Spontánní - samovolný potrat

Spontánní - samovolný potrat
2. 4. 2021, 16:09 | Doporučit

Pokud nadneseme téma nenarozeného života, pak se asi většině lidí vybaví problematika interrupcí, tedy situace, kdy žena otěhotní neplánovaně a podstoupí umělé ukončení těhotenství. O samovolném potratu se mluví poměrně málo, a to i přesto, že k němu dochází poměrně často. Porozumět tomu, co se stalo, a vyrovnat se s tím, nemusí být úplně snadné. Proto chceme nabídnout následující řádky všem, koho budou zajímat – ženám i mužům, kteří s tím mají svou osobní zkušenost nebo takové situaci mohou v budoucnu čelit, ale i těm, kteří jim jsou nablízku. Nabízíme vám určitou mozaiku svědectví žen, pohledy psychologa a kněze.

Úvod

Jaké procento těhotenství končí spontánním potratem, vlastně není úplně jasné. Z těhotenství, která jsou již prokázána lékařem, jich končí spontánním potratem asi 10-15%. Situace, kdy se zárodek neuchytil nebo se jeho vývoj zastavil vzhledem k nějaké vývojové chybě ještě dříve, než žena zaregistrovala, že je těhotná, nebo dříve, než navštívila lékaře, je ale považována za mnohem častější. Samovolný potrat může být buď zjevný, nebo zamlklý. Při zjevném potratu žena krvácí, má bolesti až křeče v podbřišku a tedy tuší, že se něco děje. Při zamlklém potratu se žena cítí zcela dobře a to, že něco není v pořádku, odhalí teprve lékař na ultrazvuku. Porozumět tomu, co se stalo, a vyrovnat se s tím, nemusí být úplně snadné. Proto chceme nabídnout následující řádky všem, koho budou zajímat – ženám i mužům, kteří s tím mají svou osobní zkušenost nebo takové situaci mohou v budoucnu čelit, ale i těm, kteří jim jsou nablízku. Nabízíme vám určitou mozaiku svědectví žen, pohledy psychologa a kněze.

Přidáváme informaci, že v neděli Božího milosrdenství 11.4. ve 13.30 bude v KCMT sloužena mše sv. právě za děti, které takto předeběhly své rodiče do Boží náruče a jejich rodiny, a pokud chcete, můžete do krabičky před oltářem během velikonočního oktávu vložit lístek se jménem dítěte či prázdný nebo uvést jen "naše" místo jména.

Svědectví
Ženám, které mají se ztrátou těhotenství osobní zkušenost, jsme k zamyšlení nabídli otázky, kterých se mohly, nebo nemusely držet:

Jak jsi prožívala situaci, když se to stalo? Jsi s tím v této chvíli vyrovnaná?

Pokud ano, co ti pomohlo se s tím vyrovnat? Měla zkušenost ztráty těhotenství vliv na tvůj vztah k Hospodinu? Pokud ano, jaký?

