Stále více a více vnímám, že pojetí církve se v posledních desetiletích divně kroutí mezi tradicionalismem se všemi jeho způsoby a mezi podivnou rozplizlostí v cosi, co nikdo nepotřebuje, a přitom všichni strádají. Svěží kniha mého oblíbeného autora Paula M. Zulehnera mi dopřává nadechnout se svěžího evangelního pojetí církve v duchu Druhého vatikánského koncilu, které přitom nezamrzlo v roce 1965, ale je krásně dnešní. A světe drž se, ona je to pastorační kultura papeže Františka ve své prosté průzračnosti, autentičnosti a zdravé otevřenosti, v které se nebojí otázek, výzev a hledá hluboké, nemělké, nezkratkovité odpovědi vpravdě evangelní. A to je pro dnešní zkratkovitý svět a to i církevní někdy slušný oříšek, nevyvodit z Františkových pohledů zkratkovité, novinářské řešení.
