnově, kde každý podal informaci o své činnosti a o zamýšlených plánech. Já jsem informoval o úmyslu salesiánů založit nakladatelství orientované na výchovu a vzdělávání dětí a mládeže. Václav Vaško, s kterým jsem se spřátelil prostřednictvím P. Oto Mádra, informoval o plánu založit katolické nakladatelství Zvon a požádal salesiány, abychom mu pomohli toto nakladatelství rozjet. Učinili jsme tak a začali v nakladatelství Zvon vydávat pokračovatele Čtení do krosny – měsíčník AD, zvaný „Ádečko“. Mimochodem „Ádečkem“ prošli jako šéfredaktoři známý písničkář Bob Fliedr, současný autor mnoha rozhovorů a redaktor časopisu Universum Josef Beránek, nynější ředitel VOŠ „Jabok“ doc. Alois Křišťan, jako externista spolupracoval současný šéfredaktor portálu „Aktuálně“ Josef Pazderka atd.

v LitomyšliPosléze jsme společně se salesiány dospěli k závěru, že naše plány a vize jsou ambicióznější a založili jsme koncem roku 1990 samostatné salesiánské nakladatelství Portál, jehož jsem byl prvních 8 let ředitelem. Toto nakladatelství je dnes renomovaným nakladatelstvím v oblasti výchovy, pedagogiky, psychologie, sociální práce a spirituality, vydává ročně více než 100 titulů a podobné množství dotisků a několik časopisů z výše uvedených tematických oblastí.

 

Kde všude jste bydleli a věděli o tom, co děláte, sousedi?

Jak naše rodina mohutněla, několikrát jsme se stěhovali, bydleli jsme nejdříve na Strži, posléze na Pankráci, na Novodvorské, na Vinohradech a v Holešovicích. Sousedi o naší činnosti nevěděli, byli jsme dost obezřetní.

 

Když se zeptám na Vaše dětství. Kde a kdy jste se narodil? Byl jste ve víře vychováván svými rodiči?

Jindřich, nejmladší na klíněJsem válečné dítě, narodil jsem se v roce 1943 v Sudetech, v jedné vesnici blízko Duchcova, v Zabrušanech. Měl jsem ještě 3 sourozence, nyní mám už jenom bratra, já byl nejmladší. Všichni čtyři jsme byli brzy po narození pokřtěni v římsko-katolické církvi. Má křestní kmotra, moje teta, ještě žije, je jí 91 let.

Otec byl horník, matka zpočátku v domácnosti, posléze byla úřednice. Navštěvoval jsem do roku 1952 náboženství, potom byla výuka náboženství ve škole zrušena. V aktivní víře nás rodiče nevychovávali, ale ctily se u nás v rodině křesťanské hodnoty, hlavně se mi líbil způsob trávení neděle. Matka si vzala krásnou zástěru, ke snídani se vařila pravá káva a kakao, oběd byl sváteční, otec, ani matka v neděli nepracovali, otec se odpoledne scházel se svými kamarády v altánku na zahradě nebo jel na fotbal, matka s námi navštěvovala své rodiče, kde jsme se vídali nejen s dědou a babičkou, ale i s dalšími bratranci a sestřenicemi.

 

Jaká byla Vaše profesní dráha? Nejdříve popořádku, jakou školu jste vystudoval?

Promoce na ČVUT, 1965Po osmileté Základní škole v Zabrušanech jsem absolvoval tzv. Jedenáctiletou střední školu v Duchcově. Protože mi šla dobře matematika, přihlásil jsem se na tehdy módní Fakultu technické a jaderné fyziky ČVUT, byl jsem přijat a absolvoval jsem v roce 1965. Po vojenské službě jsem nastoupil do Výzkumného ústavu pro sdělovací techniku, pracoval jsem v laboratoři nízkých teplot, kde jsme se zabývali teplotními závislostmi vlastností polovodičů. V roce 1983 jsem opustil práci v laboratoři a vedl jsem publikační oddělení vědecko-technických a ekonomických informací (viz výše), až do konce roku 1989. Po revoluci jsem se věnoval nakladatelské činnosti, nejdříve jako ředitel nakladatelství Portál, potom jsem byl 2 roky v Karmelitánském nakladatelství a v roce 2000 jsme založili rodinné nakladatelství Doron, které jsme provozovali do roku 2012. 

