Hřích

Vybral si ale špatnou služebnici. Prudkou a slabou zároveň. Pyšnou a sobeckou. Někdy nestálou, jindy lpící na vlastním pohledu. Ale hlavně moc, moc neposlušnou, hříšnou, která se nebála a nestyděla překračovat jeho slova, která nenaslouchala slovíčkům lásky a pořád hledala něco, co by uspokojilo její tělo. 
A On, toužil po tom opravdu tolik, ať si vezme, po čem její srdce prahne. Oči se zalily slzami velké lásky, nic ti neodmítnu, i kdyby mě to stálo život, i kdyby ses už ke mně nikdy nechtěla, nemohla vrátit zpátky. Jsi daleko, ale pořád tě miluji. I teď můžeš vstoupit, budeš-li chtít, ale cítíš se příliš hrdá na to, abys prosila o odpuštění, abys přiznala chybu. A co tedy děláš, hledáš omluvu, nějaký smysl, důvod. Něco dobrého, něco, co mohlo dát a ne vzít. Ale nenajdeš. Vzalo ti to jen tvůj klid. Ano, poznalas něco krásného, cenného, ale za jakou cenu. Prodalas sama sebe. Celá tvá bytost se chtěla dávat, ale nenašla správnou adresu, nenašla místo, kde by ji přijali, proto vzala za vděk alespoň těmi drobnostmi, maličkostmi, kde mohla pomalu dávat alespoň něco. Odmítlas lásku a přijalas nerovný vztah, kde jeden dává a druhý jen na chvíli užívá toho, co dostal. 
I přes moji velkou, nekončící lásku, bude těžké se vrátit k prameni. Nedokážeš se odpoutat od toho kousku štěstí, které jsi dostala, od těch pár chvil, když jsi měla pocit, že tě někdo miluje. Má lásko, ale to všechno je klam. Toužila jsi po mě, ale .... Neboj se, chápu to, neodsuzuji tě. Možná jsem ti ve své velké lásce dal moc velký díl. Vrátilas ho a teď ho marně hledáš. Pochybuješ o mě. O tom, jestli tě miluji, jestli jsem i teď s tebou, jestli ti odpustím. Chtěl bych, abys věřila, že jsem ti nikdy nebyl tak blízko jako v těchto chvílích, stokrát bych chtěl stát na tvém místě a nést tu vinu, ale nejde to. Jsi to ty, kdo rozhoduje, kdo volí a i když volby nejsou správné, nemůžu tě nutit. 
Stejně jako ty respektuješ druhého, respektuji i já tebe. Chtěl bych, abys viděla, jak moc tě miluji, ale nevím, jak ti to ukázat, nevím, jak můžeš zase uvěřit. Nevěříš sama sobě, svým intuicím, svým touhám, svému já hluboko v tobě stvořenému k mému obrazu, ničemu nevěříš, nikomu nevěříš, protože nemůžeš věřit sama sobě. Jak bych tě mohl přesvědčit, abys věřila mě. Dotýkáš se dna. Už si to nedokážeš srovnat. Rozum nezná odpovědi a tak celá tvoje bytost křičí a trápí se, chceš ji umlčet, chceš ji přehlušit, chceš utéct. Ale to nejde, před sebou samou nikdy neutečeš. Se sebou se musíš jen naučit vycházet a přijmout se, pokorně i s chybami, s hříšností ... Věřím tomu, že to dokážeš, i přes nesmírnou bolest nad ztrátou těch nejbližších. Sama cítíš, že je ztrácíš, sama cítíš, že ztrácíš všechno. A tak si myslíš, že nejsi hodna lásky a tak se snažíš ukrást alespoň to málo, co jde... A jelikož nedokážeš být pravdivá, ztrácíš hodnotu i sama pro sebe. A tak máš pocit, že se nemůžeš podívat druhému do očí, že si porozumění a lásku nezasloužíš.. Ale já nechci, aby sis ji zasloužila, já jen chci, abys mi dovolila, abych tě mohl milovat. Prosím, tvůj Bůh stojí před tebou a prosí tě. Dokážeš ho odmítnout?