Dove vai uomo? Quo vadis? Kam jdeš?
Kam kráčíš člověče?
Přicházejí prázdniny, a vždycky když končí školní rok a začíná léto, tak se částečně bilancuje a něco uzavírá. Žijeme ve společnosti, kde se hodně tlačí na výkon, výsledky. Pořád někam spěcháme, něco sháníme, někam jdeme, něco hledáme, něco potřebujeme atd. I když si to nechceme přiznat, tak nás to často vyčerpává, obírá o energii, životní elán. Pak se stává, že říkáme, už aby bylo léto, aby už děti byly na prázdninách, aby byl chvíli čas a prostor na oddech. Pak přijde ten velice vytoužený prostor na oddech a my zjistíme, že nám to nestačí, že je to málo, že ani nevíme, co s tím.
Velice rád pozoruji svět, konfrontuji znamení doby a časů a v tomto kontextu, když vidím všechen ten spěch a honění se za něčím a když vidím únavu v očích lidí, tak se ptám a často se ptám – kam kráčíš člověče, kam jdeš? Vždycky, když jsem to slyšel v italštině, tak jsem v tom slyšel skutečně existenciální otázku, která nutí člověka k zamyšlení. A když se k tomu přidá písnička od Andrea Bocceliho, kde se ptá (zpívá): „dove sei? dove sei (kde jsi)?“ A také já se na konci školního roku, před prázdninami ptám, kam kráčíš člověče, kde jsi, kde jsi? A dovoluji si tvrdit, že to ani my sami často nevíme. Přitom život je tak nádherná věc, která se víc opakovat nebude. A my v tom životě pořád jenom spěcháme. Kam? Za čím? Pro koho? Za jakou cenu? A kde je problém? Myslím si, že navzdory tomu, že si říkáme křesťané, tak nám chybí opravdovým způsobem žitá láska. Jenom, když se na to podíváme fenomenologicky, tak dokonce v dnešní době se již také obsah slova láska a jeho význam ztrácí anebo posouvá někam jinam. Ale my lidi bez lásky dlouho nevydržíme. Bez opravdové lásky (agapické) nevíme kam kráčíme, a rovněž často nevíme, kde jsme, na čem jsme a v konečném důsledku ani kdo jsme. Stává se to proto, že se bojíme býti sami sebou. Bojíme se odmítnutí, selhání, samoty, nepochopení našeho nitra atd. Ale ptám se za jakou cenu? Často platíme za to, co žijeme až příliš vysokou cenu.
Proto je důležité si uvědomit několik zajímavých skutečností, které nám pomůžou odpovědět na otázky typu, kam kráčíš, kam jdeš, kde jsi a co je s naší identitou a láskou.
Zde je k tomu několik podnětů:
✓ Moudrost bez lásky tě udělá zkaženým.
✓ Spravedlnost bez lásky tě udělá nelítostným.
✓ Diplomacie bez lásky tě udělá pokrytcem.
✓ Úspěch bez lásky tě udělá pyšným.
✓ Bohatství bez lásky tě udělá sobeckým.
✓ Poslušnost bez lásky tě udělá servilním.
✓ Chudoba bez lásky tě udělá povýšeným.
✓ Krása bez lásky tě udělá trapným.
✓ Autorita bez lásky tě udělá tyranem.
✓ Práce bez lásky tě udělá otrokem.
✓ Jednoduchost bez lásky ti vezme sílu.
✓ M odlitba bez lásky tě udělá introvertem.
✓ Zákon bez lásky tě udělá strojem.
✓ Politika bez lásky tě udělá sobcem.
✓ Víra bez lásky tě udělá fanatikem.
✓ Kříž bez lásky se změní na utrpení.
✓ Život bez lásky..., nemá smysl.
Moc nám všem ze srdce přeji, abychom na základě výše napsaných řádků, na začátku prázdnin i my se zamysleli a to hluboce, existenciálně. Položili si otázky, kam jdeme, kam kráčíme, kde jsme, kdo jsme a kde je naše láska v tom všem našem žití a bytí. Ten čas léta, prázdnin, dovolených k tomu přímo vybízí. I my máme naději, aby to bylo jinak, aby náš život byl s láskou a aby měl smysl, který nám dává sílu jít dál. Ze srdce vám to přeji a žehnám.
P. Michal Prívara
