Vstupné 50,- Kč
Cyklus vede Doc. PhDr. Stanislava Přádná z katedry filmových studií FF UK a po filmu bude prostor k diskuzi a reflexi.
Zváni jsou všichni zájemci bez ohledu na víru či církevní příslušnost, protože u tohoto cyklu je záměrem klást si otázky, diskutovat anebo jen sledovat, jak se s tímto tématem kdo vypořádává ve své tvorbě a nechat to na sebe působit.
Těšíme se na Vaši návštěvu.
zpět na Cyklus filmů s duchovní tematikou
Anotace k filmu
Evangelium sv. Matouše (1964)
Il vangelo secondo Matteo 137 minut
Scénář a režie: Pier Paolo Pasolini
Kamera: Tonino Delli Colli
Kostýmy: Danilo Donati
Hudba: Luis EnRiquez Bacalov (J. S. Bach; W. A. Mozart; Sergej prokofjev; Anton Webern; Misa Luba; spirituál v podání Odette).
Hrají: Enrique Irazoqui (Ježíš Kristus), Margherita Caruso (mladá Panna MariA), Susanna Pasolini (Panna Maria ve stáří), Mario Socrate (Jan Křtitel), Otello Sestili (Jidáš), Rosanna Di Roccoová (anděl) ad.
Filmová adaptace biblického evangelia v režii italského režiséra Piera Paola Pasoliniho (1922 -1975) patří v dějinách kinematografie k těm nejvýznamnějším. Navzdory tomu, že tvůrce – přiznaně nevěřící, navíc přesvědčením neortodoxní marxista -, vzbuzoval svými levicovými postoji a jako odpůrce církve rozporuplné reakce.
Kristův život a jeho poselství jsou však ve filmu podány s pokorným respektem vůči Písmu (v přesných citacích). Děj je vsazen do působivých, stylově čistých krajinných scenérií. Ruční kamera v téměř dokumentární autentičnosti a ve vytříbené, černobílé tonalitě obrazu navozuje v divákovi sugestivní dojem osobní účasti při významných evangelijních událostech. Pasolini v odlišení své představy Krista od tradiční křesťanské ikonografie zdůraznil jeho lidství, aniž by ho zbavil mytické aury. „Nevěřím, že Kristus byl synem Božím, věřím však, v Kristovu božskou podstatu, neboť jeho lidskost byla tak veliká, tak přísná a dokonalá, že překračovala obvyklé lidské meze“. V tomto duchu jej uvedl jako charismatického, revolučního vůdce, který promlouvá k lidu s důraznou naléhavostí tribuna, přitom však vstřícně a laskavě.
Všechny postavy ve filmu představují neherci s výraznou fyziognomií, snímanou v působivých portrétních detailech. Filmu dodala duchovní akcent doprovodná hudba na způsob pastiše, v němž dominují skladby J. S. Bacha (Matoušovy pašije, Hudební obětina, Mše h-moll) prokládané opusy W. A. Mozarta, S. Prokofjeva, černošským spirituálem či etnickou africkou hudbou.
Ačkoli se Pasoliniho dílo ve své interpretaci může jevit jako kontroverzní, je nesporně mimořádným uměleckým i spirituálním zážitkem. Filmu, dedikovanému papeži Janu XXIII., byla mimo řady ocenění udělena také Cena katolické instituce OCIC na benátském festivalu.
V Pasoliniho interpretaci mariánské legendy je evangelijní motiv – dogma o Neposkvrněném početí – i ve vyhraněné estetizaci krajně zcivilněn. Mariin význam akcentuje hned první záběr filmu, jímž je dlouhý němý portrét tváře, rozprostřený ve velkém detailu přes celé plátno. Výrazná „etnická“ fyziognomie představitelky je nápadně odlišná od idealizované, duchovní podoby Boží matky na religiózních obrazech: světská vizáž sotva odrostlé dívky s nehybnou mimikou, v níž utkví výrazné oči a plné rty. Vedle sebe kladené detaily tváří Marie a Josefa jako by vedly bezeslovný dialog jen očima. Uzavře jej pointa ve „vysvětlujícím“ záběru, v němž se Mariina postava objeví celá ve stavu pokročilého těhotenství. To samotné je nejen fyzickým znakem, ale i symbolem a metaforou mateřského tajemství. Dočasnou skrytostí, nevyjádřeností a neviditelností chrání tajuplný proces ženiny vnitřní proměny v matku.
Maximálně oproštěný způsob obrazové narace v montážní skladbě „němých“ záběrů jako by zpomaluje či zastavuje čas. Na několika statických, k sobě přimknutých „fotografiích“ registrujeme minimalizovaný pohyb: mžitkové sklopení víček, ve větru vlající plachetku na hlavě, tázavě upřený pohled či subtilní náznak úsměvu. V tomto jedinečném obřadu prostřednictvím černobílé fotogenie je oslavována ženská krása, v níž je uloženo mateřské mystérium. Mužský element zde vystupuje nenápadně na okraji, v pokoře a respektu vůči Bohorodičce. Sekvenci uzavírá opět dlouhý detail Marie, v jejíž tváři, předtím bez vnitřního obsahu, se zračí výraz, že už ví.
Druhá ukázka, scéna Klanění (Mat, 2, 11-12), je oslavou velké události - narození Spasitele. Nejvíc pozornosti v ní zabírá putování výpravy v čele s třemi mudrci (králi) krajinným plenérem. Quasidokumentární snímání poutníků, kolem nichž povykují venkovské děti, naznačuje v prodlouženém čase záběru, že se děje něco mimořádného. Právě sestupem průvodu do údolí je vzdána nejvyšší úcta dítěti i jeho matce. V prosté konfiguraci Svaté rodiny, k níž průvod míří, sedí Maria s dítětem v náručí. Beze stopy vzrušení na chvíli vstane a mírným úsměvem vítá vzácné hosty, jimž podá dítě do náruče k pozdravení. Celou scénu mélicky prostupuje sólový ženský zpěv spirituálu o osiřelosti („Some time I feel like a motherless child“), umocňující slavnostní náladu a současně předvídající v elegické tesknotě tragiku mateřského utrpení.
