Úvod
Jaké procento těhotenství končí spontánním potratem, vlastně není úplně jasné. Z těhotenství, která jsou již prokázána lékařem, jich končí spontánním potratem asi 10-15%. Situace, kdy se zárodek neuchytil nebo se jeho vývoj zastavil vzhledem k nějaké vývojové chybě ještě dříve, než žena zaregistrovala, že je těhotná, nebo dříve, než navštívila lékaře, je ale považována za mnohem častější. Samovolný potrat může být buď zjevný, nebo zamlklý. Při zjevném potratu žena krvácí, má bolesti až křeče v podbřišku a tedy tuší, že se něco děje. Při zamlklém potratu se žena cítí zcela dobře a to, že něco není v pořádku, odhalí teprve lékař na ultrazvuku. Porozumět tomu, co se stalo, a vyrovnat se s tím, nemusí být úplně snadné. Proto chceme nabídnout následující řádky všem, koho budou zajímat – ženám i mužům, kteří s tím mají svou osobní zkušenost nebo takové situaci mohou v budoucnu čelit, ale i těm, kteří jim jsou nablízku. Nabízíme vám určitou mozaiku svědectví žen, pohledy psychologa a kněze.
Přidáváme informaci, že v neděli Božího milosrdenství 11.4. ve 13.30 bude v KCMT sloužena mše sv. právě za děti, které takto předeběhly své rodiče do Boží náruče a jejich rodiny, a pokud chcete, můžete do krabičky před oltářem během velikonočního oktávu vložit lístek se jménem dítěte či prázdný nebo uvést jen "naše" místo jména.
Jak jsi prožívala situaci, když se to stalo? Jsi s tím v této chvíli vyrovnaná?
Pokud ano, co ti pomohlo se s tím vyrovnat? Měla zkušenost ztráty těhotenství vliv na tvůj vztah k Hospodinu? Pokud ano, jaký?
Svědectví druhé
Jak jsi prožívala to, když se to stalo?
O tom, že jsem prodělala zamlklý potrat, jsem se dozvěděla na těhotenské prohlídce u lékaře. Měla jsem s sebou našeho prvorozeného chlapečka, to mi v tu chvíli hodně pomáhalo. Zaplavily mě emoce, ohromení, že se toto stalo, strach, jestli jsem něco neudělala špatně.
Jsi s tím, že se to stalo, v této chvíli vyrovnaná?
Určitě. Dali jsme potracenému miminku jméno, zpočátku jsem na něj dost myslela, i teď to pouto cítím, věřím, že se za nás přimlouvá.
Pokud ano, co ti pomohlo se s tím vyrovnat?
Pomohlo mi jednak to, že jsme dost brzo znovu otěhotněli, v součtu s tím potraceným máme čtyři děti. Tohle dítě nás zkrátka předešlo, bude překvapení ho poznat, pochopit jeho povolání. Já jsem se kdysi dost dlouho dívala do tváře smrti a tam jsem pochopila, že Bůh je opravdu Světlo, že Mu chci a můžu důvěřovat.
Měla zkušenost ztráty těhotenství vliv na tvůj vztah k Hospodinu? Pokud ano, jaký?
Já Bohu důvěřuji a cítím, že taky On důvěřuje mně, zvlášť ve chvílích, kdy mě nechrání před bolestí. Tam právě můžu skutečně něco udělat.
Další svědectví naleznete na stránkách KCMT, www.kcmt.cz v sekci „Články a svědectví“ pod názvem: Taková normální rodinka a Jošijáš (11.5.2020).
Samovolný potrat očima psychoterapeutky
O sdílení zkušenosti s doprovázením klientek, které samovolně potratily, jsme poprosili psycholožku a psychoterapeutku Mgr. Danielu Gabrielovou.
