Minulý týden mně na následky covidu velmi rychle a nečekaně zemřel dost blízký člověk. Byl to skutečně šok, ale kvůli zařizování spousty věcí a útěchy těch, kteří byli se mnou, jsem rychle začala odsouvat svůj vnitřní hněv na Hospodina, proč to dopustil, proč zrovna ona….Po několika dnech jsem zjistila, že jsem v takové „duchovní anestézii“, živý vztah s Hospodinem se vytratil, měla jsem pocit, že Bůh je daleko, vůbec v tom všem není.
V tomto neutěšeném stavu jsem začala k Pánu volat s těmi výčitkami, kde tedy je…., že ho neslyším ani nevidím. A pak ke mně během dvou dnů přišel dost nečekaně právě tento žalm 23 a to s veršem „i když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty“, nejdříve během jednoho školení, další den úplně odjinud a tentýž večer při jiném online setkání, pak naposledy právě při online chválách. To mě opravdu přemohlo a začala jsem v tom vnímat Boží odpověď.
Se mnou jsi ty. To bylo Boží slovo, se kterým jsem mohla začít vést dialog, vyplakat žal, ukázat smutek a postupně začít přijímat útěchu. Jako by to slovo prolomilo zeď nekomunikace mezi mnou a Bohem. Při následné zpovědi mně došlo, že je to fakt lest nepřítele: to on mě chce oddělit od Boží lásky a vědomí jeho přítomnosti, jde mu vlastně jen o to, abych zůstala sama a dál se utápěla v pocitu opuštěnosti od toho blízkého člověka a tím pádem také od Boha. Až tam jsem začala vnímat, jak je to absurdní, když pravé Boží jméno je Emmanuel – Bůh s námi.
když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. On nám neslíbil, že nezemřeme, ale že ve smrti i v tom ostatním, co prožíváme, bude s námi. Ne jako někdo, kdo zdálky shovívavě shlíží na bolest a utrpení člověka, ale jako ten, kdo tím sám prošel.