Milí přátelé a čtenáři Fchodovin,
už dlouho jsem na mši svaté nezažila smutek. Celou postní dobu jsem se snažila poctivě prožít v přípravě na Velikonoce. Byla jsem na všech čtyřech přednáškách v rámci postní duchovní obnovy, několikrát přijala svátost smíření. Protože jsme měli zrovna nemocné nejmladší dítě, museli jsme s manželem řešit naši účast na obřadech Velikonočního Tridua tak, že jsme některý vždy byl v centru na dřívější bohoslužbě. Na Velikonoční Vigilii jsem ale nešla. Tak se stalo to, co se stalo. Na začátku mše svaté na Velikonoční neděli kněz kadidlem okuřoval paškál a já jsem si najednou uvědomila, že to je vlastně nový letošní Paškál! A já jsem neviděla, jak ho včera posvěcoval. Nebyla jsem na zažehnutí velikonočního ohně, nedržela svíci zapálenou od tohoto Paškálu, neslyšela ta krásná čtení a nezažila tu úžasnou atmosféru, kdy se konečně mohlo po 40 dnech zpívat Aleluja. Najednou jsem pocítala ve svém srdci prázdnotu – jakési ochuzení, smutek. Začala jsem litovat své pohodlnosti, mohla jsem si najít, kde slavili Vigílii dříve a mohla jsem být alespoň na části této mše. Takže takové poučení pro život: chci si více vážit všech obřadů, které mi Církev nabízí a více z nich čerpat. Díky, Pane, že skrze to vše k nám promlouváš a setkáváš se s námi.
Katka