Svědectví první
Ztráta těhotenství je určitě pro každou ženu, ať už jakkoli silnou, velmi bolestná. A myslím, že takovou ztrátu bych prožívala stejně dnes, kdy mám jedno dítě, i tehdy, kdy jsem ještě žádné neměla. Po třech letech snažení o miminko jsem tehdy potratila v prvním trimestru samovolným potratem. O to hůře se mi celá situace prožívala, že jsem byla na služební cestě v zahraničí, a tak jsem se svým manželem byla jen v telefonickém spojení. Pamatuju si, že v prvních chvílích jsem tomu nechtěla věřit a ještě u lékaře jsem tajně doufala, že mi řekne, že je vše v pořádku. Po dvou dnech mě však přímo během pracovního setkání překvapila silná bolest a krvácení. Až tehdy mi bylo naprosto jasné, že jsem opravdu prožila potrat a že se s tím budu muset vyrovnat. První těhotenství! Dlouhé čekání na něj! A pak velice rychlý konec. Byla jsem tehdy velice zklamaná a myslím, že v úplně první chvíli jsem se nedokázala obrátit na Boha. Ano, modlila jsem se, ale myslím, že to bylo pouze ze setrvačnosti a ze žalu. Až za pár týdnů, kdy jsem spolu s knězem svěřila nenarozené dítě Bohu Otci, jsem se dokázala s tou ztrátou vyrovnat. Dnes vím, že odjet v jiném stavu na služební cestu do velmi vzdálené země byla velká pitomost. Byla jsem asi tehdy moc pyšná. Říkala si: „To zvládneš. Bude to v pohodě“. Ale ono nebylo. A tak mě tato hořká zkušenost naučila, že mám v prvé řadě důvěřovat Bohu Otci.  Nejprve uvážit, co chci já, ale o to více naslouchat tomu, co chce On. Protože stejně vždy zjistím, že to, co chce On, je pro mě to lepší. Milá ženo, která čteš tyto věty a která jsi prožila něco podobného. Doufám, že ti tvé první nenarozené dítě připravilo nebo možná připraví cestu pro narození dítěte druhého, jako já věřím, že tak to Bůh chtěl i pro mě. 
 

Svědectví druhé

Jak jsi prožívala to, když se to stalo?  

O tom, že jsem prodělala zamlklý potrat, jsem se dozvěděla na těhotenské prohlídce u lékaře. Měla jsem s sebou našeho prvorozeného chlapečka, to mi v tu chvíli hodně pomáhalo. Zaplavily mě emoce, ohromení, že se toto stalo, strach, jestli jsem něco neudělala špatně. 

Jsi s tím, že se to stalo, v této chvíli vyrovnaná?

Určitě. Dali jsme potracenému miminku jméno, zpočátku jsem na něj dost myslela, i teď to pouto cítím, věřím, že se za nás přimlouvá. 

Pokud ano, co ti pomohlo se s tím vyrovnat?

 Pomohlo mi jednak to, že jsme dost brzo znovu otěhotněli, v součtu s tím potraceným máme čtyři děti. Tohle dítě nás zkrátka předešlo, bude překvapení ho poznat, pochopit jeho povolání. Já jsem se kdysi dost dlouho dívala do tváře smrti a tam jsem pochopila, že Bůh je opravdu Světlo, že Mu chci a můžu důvěřovat.

Měla zkušenost ztráty těhotenství vliv na tvůj vztah k Hospodinu? Pokud ano, jaký?

 Já Bohu důvěřuji a cítím, že taky On důvěřuje mně, zvlášť ve chvílích, kdy mě nechrání před bolestí. Tam právě můžu skutečně něco udělat.  

