Křesťanství totiž vnímám nikoli institucionálně přesto, že jsem kněz, ba právě možná proto. A pak jsem smířlivější, protože je opravdu mnoho lidí, kteří si připadají jako na periférii institucionálního náboženství, ale podle mne jsou často přímo v centru, veškeré víry. Kniha Samuela Prívary má spoustu skvělých postřehů a proto by měla být čtena především institucionální církví, aby znovu v centru víry stála Víra jako Vztah, Pravda jako shoda s realitou, Poznání jako intimita stvoření, Láska jako darování, Naděje jako cesta k plnosti a pokoji. Takže jsem vlastně o knize nic neřekl, ale pojďte do ní. STOJÍ ZA TO!



















