Pro mě to byl zcela nečekaně asi jeden z nejsilnějších zážitků mého slavení (nejen) letošních (koronových) velikonoc (2020). Nejdřív jsem potřebovala přijmout, že mně někdo druhý umyje nohy, abych pak takto obsloužená, mohla umýt nohy i já. Zkušenost, že druhého potřebuji a sama si nestačím. Pak jsem se sklonila k nohám mé sestry a pomalu jsem se dotýkala jejích nohou, omývala je a sušila. Přitom mně velmi silně došlo, že se asi dotýkám téhož těla, to je těla Kristova, jehož se jinak dotýkám v eucharistii. Té jsem se ale letos kvůli koronaviru dotknout nemohla a toto „prázdno“ vytvořilo prostor nové zkušenosti. Došlo mně, že jsem nevědomky toto tělo Kristovo v eucharistii a v mých bratřích a sestrách 
dost oddělovala. Byla to zkušenost usvědčující z toho, že po těle Kristově v Eucharistii bych šlapat nechtěla, ale po těle Kristově v člověku šlápnu dost snadno a ještě mně to tak nepřijde. A zároveň to byla zkušenost hluboké radosti z toho, že setkání s Kristem mně nikdo vzít nemůže. Když se ho nemůžu dotknout v eucharistii, můžu se ho dotknout v mé sestře či bratrovi, protože přece Ježíš sám řekl: „cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25)
Zazpívejte si to, zřejmě na to totiž už někdo přišel dřív než já.