 

Jak jste se seznámil se svou paní? Kde jste měli svatbu a kolik se vám narodilo dětí? A kolik již máte vnoučat?

Svatba, 30. 7. 1968S manželkou Alžbětou jsem se seznámil v ústavu, kde jsem pracoval. Manželka tam pracovala v knihovně, měla na starosti meziknihovní výpůjční službu. Já jako mladý, vědychtivý výzkumník jsem každý týden navštěvoval knihovnu, abych prolistoval došlé odborné časopisy, a tam jsem se do Alžběty „zadíval“. Slovo dalo slovo, začali jsme spolu chodit, Alžběta měla odvahu začít vážný vztah s nepraktikujícím katolíkem, za což jsem jí dodnes nesmírně vděčný.

Svatbu jsme měli 30. července 1968 v kostele u sv. Havla, oddával nás pater Jiří Reinsberg, kterému vděčím za to, že jsem začal v roce 1973 žít opět s církví.

Do roku 1974 se nám narodily 4 děti, v roce 1982 přibyla ještě dvojčata, máme 4 syny a 2 dcery. 5 dětí založilo rodiny, které mají dohromady 17 vnoučat, jeden syn je svobodný, vede zápas na cestě ke kněžství.

 

Jak jste děti vedli, jednak k víře a také ke správnému postoji vůči totalitě? Nemohly asi ve škole povídat, co se doma děje. Mohly chodit na náboženství, nebo pocítily nějaké perzekuce ohledně nepřijetí na vysokou nebo střední školu?

Všechny naše děti i jejich partneři se snaží žít poctivý křesťanský život, i jejich děti, naše vnoučata, jsou pokřtěnými křesťany, ti dospělejší už jsou i biřmovány. Naše rodina byla velmi otevřená, sdíleli jsme s dětmi náš život, jak co se týče víry, tak i občanských postojů. Stýkali jsme se s mnoha početnými křesťanskými rodinami, měli jsme několik manželských farních a spolupracovnických společenství, trávili jsme spolu volný čas, jezdili jsme společně na dovolenou i na duchovní pobyty, byli jsme v kontaktu s několika kněžími i řeholnicemi, navštěvovali nás např. kvůli svátosti smíření a výuce náboženství, některé děti jezdily na salesiánské chaloupky atd. Co se týče občanských postojů, nesnažili jsme se před dětmi nic tajit, naše děti nebyly v Pionýru ani ve Svazu mládeže. Vybírali jsme i školy, které měly dobrou pověst jak po vzdělávací, tak i po společensko-politické stránce. Pouze naše nejstarší dcera nebyla zřejmě z kádrových důvodů přijata na filozofickou fakultu, ale po roce v zaměstnání byla přijata na speciální pedagogiku. No, a když přišla v roce 1989 revoluce, prožívali jsme ji intenzivně s dětmi, jeden náš syn byl dokonce 17. listopadu na Národní třídě.

Rodina, ženyRodina, muži

Popovídejte otom, jaká byla atmosféra po revoluci a nadšení vydávat kvalitní duchovní ale i výchovnou literaturu?

Po letech půstu, ve kterých komunistický režim zakázal vydávání křesťanské literatury, přišlo velké nadšení. Pracovníci nových nakladatelství se rekrutovali většinou z lidí angažovaných už v samizdatu. Byla to revoluční doba. Jenom malá ilustrace: když jsme se 1. prosince sešli v břevnovském klášteře, kde se Katolické noviny přejmenovaly na Katolický týdeník, pan Václav Vaško, letitý politický vězeň a živel v tom nejlepším slova smyslu, prohlásil, že příští týden vtrhne do sídla kněžského kolaborantského sdružení Pacem in terris ve Spálené ulici a vyžene je odsud. Učinil tak a okamžitě tam začalo působit nakladatelství Zvon včetně naší redakce „Ádečka“. 

V novém nakladatelství se netrhly dveře i s návštěvami ze zahraničních křesťanských nakladatelství ze západní Evropy. Záviděly nám vysoké náklady námi vydávaných knih i pracovní atmosféru.

