Milí přátelé a čtenáři Fchodovin,
účastním se se svým pětiletým synkem výuky náboženství. Nedávno jsme při jedné hodině zpívali v refrénu písně: „Je jedno, jak se cítíš a jak vypadáš, Bůh tě má rád.“ Vzpomněla jsem si na své pocity z týdne předtím, kdy se mě tři dny po sobě vždy něco hodně dotklo a já potřebovala své pocity zpracovávat hodně dlouho doma. Jak moc ráda jsem uvítala možnost, že se můžu před „svým“ Bohem vybrečet a vykřičet až do bodu, kdy se vše ve mně uklidnilo. Nechci totiž ve svém srdci nechávat pocit ukřivděnosti. Myslím si, že by to ve mně dál „hnilo“ a postupně ničilo můj vztah k dané osobě.
Moc ráda se opírám o slova v Izaiáši 53,4-5, která se vztahují na Ježíše: „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“
Ano, je sice jedno, jak se cítím a jak vypadám, nemá to vliv na lásku, kterou mě Bůh miluje. Ale Bohu to jedno není. On to vše na sebe vzal a se mnou prožívá i dnes. Nechme si od Něho darovat pokoj, který dávno pro nás získal. Nechme si darovat uzdravení našich zranění. Nenechme v sobě bujet neodpuštění a zášti vůči lidem, kteří nám ublížili.
Katka