Bylo čtrnáctého února, den zamilovaných. 
Trochu se oteplilo, ulice byly plné lidí. Gustav šel do květinářství na rohu ulice a poprosil o kytici rudých růží. Prodavačka se pousmála a z velké skleněné vázy vyndala deset posledních kousků. Pečlivě je zabalila do papíru a podala mu je. Gustav poděkoval, zaplatil a z malého krámku vyšel. Venku si ke kytici přičichl, růže krásně voněly. S růžemi v ruce si šel koupit jízdenku, zaplatil vším, co mu zbylo. Chvíli na zastávce čekal, pak tramvaj konečně přijela. Nastoupil a ihned ho zavalilo dusné vedro. Tramvaj byla přecpaná, každý druhý držel v ruce nějakou kytku, tak velkou kytici jako Gustav tu ale neměl nikdo.
"To musí být ale velká láska" zašeptala postarší paní své kamarádce, když se na hocha podí vala. Tramvaj poněkud prudce zastavila. Gustav vystoupil a zhluboka se nadechl, byl rád, že je zase na čerstvém vzduchu. Přešel na chodník. Když se dostal na roh ulice, zastavil se. "Ted' doprava, až na křižovatku, pak zahnout doleva, a pak už jen pořád rovně a jsem tam." Netrvalo dlouho a byl u cíle. Chvilku váhal, pak vrata otevřel a kousek popošel. Stál před dívkou, kterou miloval.
"Ahoj," začal trochu nesměle "dneska je Valentýn a já jsem ti chtěl říct, že tě mám rád, moc rád. Slyšel jsem od Gábiny, že pro mě taky máš jisté sympatie. Měl jsem ti to asi říct před týdnem, před tím, než se ti stala ta nehoda, ale byl jsem moc stydlivý, bál jsem se, že mě odmítneš. No a včera jsem se rozhodl, že ti to dneska řeknu. Říkám ti to teda teď," Gustavovi se hlas zadrhl, přes tvář se mu kutálela slza.
"Miluju tě" vyrazil ze sebe polohlasně. Pak položil růže na hrob a odešel.