Svědectví třetí
Jak jsi prožívala to, když se to stalo?  
Už je to skoro deset let, kdy jsem šestkrát přišla o dítě. Třikrát před narozením prvního dítěte a třikrát po něm. Na tu dobu nevzpomínám ráda. S každým dalším neúspěchem se stupňovala panika, jako by se člověk upnul jen na to jediné téma. Poprvé přišlo překvapení a smutek. Pobořila se představa, že děti přeci automaticky přijdou. Ještě jsem ale nebyla plná strachu. Šlo přeci o jednorázovou nehodu. Když jsem přišla o dítě potřetí, smutek byl už obrovský a nedokázala jsem myslet na nic jiného. Začátek těhotenství s mým prvorozeným byl plný hrůzy, jak to zas dopadne. Myslím, že díky modlitbě kněze ale napočtvrté vše dobře dopadlo. Po prvním dítěti jsem měla pocit, že teď už se nic stát nemůže. Když ale zase třikrát těhotenství skončilo, nastoupila známá panika. Snažila jsem se prorazit všemi směry, chodila na čínskou medicínu a bojovala s úzkostmi. Další těhotenství se ale opět zdálo být neúspěšné. Lékařka na ultrazvuku neviděla bouchat srdíčko. V tu chvíli přišlo kupodivu smíření. Přestala jsem Bohu vyčítat, co se děje, a připustila si, že budeme mít dítě jen jedno a že to přeci také není málo. K čemu tenkrát ale došlo, se snad jednou dozvím až po smrti. Po dvou týdnech od zjištění zamlklého potratu se totiž dítě znovu objevilo a od té doby už tu s námi je. Myslím, že modlitba kněze a vzácné rodinné přítelkyně na tom zázraku (jinak to nazvat neumím) měla svůj lví podíl. 
 Jsi s tím, že se to stalo, v této chvíli vyrovnaná?
Vzhledem k tomu, že od té doby uběhlo hodně času a do rodiny přibyly další děti, je tahle zkušenost dávno zasutá. Když si ale na tu dobu vzpomenu, stejně mi slzy do očí vstoupí.
Pokud ano, co ti pomohlo se s tím vyrovnat?
Vyrovnat se se ztrátami mi pomohly hlavně živé děti. V domě plném dětského křiku člověk doopravdy nestíhá být smutný nad dávnou historií.
Měla zkušenost ztráty těhotenství vliv na tvůj vztah k Hospodinu? Pokud ano, jaký?
Zkušenost ztrát těhotenství měla tenkrát velký vliv na můj vztah k Hospodinu. Střídaly se pocity odevzdání, pocity toho, že mě Bůh v mojí bolesti doprovází, že mohu svoje utrpení za někoho obětovat, s pocity vzdoru a naštvání, že moje prosby Bůh neslyší a moje utrpení ignoruje. Zvlášť po poslední ztrátě převládl pocit vzdoru. Možná právě proto mi chtěl Hospodin tak zvláštním příchodem druhého dítěte ukázat, že sama si dítě (ani nic jiného) vybojovat nemůžu, a dát mi tím čas na usmíření, ke kterému doopravdy došlo. Dnes už vím, že na vtipu, že Hospodina člověk nejlépe rozesměje, když ho seznámí se svými plány, doopravdy něco je. Moje plány o počtu a načasování dětí totiž s realitou nemají nic společného. Ale to nakonec vůbec nevadí.
 
Svědectví čtvrté
Jak jsi prožívala to, když se to stalo?  
Bylo to hodně náročné. Měli jsme už jedno dítě, ale o toto druhé jsme usilovali a za ně se modlili více jak dva roky. Obrázek z monitoru ultrazvuku, kdy mi lékař řekl, že našemu očekávanému miminku přestalo bouchat srdíčko, si pamatuji dodnes. A to i přesto, že mi ho lékař nevytiskl. Zůstává mi v srdci. V době, kdy se to stalo, jsem padla na článek o hodnocení hladiny stresu, kterou vyvolávají různé životní události. Ztráta těhotenství byla hodnocena stejnou hladinou jako ztráta rodinného člena. To bych asi úplně nepodepsala ani v té chvíli. Hodně těžké to ale bylo. Navíc snad všechny reakce okolí v té době byly hodně nešikovné. A to jak od lidí, kteří o tom věděli, tak od těch, kteří neměli tušení.
Jsi s tím, že se to stalo v této chvíli vyrovnaná?
Myslím, že ano. Jsem skutečně vděčná za děti, které máme, a raduji se z nich. Občas ale, třeba když se dívám na děti, jak si hrají a smějí se, jako blesk z čistého nebe přichází smutek nebo i slzy. Vyvolává je pocit, že tu prostě měl být ještě někdo další a že jsme přišli o možnost ho milovat a radovat se z jeho života na této zemi.
Pokud ano, co ti pomohlo se s tím vyrovnat?
Hodně mi pomohl manžel a to, jak citlivě při mně stál. Určitou úlevu mi přinesla soukromá zádušní mše, při které jsme děťátko i pojmenovali. Nějakou definitivní úlevu jsem ale prožila až po pár měsících, na modlitbě na charizmatické konferenci. Byli jsme vyzváni, abychom do náruče Boži odevzdali to, co nás tíží. A ze mne jako by byl sňat pocit tísně z toho, že nikdy nebudu mít možnost své nenarozené dítě obejmout. Dítě, které dosud bylo jakoby zaseknuté někde mezi početím a narozením, jsem odevzdala do náruče Boží, aby bylo objato tam.
Měla zkušenost ztráty těhotenství vliv na tvůj vztah k Hospodinu? Pokud ano, jaký?
Mou důvěrou v Hospodina to, díky Bohu ????, nijak neotřáslo. Vnímala jsem ale, že určité otázky musím nechat zaznít a některé věci si s Hospodinem vyříkat. Od začátku jsem věděla, že to, co se stalo, nezpůsobil Hospodin. Ale v duchu knížky od H. S. Kushnera: „Když se zlé věci stávají dobrým lidem“, jsem čelila otázce, proč Hospodin nezasáhl tak, aby se miminko narodilo. Došla jsem k tomu, že stále věřím, že Hospodin je dobrý a všemocný, ale já nevím vše, a proto nemohu plně chápat Jeho konání či z mého pohledu „nekonání“. Nosné pro mne ale bylo asi i to, že v čase po potratu jsem intenzivně zažívala, že Hospodin vše v našem životě může proměnit v požehnání.
 