Ženy se můžou cítit zaskočeny tím, že život, který se v nich začal vyvíjet, „zamlkne“ nebo samovolně potratí. I když je možná povědomí o tom, jak častá tato varianta je, stále rozšířenější, tato zkušenost může mít charakter blesku z čistého nebe, něčeho, na co žena není vůbec připravena a neočekává to. V závislosti na tom, kdy se tato událost stane, je tento zážitek více či méně soukromý. A také může být více či méně dobře zvládnutelný. Ačkoli mnoho žen tuto zkušenost prožije a zvládne dobře, je důležité připustit, že přirozený potrat může silným způsobem poznamenat prožívání ženy, stejně jako její partnerský vztah nebo i schopnost naplňovat další úkoly v jejím životě.
Sama bych podstatu takové zkušenosti pojmenovala jako „prázdno“. Dítě, které se teprve začalo vyvíjet, náhle přestane existovat. Zmizí vztah, na který se žena začala psychicky vylaďovat a který sotva vznikal. Zmizí budoucnost, ve které se měla vytvářet sounáležitost matky s dítětem a uskutečnit jejich setkání tváří v tvář. Zmizí ovšem i budoucnost širších vztahů, do kterých by dítě bývalo bylo vetkáno – partnerských, rodinných, přátelských a pracovních. Ve většině případů ještě řádné fyzické „vyprázdnění“ ženiny dělohy potvrdí operační zákrok. Vzhledem k tomu, že nic z toho není většinou pro ženu hmatatelné, může být obtížné uznat toto prázdno a ztrátu, která takto nastane. Navzdory tomu, že se takový zážitek může zdát až nereálný, snový, je na místě mu věnovat pozornost a ztrátu života, byť nenarozeného, uznat.
Pokud se ptáte, k čemu to může být dobré, tak především k tomu, aby žena neuvízla v nedokončené události a nezamotala se do nepříjemných a „nepochopitelných“ pocitů, které by jí bránily se se ztrátou vyrovnat a jít dál. Banalizace typu „vždyť to bylo teprve na začátku“ nepomáhají, ať už je říká žena sama sobě, nebo je vyslechne od druhých. Neumožní jí to pocitově přijmout, že něco v jejím životě skončilo. A ona to potřebuje nejprve uznat a přijmout, aby teprve následně mohla vykročit ke světlým zítřkům. Někomu takový proces může zabrat pár hodin, někomu pár týdnů. Jednalo-li se o těhotenství v rozvinutějším stádiu, může cesta k odpoutání se trvat i několik měsíců.
Podle mé zkušenosti z terapeutické praxe může být situace samovolného potratu náročná nejen na psychiku ženy, ale i testem pro partnerský vztah. Partner nemusí chápat obrovskou změnu, kterou ztráta těhotenství pro ženu představuje. Může to chápat více jako „ženskou záležitost“, fyziologické procesy, kterým nerozumí a do kterých nevidí. Někdy nemusí mít dostatečné pochopení nebo citlivost pro to, čím žena prošla. I pokud byl muž naladěný na očekávání dítěte, nebyl v přímém tělesném kontaktu s ním. Dítě je pro něj ještě více hypotetické než v raných fázích těhotenství pro matku. Mužům může pomoci si tuto skutečnost uvědomit a respektovat, že žena může situaci prožívat niterněji než on. Empatický muž se v takové situaci o svou ženu postará jako o zraněnou, nepředstírá, že se nic nestalo. Ideálně se jí zeptá, jak jí je, jak se cítí nejen fyzicky, ale i duševně.
Bohužel, ani lékařské prostředí, ve kterém se nejčastěji o této skutečnosti žena dozví, není příliš nakloněno tomu, aby žena projevovala pocity, které to v ní vyvolá, natož svůj smutek sdílela.
