Milí přátelé a čtenáři Fchodovin,
zdravíme vás v novém školním roce. Věříme, že jste prožili pěkné léto a jste plní nových, čerstvých sil. Chci se s vámi podělit o věc, která mě oslovila. Byla jsem na besedě s Otcem Leo Maasburgem, knězem, který 7 let doprovazel Matku Terezu. Jeho povídání bylo o zážitcích s ni. Moc se mi líbila myšlenka o chudých. Vždy jsem si totiž myslela, že nemohu být Matce Tereze podobná v jejim starání se o chudé. Že nemám tu její povahu – jít k nemocným, bezdomovcům, mluvit s nimi, dotýkat se jich. Už i ten zápach mě odrazuje. Přitom toužím být prospěšná, alespoň trošku, jako ona. Otec Leo řikal jinou věc: „Kdo jsou chudí? Vy i já! Ve světě je mnohem větši hlad po lásce než po jídlu. Všichni chceme být v náruči, kde se cítíme milováni. To říká Ježíš na kříži svýma rozpřaženýma rukama. Co máme dělat? Pomáhat chudým. Ve sve rodině, tam je milujte, kde se oni nacházeji. Každý z nás je chudý. Před Bohem jsme všichni chudí... Matka Tereza, když pohlédla někomu do očí, byla tu jen pro toho člověka. Měl pocit: ona je tu jen pro mne. Pohlížíme-li s láskou na chudé, hledíme na Ježiše Krista. Nemusíme chudé hledat, musíme se na ně dívat. NENÍ ŽADNÁ VĚTŠÍ MOC NA SVĚTĚ, NEŽ JEMNOST LÁSKY...
Matka Tereza chtěla dát lidem teplo pohlazení, neboť není žadná větší sila, než síla mírumilovnosti. To, jak se díváte, smějete, mluvíte, to ukazuje lidem lásku Boži k nim.” A tahle slova ve mně zní dál. Vždyť chudé máme stále. Kažý potřbuje cítit, že je Boží dítě, že je v jeho náručí, že je přijímán takový, jaký je. A k tomu mohu přispívat i já. Kéž jsme jeden pro druhého nositeli Boží lásky. Ať v nás není nic, co by Jemu bránilo skrze nás milovat bližní, lidi v naší rodině, sousedy, spolupracovníky, lidi na ulici, v obchodě, v dopravním prostředku...
Katka