Další svědectví naleznete na stránkách KCMT, www.kcmt.cz v sekci „Články a svědectví“ pod názvem: Taková normální rodinka a Jošijáš (11.5.2020).

Samovolný potrat očima psychoterapeutky

O sdílení zkušenosti s doprovázením klientek, které samovolně potratily, jsme poprosili psycholožku a psychoterapeutku Mgr. Danielu Gabrielovou.

Ženy se můžou cítit zaskočeny tím, že život, který se v nich začal vyvíjet, „zamlkne“ nebo samovolně potratí. I když je možná povědomí o tom, jak častá tato varianta je, stále rozšířenější, tato zkušenost může mít charakter blesku z čistého nebe, něčeho, na co žena není vůbec připravena a neočekává to. V závislosti na tom, kdy se tato událost stane, je tento zážitek více či méně soukromý. A také může být více či méně dobře zvládnutelný. Ačkoli mnoho žen tuto zkušenost prožije a zvládne dobře, je důležité připustit, že přirozený potrat může silným způsobem poznamenat prožívání ženy, stejně jako její partnerský vztah nebo i schopnost naplňovat další úkoly v jejím životě.

Sama bych podstatu takové zkušenosti pojmenovala jako „prázdno“. Dítě, které se teprve začalo vyvíjet, náhle přestane existovat. Zmizí vztah, na který se žena začala psychicky vylaďovat a který sotva vznikal. Zmizí budoucnost, ve které se měla vytvářet sounáležitost matky s dítětem a uskutečnit jejich setkání tváří v tvář. Zmizí ovšem i budoucnost širších vztahů, do kterých by dítě bývalo bylo vetkáno – partnerských, rodinných, přátelských a pracovních. Ve většině případů ještě řádné fyzické „vyprázdnění“ ženiny dělohy potvrdí operační zákrok. Vzhledem k tomu, že nic z toho není většinou pro ženu hmatatelné, může být obtížné uznat toto prázdno a ztrátu, která takto nastane. Navzdory tomu, že se takový zážitek může zdát až nereálný, snový, je na místě mu věnovat pozornost a ztrátu života, byť nenarozeného, uznat.

Pokud se ptáte, k čemu to může být dobré, tak především k tomu, aby žena neuvízla v nedokončené události a nezamotala se do nepříjemných a „nepochopitelných“ pocitů, které by jí bránily se se ztrátou vyrovnat a jít dál. Banalizace typu „vždyť to bylo teprve na začátku“ nepomáhají,  ať už je říká žena sama sobě, nebo je vyslechne od druhých. Neumožní jí to pocitově přijmout, že něco v jejím životě skončilo. A ona to potřebuje nejprve uznat a přijmout, aby teprve následně mohla vykročit ke světlým zítřkům. Někomu takový proces může zabrat pár hodin, někomu pár týdnů. Jednalo-li se o těhotenství v rozvinutějším stádiu, může cesta k odpoutání se trvat i několik měsíců.

