Domnívám se, že ve vnímání svatých jako "těch divných", jde o velké nedorozumění a falešnou představu o svatosti, protože často nechápeme a ani dobu, ve které žili, ani jejich motivy, natož jejich prožívání vztahu s Bohem. Když je totiž posuzujeme svými postoji, prioritami a hodnotami, vznikne často dost „šílená" karikatura. Ne, že by svatí nebyli občas trochu podivíni, ale kdo z nás není, a konec konců i každý zamilovaný tak někdy působí.
Kdo jsou ale bez karikatur svatí? V podstatě se dá říci, že svatí jsou snad vždy ve své dobětěmi, kdo žijí realitu nejrealističtější, a to jak pozemskou, tak „nebeskou“, tedy tu nejhlubší. Jsou těmi, kdo žijí své křestní kněžství naplno. To znamená, že jsou vpravdě učedníky Krista v tom, co to znamená „zprostředkovat Boží lásku pro tento svět svým životem, v konkrétních souřadnicích té které doby a místa“. Tyto souřadnice života se místo od místa, rok od roku, desetiletí od desetiletí, století od století mění, a proto i svatí, svatost vypadá jinak podle toho, kdy a kde svatí žili a co dělali. Zda to byli mniši, králové, královny, poutníci, proroci, dělníci, zemědělci, řemeslníci, žebráci, ajťáci, děti, rodiče, svobodní, sportovci, umělci atd. Zda jsou z Evropy, Asie, Ameriky, Afriky apod. Kdokoli a kdekoli může být svatý v jakékoli pozici či stavu. Mohu to vlastně nazvat svatostí všedního dne, protože oni nežili žádným způsobem dualismus života: život s Bohem a život světský (vlastně bez Boha) jako dva antagonistické životy. Oni žili život jeden a Bůh v něm měl to místo, které mu náleželo a oni též. Proto se také svatí rekrutují ze všech koutů světa, rolí i pozic. Škoda, že mezi svatořečenými bylo dlouhá staletí jen málo těch z toho vysloveně obyčejného života. Naštěstí se nám to lehce mění. Cíl našeho života není svatořečení, ale svatost = normálnost, tímto etalonem normálnosti je Kristus. Svatost je pro každého, protože svatost je náš cíl. Jedině jako svatí jsme sto uvidět Boží tvář.
Úcta ke svatým a ostatkům svatých či dokonce svatým místům?
To je téma jak „Brno“. Dříve než ho zavrhneme jako nezajímavé a nechutné, zkusme se zamyslet nad skutečností svatosti. Snad nám to pomůže pochopit, že to jako celek není mimo mísu, i když některé způsoby, které třeba opouštějí biblický základ (nejen formálně), mimo mísu jsou.
Jádro a zdroj svatosti není člověk, ale sám Bůh. Člověk „jen“ z lásky dává kvalifikovaný souhlas a spolupracuje s Boží milostí - láskou. Říkám, že člověk jen "dává souhlas či vyslovuje touhu“, ale to není málo. Ve skutečnosti je obrovské říci Bohu Stvořiteli, Vykupiteli a Duchu svatému: "Učiň si ve mně chrám, já o to stojím, chci sloužit tvým záměrům, protože jsi tak milující a hodný lásky. Je a bude mým největším požehnáním a radostí žít ve shodě se svou podstatou, tedy s tebou, můj Bože, vždyť jsi mne učinil svým obrazem". Je velkou proklamací lidské důstojnosti, hlubokého poznání a víry, chtít být tím, kým mě Bůh stvořil a chtěl, abych žil. V tomto kontextu pak svatí dávají své rozhodnutí pro Boha a takzvaně následují Krista, který je pravý Bůh i člověk. Svatí ve skutečnosti nejsou kdovíjací podivíni. Naopak, oni se dostávají do hluboké harmonie s jádrem své bytosti, kterým je Boží obraz.
Dá se říci, že svatí jsou ti, kteří žili a žijí evangelium tak autenticky, že když je potkáme, je to jako bychom četli biblické texty. Proto dokonce v pravoslaví existuje hluboká úcta tzv. „k ikonám“. Ale každý tam ví, že to není úcta k materiálu, ale evangeliu na ikoně vyobrazeném různými znameními a výjevy, protože ikona je v pravoslavné teologii „EVANGELIEM V OBRAZE“, a proto se i říká, že ikony jsou napsané, nikoli namalované. A úcta skrze ně projevovaná vůči evangeliu je zcela "košer".
Když se začneme bavit o ostatcích svatých, vezměme si na pomoc biblické texty. Ježíšových šatů se snažili nemocní dotknout a uzdravili se (Mt14,34-36). Bůh dokonce uzdravoval ty, kdo se dotkli šátků či zástěr, kterých se dotkl svatý Pavel. (19,11-16 Sk). Jestli je člověk Chrámem Ducha svatého (1Kor 6,19), jsme-li stvořeni k Božímu obrazu (Gn 1,27), jsme-li tělem Kristovým, pak přítomnost ostatků svatých na nějakém místě nemá být senzací typu "přijel k nám cirkus", ani „oblizování relikviářů“, ani předhánění se, kdo udělá větší rádoby zbožnou výstřednost, ale může nám pomoci k probuzení vlastní víry v Krista, v jeho dobrou zprávu - evangelium a velké oslavě Boží velikosti, věrnosti a slávy, která se již ukázala v každém vítězném údu Kristova těla (V těch kdo tedy dosáhli společenství s Bohem).
Jestliže tedy k nám do farnosti doputují 16. 9. 2022 ostatky blahoslaveného Carla Acutise, je to pozvání nechat se zasáhnout Boží svatostí, která se v Carlovi oslavila. Je to šance probudit svoji víru. Je to veliká výzva k vděčnosti za Boží dílo, za Boží obraz, který Carlo nezakryl. Šance k vděčnosti za člověka, který se za Boha nestyděl a žil běžný život a je znamením, že každý může být vpravdě svatý. Svatost je totiž normální a pro normální lidi, jen ji žít.
Nebavíme se tu o církevním institutu svatořečení, který je jen církevním dovolením dovolávat se veřejně přímluvy u toho, kdo byl za svatého uznán na základě Božích zázraků. My se bavíme o bytostné svatosti, jejímž zdrojem je Bůh a svatí jsou ti všichni, kdo jsou s ním, tedy slovy písma "již zvítězili".