Dovolil bych pár důležitých obecných poznámek tedy již bez propojení se sousední farností, které vlastně platí o všech druzích útlaku, ublížení, zneužití a podobně.
1) Když se něco stane, je třeba skutečnost nazvat. Přiznat si, že se něco stalo a nazvat, co se stalo nám samotným nebo druhým, protože bez pojmenování není řešení a zůstávají často jen bolest, trauma a neuchopitelné emoce. Cíl nazvání není vyvolání strachu, pocitu ohrožení, ani hon na čarodějnice, ale definovat, co řešíme.
2) Každá oběť jakéhokoli zla potřebuje najít někoho, komu to může s důvěrou sdělit při zachování diskrétnosti. Pomoc má nabídnout prostředky, které podporují návrat ke zdravému životu ve svobodě. Finální cíl pomoci pro oběť je tedy uzdravení a je-li možno, pak upřímná omluva od pachatele a změna pachatele, aby ubližování vůči nikomu nepokračovalo a ani se zlehčilo to, co se stalo. (Upřímná omluva není možná bez nasledujícího bodu 3.). Je důležité pomoci oběti, vynořit se z omezující a zotročující mentality zraněním vytvořené.
3) V rámci každého řešení je zároveň, je-li to možné, konat ke změně smýšlení a faktické nápravě pachatele. To znamená, že pachatel nahlédne, co způsobil a co není možné vzít zpět. Znamená to i nesení odpovědnosti a důsledků za své jednání. Cíl je změna! Trest má svou smysluplnou roli jako podpora změny a nebo ochrany ostatních, aby se to neopakovalo. Pokud neumíme pomoci pachateli ke změně, zpravidla ani nedokážeme celostně pečovat zdravě o "oběť", protože nemůže dojít k upřímné omluvě posazené na reálné změně postoje i jednání.
4) Prevence! Nikoli úzkostná a emoční, ale rozumná, odborná, jdoucí ke kořeni, abychom se jako společnost: rodina, farnost, město, stát, národ, církev, lidstvo, naučili žít tak, že budeme vytvářet bezpečné prostředí pro všechny.
5) Obecně je velmi důležité pomoci všem, kteří byli něčím těžkým zasaženi, ať už primárně, nebo sekundárně atd., pomoci opustit mentalitu oběti. Nikoli potlačit to, že se to stalo, ale nenechat se tím připravit o život. Mentalita oběti - (victim mentality) znamená psychologický stav nebo vzorec chování, kdy si člověk neustále připisuje roli oběti okolností, ostatních lidí nebo osudu.
Závislost na vnějších příčinách: Vědomí, že „všechno je to vina druhých" nebo „špatná náhoda", a nebere se odpovědnost za vlastní následný život.
Pasivita: Pochybnost o tom, že by člověk mohl něco změnit, což vede k nečinnosti.
Opakované selhání: Tendence vnímat každou nepříjemnost jako osobní útok nebo potvrzení toho, že svět je proti člověku.
Odmítání pomoci: Často, i když je nabídnuta pomoc, je odmítnuta s tím, že „nic nepomůže".
Pokud čtete tenhle text a týká se vás jakýkoli druh zneužití moci v rámci církve vůči vám či vašim blízkým, upřímně se vám omlouvám, že jsme vám nebyli schopni poskytnout bezpečný prostor pro život.
P. Michael