Podle mé zkušenosti z terapeutické praxe může být situace samovolného potratu náročná nejen na psychiku ženy, ale i testem pro partnerský vztah. Partner nemusí chápat obrovskou změnu, kterou ztráta těhotenství pro ženu představuje. Může to chápat více jako „ženskou záležitost“, fyziologické procesy, kterým nerozumí a do kterých nevidí. Někdy nemusí mít dostatečné pochopení nebo citlivost pro to, čím žena prošla. I pokud byl muž naladěný na očekávání dítěte, nebyl v přímém tělesném kontaktu s ním. Dítě je pro něj ještě více hypotetické než v raných fázích těhotenství pro matku. Mužům může pomoci si tuto skutečnost uvědomit a respektovat, že žena může situaci prožívat niterněji než on. Empatický muž se v takové situaci o svou ženu postará jako o zraněnou, nepředstírá, že se nic nestalo. Ideálně se jí zeptá, jak jí je, jak se cítí nejen fyzicky, ale i duševně.

Bohužel, ani lékařské prostředí, ve kterém se nejčastěji o této skutečnosti žena dozví, není příliš nakloněno tomu, aby žena projevovala pocity, které to v ní vyvolá, natož svůj smutek sdílela.

Žena se tak může ocitnout v situaci, kdy postupuje rutinní procedurou lékařských diagnóz a zákroků, a přitom jí není vůbec umožněno vědomě prožít to, co pro ni řetězec událostí a lékařských intervencí znamená. Prostor plně si uvědomit, co se stalo a jaké to má důsledky, nachází žena často až po návratu domů. Zde teprve nastává čas pro setkání se s již zmíněným prázdnem. Ženy mají předpoklad zvládnout takovou zkušenost díky vlastním zdrojům, odolnosti a za pomoci svých blízkých.


Co můžete udělat sama pro sebe:
- ocenit krátký čas, kdy jste se se svým dítětem (dětmi) setkala ve svém těle
- uznat jejich svébytnou existenci a odevzdat je
- rozloučit se, například i krátkým rituálem
- umožnit si truchlit
- sdílet své pocity, mluvit s druhými o jejich zkušenostech
- poděkovat za tuto zkušenost
- mít naději na opětovné setkání s dítětem (dětmi)
 
Co můžete udělat pro ženy nablízku:
- nevyhýbat se tématu, nedělat, že se nic nestalo
- mluvit s ní o tom, jak se cítila a cítí
- potvrdit její nárok na pocity s tím spojené
- dát jí čas a prostor, který potřebuje na vyrovnání se s touto zkušeností
- nabídnout jí, zda chce pomoc a sdílení při rituálu rozloučení
- podpořit její schopnost zvládnout ztrátu a jít dál
- netlačit
 

Někdy se může stát, že situace je pro ženu zvlášť nepříznivá a přirozené mechanismy a podpora nestačí. V případě, kdy žena vnímá, že se jí dlouhodobě nedaří se ztrátou vyrovnat, kdy se jí vkrádají do smutku a truchlení pocity viny či hanby, nebo když situace narušila její nejbližší vztahy, je vhodné obrátit se na odborníka a požádat o pomoc v podobě krizové intervence, doprovázení nebo psychoterapie.

Duchovní rozměr a pomoc
O vyjádření jsme poprosili našeho faráře P. Michaela Špilara.
Fenomén samovolného potratu je pro mne mnohovrstevný a vnímám jako vhodné se mu věnovat jednak v celku a jednak každé vrstvě zvlášť. V této krátké stati mi dovolte se věnovat pouze rozměru duchovnímu.

