Abychom toto téma lépe pochopili, podívejme se na dějinný vývoj nauky o odpustcích. Můžeme říci, že do 7. století mělo odpuštění hříchů spáchaných po křtu převážně veřejný charakter. Hříšník, aby byl znovu přijat do společenství, tedy aby mu bylo odpuštěno, musel žít kajícím životem a byl vázaný k plnění některých tvrdých kajících skutků, které mu byly uloženy biskupem. Tedy dnešní rozlišení mezi vinou hříchu a trestem za hřích bylo spojeno. Rozhřešení a návrat do života církve nastal až po vykonaném pokání.
Zajímavé je, že i v této době na této cestě nebyl hříšník sám, ale byl doprovázen modlitbou společenství, prosbami kněží a přímluvami mučedníků.
Od 7. – 11. století se začíná rozvíjet ušní zpověď, a tedy i soukromé pokání. Zde dochází k rozlišení mezi „vinou“ hříchu a „trestem“ (nápravou) za hřích, který musí být odpykán. Kajícník dostal rozhřešení a potom činil pokání, které bylo dáno přesnými tarify za spáchané hříchy (knihy pokání). Po vykonaném pokání kajícník věděl, že jeho trest za vykonaný hřích je smyt.
A právě v 11. století vznikají první odpustky. Biskup, pro prosebnou modlitbu Církve, začíná odpouštět v celku nebo části formy pokání uložené kajícníkům kněžími. Zde vlastně vzniká tzv. částečný nebo plnomocný odpustek. Dělalo se to proto, aby uložené pokání mohlo být v přístupnější a snadnější formě.
Od 13. století už je používání odpustků uzákoněno a postupně přeformulováno, kdy odpustky přestávají být vázány na formu uloženého pokání, protože přestože kajícník chce napravit to, co způsobil hříchem, tak pouze vlastním snažením, tedy oním „trestem“ nemůže odstranit všechny následky svých hříchů, a proto potřebuje pomoc Církve, která čerpá z lásky samotného Pána, z jeho milosrdenství a ze svatosti svých světců a doplňuje, to, co on není schopen napravit. To je to, co Pavel VI. říká, když těsně po 2. vatikánském koncilu vyhlásil dokument Indulgentiarum doctrina, v níž se předložilo široké vysvětlení významu odpustků a jejich praxe mezi věřícími: „Když totiž věřící získávají odpustky, chápou, že vlastními silami by nebyli schopni napravit zlo, které způsobili…“
Díky tomuto oddělení od formy pokání tak je možné tyto odpustky vyprošovat nejenom živým, ale také zemřelým. Naši snahou a přímluvou církve prosíme Boha, aby odpustil zemřelým jejich hříchy a zahladil jejich následky. Od 15. století je tato praxe již oficiálně vykonávána.
Když bychom se pokusili o jakousi syntézu, tak rozhřešením, které kněz nabízí ve jménu Krista a Církve, se odpouští vykonané hříchy, ona vina hříchu. Použijeme-li výrok prorokův, tak na ně Bůh více nevzpomíná, hodí si je za záda a je od nich vzdálen, jako je vzdálen východ od západu (srv. Iz 55,7-9).
Ale co nutně nepřináší svátostné rozhřešení, jak se snaží objasnit tridentský koncil ve svém dokumentu Decretum de indulgentis (4. 12. 1563), je odpuštění následků hříchů. Tedy nezůstávají hříchy, nýbrž to, co v nás hříchy vytvořily. A to má dopad osobní a dopad na celé společenství.
Dopad osobní znamená, že hřích nás postupně zbavuje obranyschopnosti a síly se mu postavit v určité oblasti. Můžeme mluvit o jakýchsi okolnostech, které nás nakonec vždy vedou k vykonání stejných skutků.
Příklad: Přirovnal bych to k člověku, který měl problém s alkoholismem. Prodělal protialkoholní léčení, které bylo úspěšné. Ale pokud se znovu dostane do stejného prostředí, tedy okolností (na cestě do práce potká několik hospod, dá se zlákat kamarády), tak upadne znovu do stejného problému.
Dopad na celé společenství spočívá v tom, že hřích je nejen obrácen proti Bohu, nýbrž je také skutkem, který rozbíjí církevní společenství. Tento rozměr plyne z toho, že jsme křtem začleněni do mystického těla Kristova (srv. Ef 4,4-6). Pavel VI. pokračuje: „Používání odpustků nám kromě toho sděluje, jak intimně jsme jedni s druhými spojeni v Kristu a jak nadpřirozený život každého z nás může prospívat druhým, aby také oni mohli být snadněji a intimněji spojeni s Otcem.“ Můžeme tedy mluvit o jakési sounáležitosti mezi sebou navzájem v dobrém i zlém, jak o tom mluvil i papež Benedikt XVI. ve své encyklice Spe salvi, č. 48: „měli bychom si uvědomit, že člověk není monáda uzavřená sama do sebe. Naše existence jsou v hlubokém společenství mezi sebou a prostřednictvím mnohotvárných interakcí jsou jedna s druhou spojeny. Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo není spasen sám. Do mého života neustále vstupuje život těch druhých: ve zlém i v dobrém.“
Příklad: Pokračoval bych naším alkoholikem, který když hřeší opilstvím, tak svým hříchem ovlivňuje druhé. Rodina má strach, kdy a v jakém stavu přijde, co vyvede, komu ublíží. Navíc často bývá v takovýchto rodinách problém s penězi, protože je propije. To všechno jsou důsledky jeho hříchu, které ovlivňují druhé.
A právě odpustky chtějí zasáhnout tuto situaci. Chtějí člověka vymanit, osvobodit z toho, co hřích v nás vytvořil, z náklonnosti znovu udělat totéž a narovnat to, čím jsme ublížili druhým, obnovit duchovní jednotu.
Když z této perspektivy budeme mluvit o částečném a plnomocném odpustku, pak se to bude týkat především mé angažovanosti, mé lásky k druhému nebo touhy se sebou něco dělat.
Kdybychom tedy měli vyjádřit, co odpustky jsou, řekli bychom, že je to Boží milosrdenství, které Církev, v síle tajemství Kristova vykoupení a její vlastní svatosti, nabízí věřícím, aby zakusili plnost odpuštění až v nejzazších důsledcích hříchu.
Na závěr pan biskup přidává moudrou poznámku ohledně toho, že odpustky nejsou jediný způsob, který je nabídnut věřícím k obdržení odpuštění následků hříchu. Mezi další prostředky patří slavení Eucharistie, přímluvná modlitba, … Není správné tedy odpustky ani absolutizovat, ani je ignorovat, protože jejich praxe vede ke skutečnému dobru pro duchovní život.
Zpracováno podle článku Rino Fisichella: Odpustky a Boží milosrdenství, Communio 1/2000, str. 86–95. Převzato z www.vojtechkodet.cz