 

Jak došlo k tomu, že jste se na osm roků stal ředitelem nakladatelství Portál? Jak na tu dobu vzpomínáte? Pracoval jste i v jiném nakladatelství?

Statek v Kobylisích, sídlo nakl. Portál, 1992Neskromně přiznávám, že jsem byl hlavním iniciátorem založení salesiánského nakladatelství a tehdejší provinciál salesiánů, Boží muž, pater Ladislav Vik se založením souhlasil, zřejmě po zkušenostech se Čtením do krosny. Navíc zakladatel salesiánů, Don Bosco byl sám velkým příznivcem médií, takže existuje ve světě vícero salesiánských nakladatelství. Očekával jsem, že se vedení nakladatelství ujme šéfredaktor Čtení do krosny, pater Josef Dolista, ale ten se dal na akademickou dráhu a odjel záhy po revoluci studovat do zahraničí. Provinciál pater Vik potom oslovil mne, abych se ujal vedení a já souhlasil.

Dobrodinec salesiánů, pan Bohuslav, odkázal salesiánům velký statek v Kobylisích a na tomto statku jsme začali působit. Byla to krásná léta začátku a budování, vytvořili jsme krásný kolektiv nadšených zaměstnanců. Měli jsme velikou podporu od vedení salesiánů, zde bych zmínil i velikou zásluhu na rozvoji nakladatelství nedávno zemřelého patera Benna Beneše, pozdějšího provinciála.

Nikdy předtím jsem nebyl tak motivovaný v zaměstnání jako v Portále. Navázal jsem tam silná přátelství, která trvají dodnes. Mimo jiné též s ředitelem nakladatelství Don Bosco v Mnichově, který nám v začátcích velmi pomáhal a dlouhá léta s Portálem spolupracoval i potom se mnou, s naším rodinným nakladatelstvím. Toto přátelství také trvá dodnes.  

Nicméně po 8 letech, kdy jsem nekriticky přilnul k tomuto dílu, se dostavila silná únava a vyčerpání i jistá zranění. S bolestí jsem opustil Portál a pater Fatka, ředitel Karmelitánského nakladatelství mi nabídl, zda bych nenastoupil k němu, že by mi postupně předal „otěže“. Po dvou letech jsem zjistil, že Karmelitánské nakladatelství je tak silně spojeno s „otcem zakladatelem“, paterem Fatkou, že bych jako nový ředitel neuspěl. V dobrém jsem se rozloučil a založili jsme rodinné nakladatelství Doron.

 

Co Vás k tomu vedlo? Co ten název znamená?

Přemýšleli jsme s rodinou, jaký název dát novému nakladatelství. Zakládat nové nakladatelství v 56 letech jsem částečně nahlížel jako na bláznovství, ale i jako na dar. Navíc, při přemýšlení onáplni nakladatelství, jsme usoudili, že bychom ve spolupráci s nakladatelstvím Don Bosco v Mnichově, vydávali knihy pro křesťanské děti a dárkové knížečky a kalendáře. Rád bych zmínil, že klíčovou osobou v této spolupráci byla ilustrátorka a malířka Martina Špinková, se kterou jsme bydleli dlouhá léta v jednom domě a se kterou jsme přibližně třikrát za rok jezdili převážně do Mnichova a propracovávali jsme společné projekty. Díky jejím ilustracím některé společně vydávané knížky vycházely i v několika dalších jazykových mutacích v evropských salesiánských nakladatelstvích.

Tato náplň by se měla odrazit i v názvu nakladatelství, a tak nás napadlo nazvat nakladatelství jako Doron, což je řecky dar. Název dar v češtině nebo latině byl již obsazen.

Se zadostiučiněním a radostí mohu konstatovat, že obě nakladatelství, u jejich založení jsem byl, existují, mají Bohu libou náplň a prosperují.

 

Když se zeptám ještě více osobněji a naváži na otázku ohledně služby akolyty, jak prožíváte živý vztah s Bohem? Jak se třeba tento vztah prohlubuje, máte nějaký bod, nebo událost, kdy jste opravdu pociťoval Boží zásah, přítomnost, vedení?