Žena se tak může ocitnout v situaci, kdy postupuje rutinní procedurou lékařských diagnóz a zákroků, a přitom jí není vůbec umožněno vědomě prožít to, co pro ni řetězec událostí a lékařských intervencí znamená. Prostor plně si uvědomit, co se stalo a jaké to má důsledky, nachází žena často až po návratu domů. Zde teprve nastává čas pro setkání se s již zmíněným prázdnem. Ženy mají předpoklad zvládnout takovou zkušenost díky vlastním zdrojům, odolnosti a za pomoci svých blízkých.
Co můžete udělat sama pro sebe:
Někdy se může stát, že situace je pro ženu zvlášť nepříznivá a přirozené mechanismy a podpora nestačí. V případě, kdy žena vnímá, že se jí dlouhodobě nedaří se ztrátou vyrovnat, kdy se jí vkrádají do smutku a truchlení pocity viny či hanby, nebo když situace narušila její nejbližší vztahy, je vhodné obrátit se na odborníka a požádat o pomoc v podobě krizové intervence, doprovázení nebo psychoterapie.
Co se děje v duchovním prostoru, když zemře nenarozené dítě, přesně nevíme. Zjevné je, že se žena i všichni zúčastnění potkávají se skutečností smrti započatého života. Je to tedy potkání se s důsledky porušenosti světa, jímž je smrt. Počátek života i fyzická smrt, jak ji známe, k životu neodmyslitelně patří, a tedy se neodehrálo nic „neběžného“. I přesto, že je to běžné, je to zároveň bolavé, protože byl zmařen život.
Na otázky: „Proč se to stalo? Proč mně? Proč mému dítěti?“ je někdy možné odpovědět důvodem zdravotním, psychologickým, případně duchovním. V naprosté většině případů však 100% uspokojivou odpověď nenalezneme.
Duchovní proces, který se následně odehrává, je u každého specifický. Je ale několik věcí, které vnímám jako vhodné si uvědomit, pojmenovat, pomodlit se za ně a vykonat.
Konfrontace se smrtí je vždy konfrontací s nepřítelem. Bůh v této situaci vždy stojí svojí láskou na straně života, a to jak zemřelého plodu, tak maminky a všech zúčastněných. Proto bývá důležitá modlitba za obnovu vztahu k Bohu. V člověku mohou naskakovat procesy obviňující Boha. Nemusíme se bát, Bůh to unese. Je ale zbytečné nechat se oddělit od Hospodina a sednout na lep lži, že za to může Bůh. Ten, kdo stojí za utrpením a smrtí, je Boží a náš nepřítel.
Ten zásah smrti je někdy vnímán jako selhání maminky, která neunesla plod. To je ale v naprosté většině lež. Milé maminky, nejde o vaše selhání, ale o konfrontaci se zlem, ve které stojí Bůh na vaší straně.
-
Dát dítěti jméno. Nenechte se odradit tím, že neznáte pohlaví nenarozeného dítěte. Nechte se vést Hospodinem, jistě najdete cestu.
-
Přijměte ho, protože opravdu JE a čeká na vás před Boží tváří. Zároveň jej svěřte v modlitbě do Božích rukou.
-
Nechte za miminko sloužit mši svatou, a to buď formou za nenarozený život nebo i se jménem.
-
Požádejte o modlitbu za sebe, aby všechnu tu tíhu kontaktu se smrtí Bůh ve vás uzdravil.
-
Pokud by se tato situace bez zjištěného zdravotního důvodu opakovala víckrát za sebou, navštivte určitě kněze a pomodlete se s ním za věci duchovního rázu týkající se stavu celé rodiny.
-
Jedna důležitá nauková věc nakonec. Nový katechismus již nezmiňuje teorii tzv. „Limbu puerorum“ jakožto neadekvátní k této skutečnosti. Bohudíky za to. Pokud o tom nic nevíte, tak to snad ani nezkoumejte, neboť jsou důležitější věci pro život.
Velmi podporuji v tom, nebát se přijít požádat o pomoc, pokud její potřebu vnímáte. A to jak duchovní pomoc kněze, tak příslušných kompetentních lidí v ostatních oblastech.