Jako červená niť se mi těmito prázdninami táhlo téma odpouštění. Protože jsme každý den každý z nás vystavováni něčemu, co se nás dotýká a někdy způsobí zranění, nepochopení, negativní emoci, potřebu obhajovat svou pozici a své zájmy, je na nás, jak se k tomu postavíme. Naše přirozenost nás táhne možná k odplatě, možná k sebelítosti, ke křiku a podle nás spravedlivému hněvu nebo jen k mávnutí rukou. Chtěla bych na prahu nového školního roku sebe i vás, milí čtenáři Fchodovin, znovu povzbudit k větší touze po permanentním poctivém odpouštění. K úsilí nemít za každou cenu poslední slovo a k odvaze nestavět si bariéry vůči případnému dalšímu „zranění“ nebo nepříjemnosti. Chtějme, když to nejde z vlastních sil a vůle, s důvěrou přijít před Boží tvář a Pána pozvěme do té či oné situace a prosme o milost světla a odpuštění, o sílu neoplácet zranění dalším zraněním, urážku urážkou, křik křikem. Nechtějme ani přejít do stavu sebelítosti. Tomu všemu se učme říkat NE.
Jsme k tomu samozřejmě vedeni na mnoha místech v Písmu, včetně modlitby Páně: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Nezatěžujme své srdce něčím, co brání průchodu Boží milosti, radosti a pokoje. Buďme těmi prvními, kteří udělají onen správný krok.
Naše odpuštění nemá být podmíněno omluvou a projevem lítosti toho druhého. A zároveň si buďme vědomi toho, že to, jak se cítíme, nemá být ovlivněno tím, jak se dotyčný ke mně chová. Já se mám od toho distancovat, jsem svobodný člověk a nikdo nemá právo ovlivnit to, jak se cítím. A toto vše je doprovázeno a podpořeno právě upřímným a zralým odpouštěním.
Požehnaný školní rok 2020/21
za redakci přeje Katka
P. S. Nezapomeňme odpouštět také sami sobě.
P. P. S. Někdy se může stát, že kritika našeho chování je oprávněná, jen byla třeba podána trošku „neomaleně“. Pak je dobré se vždy nad pronesenými slovy v pokoře zamyslet. Ale to je zase jiné téma.
