Ale zároveň jsou to stavební dovednosti vydařených vztahů, a tady již nejde o nějakou tradici, ale o obecnou antropologii a zároveň o evangelium, které k tomu člověka zve ne jako k úkolu či donucení zákonem, ale jako k hodnotám a dovednostem, které dávají smysl a jsou obecně dobré, a které když si člověk zamiluje, dobře se s ním žije. Máme chuť, aby se s námi dobře žilo, nebo budeme stále po druhých vyžadovat, aby jako falešná božstva zajišťovali naše štěstí, pro které nehodláme hýbnout zadkem?