Co se děje v duchovním prostoru, když zemře nenarozené dítě, přesně nevíme. Zjevné je, že se žena i všichni zúčastnění potkávají se skutečností smrti započatého života. Je to tedy potkání se s důsledky porušenosti světa, jímž je smrt. Počátek života i fyzická smrt, jak ji známe, k životu neodmyslitelně patří, a tedy se neodehrálo nic „neběžného“. I přesto, že je to běžné, je to zároveň bolavé, protože byl zmařen život.

Na otázky: „Proč se to stalo? Proč mně? Proč mému dítěti?“ je někdy možné odpovědět důvodem zdravotním, psychologickým, případně duchovním. V naprosté většině případů však 100% uspokojivou odpověď nenalezneme.

Duchovní proces, který se následně odehrává, je u každého specifický. Je ale několik věcí, které vnímám jako vhodné si uvědomit, pojmenovat, pomodlit se za ně a vykonat.

Konfrontace se smrtí je vždy konfrontací s nepřítelem. Bůh v této situaci vždy stojí svojí láskou na straně života, a to jak zemřelého plodu, tak maminky a všech zúčastněných. Proto bývá důležitá modlitba za obnovu vztahu k Bohu. V člověku mohou naskakovat procesy obviňující Boha. Nemusíme se bát, Bůh to unese. Je ale zbytečné nechat se oddělit od Hospodina a sednout na lep lži, že za to může Bůh. Ten, kdo stojí za utrpením a smrtí, je Boží a náš nepřítel.

Ten zásah smrti je někdy vnímán jako selhání maminky, která neunesla plod. To je ale v naprosté většině lež. Milé maminky, nejde o vaše selhání, ale o konfrontaci se zlem, ve které stojí Bůh na vaší straně.

 

Co vnímám jako smysluplné vykonat:
  1. Dát dítěti jméno. Nenechte se odradit tím, že neznáte pohlaví nenarozeného dítěte. Nechte se vést Hospodinem, jistě najdete cestu.
  2. Přijměte ho, protože opravdu JE a čeká na vás před Boží tváří. Zároveň jej svěřte v modlitbě do Božích rukou.
  3. Nechte za miminko sloužit mši svatou, a to buď formou za nenarozený život nebo i se jménem.
  4. Požádejte o modlitbu za sebe, aby všechnu tu tíhu kontaktu se smrtí Bůh ve vás uzdravil.
  5. Pokud by se tato situace bez zjištěného zdravotního důvodu opakovala víckrát za sebou, navštivte určitě kněze a pomodlete se s ním za věci duchovního rázu týkající se stavu celé rodiny.
  6. Jedna důležitá nauková věc nakonec. Nový katechismus již nezmiňuje teorii tzv. „Limbu puerorum“ jakožto neadekvátní k této skutečnosti. Bohudíky za to. Pokud o tom nic nevíte, tak to snad ani nezkoumejte, neboť jsou důležitější věci pro život.

Velmi podporuji v tom, nebát se přijít požádat o pomoc, pokud její potřebu vnímáte. A to jak duchovní pomoc kněze, tak příslušných kompetentních lidí v ostatních oblastech.

 

Předchozí měsíc
Následující měsíc
Po Út St Čt So Ne
  1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30        

-------------------------------

kostelik+kcmt

Sčítání lidu 2021

scitani upravene

Příprava na manželství 2020-21

2020-21-Příprava na manželství-Zi

Jak se dá slavit neděle, když nemohu do kostela?

KCMT- venkovní pohled na terasu
KCMT- venkovní pohled na terasu
KCMT- foto hotel Kupa
KCMT- foto hotel Kupa
KCMT - sál s výhledem na terasu
KCMT - sál s výhledem na terasu
Frantisek-jaro
Frantisek-jaro
KCMT z dronu
KCMT z dronu
František-zima
František-zima
Velikonoce
Velikonoce
Popeleční středa
Popeleční středa
KCMT z dronu jaro
KCMT z dronu jaro
sv. František - liturgie
sv. František - liturgie
KCMT - liturgie
KCMT - liturgie
uvedení nového kaplana
uvedení nového kaplana
Komunitní centrum Matky Terezy
Facebook Předchozí Další