Stát po boku nevěstě a ženichovi, přímo u oltáře, to není jen tak. Dokonce se mi dostalo té pocty, že budu před všemi těmi 350ti pozvanými hosty číst v angličtině písmo svaté a já si jen říkám: “K tomu mi dopomáhej Bůh.”
Lehce nervózní přestupuji na letišti v Amsterdamu. Místní letiště Schiphol je údajně jedno z nejhezčích na světě. Procházím se mezi obchody s čokoládou, sýry a spoustou tulipánů, když najednou zaslechnu libý zvuk, který tak dobře znám. Ohlédnu se a vedle sebe vidím skupinku mladých lidí, kteří společně zpívají vstupní píseň. BOHOSLUŽBA ZAČÍNÁ! Cože? Tady? Na letišti? Uprostřed všeho toho shonu a lidí letících doslova sem a tam?
Ano.. skupina mladých věřích z Jižní Koreje právě vyráží na Světové dny mládeže do Panamy. Okolo se zastavují lidé, vše si zvědavě fotí a spoustu z nich si jistě myslí, co je to tam za blázny.
Atmosféra kolem nás však zůstává zvláštně poklidná a já děkuji Bohu a lehkým pokývnutím hlavy se ptám svých korejských bratrů a sester: “Smím?” Oni úsměvem odvětí: “Jasně”. A tak společně, každý svým jazykem, avšak jedním Duchem, slavíme Mši svatou.
Je to dar? Určitě.. Ale největší dar pro mě je, že ještě před pár lety bych byla tou nevěřící kolemjdoucí, co zvídavě vše fotí a klepe si na čelo, co je to za partu podivínů. A teď tu stojím, jsem součást téhle Boží rodiny a vím, že se můžu s klidem vydat dál na cestu. Bůh je se mnou.
O tom, jak dopadlo čtení na svatbě a proč jsem se vzápětí rozplakala, třeba zase příště.
JM