Mám rád duchovní knihy, téměř každý den, čtu několik stránek duchovní literatury. Někteří klasikové na podobnou otázku odpovídají, že se ptali cest, mohu-li si já dovolit parafrázovat podobné sdělení, řekl bych, že jsem se ptal knih. V současné době bych se chtěl věnovat hlavně knize knih – Písmu svatému, Bibli. Když už jsme u citací klasiků, jeden z nich tvrdí, že Boha nenašel v knihách, ale v modlitbě, a já s ním po své životní zkušenosti souhlasím. Rád bych postupně opustil aktivistický způsob života a více se modlil a rozjímal.

Jsem přesvědčen, že ve svém dosavadním životě jsem pocítil třikrát Boží zásah, zásah prozřetelnosti, Boží milosti.

Poprvé, když jedno děvče, se kterým jsem měl dvouletý vážný vztah, tento vztah vypovědělo. Tehdy jsem byl volný pro vztah s mou ženou, mou životní láskou, která mě přivedla ke Kristu a se kterou jsem prožil a prožívám naplněný rodinný život.

Podruhé, když jsem v jedné kritické chvíli při hospitalizaci v nemocnici usoudil, že umírám. Požádal jsem personál, aby zavolali kněze. Bylo to v době dřevní normalizace a kněze odmítli zavolat. Nicméně, má žena neprodleně můj stav sdělila pateru Reinsbergovi, který mě také neprodleně navštívil a sdělil mi, že mi udělí svátost nemocných pod podmínkou, že po uzdravení do roka přistoupím ke generální zpovědi. Před uplynutím této lhůty mi pater Reinsberg sdělil, že mu něco dlužím. Splatil jsem svůj dluh a začal žít s církví a v církvi. 

Potřetí, po opuštění Portálu, jsem se už nemohl vymlouvat, že se nemohu pro nával práce zúčastnit týdne obnovy manželství – Kány. Naše manželství se prohloubilo a my se s manželkou stali členy Komunity Chemin Neuf.

 

Jaké verše z Bible máte oblíbené? Jaké oblíbené patrony nebo i současníky máte a proč?

Jako členové Komunity jsme se s manželkou zúčastnili 30denních duchovních cvičení podle sv. Ignáce. Odtud jsem si odnesl dva citáty z Janova evangelia. „Já jsem cesta, pravda a život“ a „Beze mne nemůžete dělat nic“.

Mí oblíbení patronové jsou sv. Terezie z Ávily, sv. Terezie z Lisieux, sv. Ignác, a mí biřmovací patroni – sv. František pro svou radikalitu, chudobu a vztah ke stvoření, sv. Mikuláš pro svou štědrost a sv. Filip Neri pro svou radostnost. Ze současníků bych zmínil současného papeže Františka pro jeho skromnost a pro jeho autenticky žité a hlásané křesťanství.

 

Co byste na závěr chtěl vzkázat čtenářům tohoto rozhovoru?

Velmi mě oslovuje výrok sv. Jana Pavla II. – „Lásku bez kříže nenajdeš a kříž bez lásky neuneseš.“

Děkuji za rozhovor. Katka

Fchodoviny 1/2022

Vánoce, 2019

Předchozí měsíc
Následující měsíc
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31            

-------------------------------

kostelik+kcmt

Jak se dá slavit neděle, když nemohu do kostela?

Příprava na manželství 2021-22

2021-příprava na manželství-Zindulkovi.2021

KCMT- venkovní pohled na terasu
KCMT- venkovní pohled na terasu
sv. František - liturgie
sv. František - liturgie
Frantisek-jaro
Frantisek-jaro
KCMT z dronu jaro
KCMT z dronu jaro
uvedení nového kaplana
uvedení nového kaplana
KCMT - sál s výhledem na terasu
KCMT - sál s výhledem na terasu
KCMT z dronu
KCMT z dronu
Popeleční středa
Popeleční středa
KCMT - liturgie
KCMT - liturgie
KCMT- foto hotel Kupa
KCMT- foto hotel Kupa
František-zima
František-zima
Velikonoce
Velikonoce
Komunitní centrum Matky Terezy
Facebook Předchozí Další