Takový růst je při správném pochopení vzácnější než vnější bohatství, které lze shromáždit. Člověk má větší cenu pro to, co je, než pro to, co má.1 Podobně také všechno, co lidé dělají pro větší spravedlnost, širší bratrství a lidštější uspořádání společenských vztahů, je cennější než technický pokrok. Tento pokrok sice může poskytnout jakýsi materiální základ povznesení člověka, avšak sám není s to je uskutečnit.
Takže normou lidské činnosti je, aby byla podle Božího plánu a Boží vůle v souladu s opravdovým dobrem lidstva a přitom ponechala člověku jako jedinci i jako členu společnosti možnost plného rozvoje a naplnění vlastního povolání.
Mnoho našich současníků, jak se zdá, má obavu, že těsnější spojení lidské činnosti s náboženstvím ohrožuje autonomii lidí, společenských skupin a vědeckých disciplín.
Rozumíme-li autonomií pozemských skutečností to, že stvořené věci nebo společenské útvary mají své vlastní zákony a hodnoty a člověk je má postupně rozpoznávat, používat jich a pořádat je, pak je požadavek takové autonomie naprosto oprávněný; není to totiž požadavek jenom dnešních lidí, ale je to i v souladu s vůlí Stvořitelovou. Vyplývá totiž ze samé stvořenosti všech věcí, že mají svou vlastní trvalost, pravdivost a hodnotu, své vlastní zákony a řád; to všechno má člověk respektovat a uznat právo jednotlivých oborů vědy a techniky na vlastní metody.
Budiž nám proto dovoleno vyslovit politování nad některými postoji, které se někdy z nedostatečného pochopení pro oprávněnou autonomii vědy vyskytly i mezi křesťany. Vyvolaly totiž sváry a spory a dovedly mnoho duchů k názoru, že věda a víra jsou v rozporu.
Rozumí-li se však slovům o autonomii časných skutečností tak, že stvořené věci nejsou závislé na Bohu a že jich člověk může používat bez vztahu ke Stvořiteli, pak každý, kdo uznává Boha, musí cítit, jak jsou takové názory mylné. Vždyť bez Stvořitele se stvoření ztrácí v nicotě.
Z pastorální konstituce 2. vatikánského sněmu o církvi v dnešním světě
(Gaudium et spes, nn. 35-36)
1 Srov. Pavel VI., projev k diplomatickému sboru, 7. ledna 1965: AAS 57 [1965], 232.
