V dnešním zastavení nad Božím slovem bych rád naši pozornost obrátil k příběhům praotců, které můžeme nalézt v knize Genesis. Ta má dvě hlavní části: pradějiny světa (prvních 11 kapitol) a pak příběhy praotců (od 12. kapitoly dál).
V pestré paletě různých druhů textů, patří příběhy praotců k těm, u kterých máme z pohledu moderní historiografie pár otazníků. Nejde o dějiny či životopisy lidí, které bychom měli nějak historicky doložené. To na jednu stranu může být určitým otazníkem, nebo něčím, co nás může znepokojit. Na druhou stranu ale je dobré vidět jak hlubokou stopu mají jejich životní osudy a zkušenosti v celku biblického svědectví o vztahu Hospodina s lidmi. Jeden přiklad na úvod: když se o několik set let později bude Bůh znovu představovat, má Mojžíš použít kromě velmi tajemného „jsme, který jsem“ označení: bůh Abrahámův, Izákův, Jakubův.
V příbězích všech praotců starého zákona se totiž odehrává něco na rovině, která je pro nás lidi nejsilnější. A to sice na rovině osobní zkušenosti. Společné vědomí nějakých zásad, nějaké sounáležitosti, nějakého kulturního dědictví, nějakého náboženského systému, nějakého jazyka… to všechno jsou důležité prvky našeho osobního usazení. Nicméně to nejsilnější jsou naše příběhy a příběhy lidí, které známe. Příběhy, skrze které jsme my sami zasaženi a pohnuti k nějaké akci.
Nejsou to příběhy superhrdinů, ale lidí, kteří se spolehli na Boží příslib požehnání a vydali se na jeho cestu. To je vlastně základní motiv všech zaznamenaných příběhů. Každý z praotců je pozván, aby začal cestu, odněkud vyšel. Z místa, které pro něj znamená bezpečí a jistotu. A vydal se za možná na první pohled bláznivým Božím příslibem požehnání a naplnění.
To je možná první věc, ke které bych nás všechny rád pozval. Po letech, kdy jsme byli nuceni zůstávat doma (a je pravda, že tomu ještě nemusí být konec), čelíme my sami, ale i naši blízcí určitému nebezpečí rezignace a stagnace: vše si mohu objednat a přivezou mi to až ke dveřím. Ano, to Boží pozvání k vyjití nemusí mít podobu nějaké cesty kolem světa. Je to ale pozvání k překonání bezpečí a pohodlí našeho stanu a vydání se na cestu.
12,1 Hospodin řekl Abrámovi: „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu.
12,2 Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání.
12,3 Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země.“
12,4 Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin, a s ním šel i Lot. Když Abrám vyšel z Charánu, bylo mu sedmdesát pět let.
12,5 Vzal s sebou svou ženu Sáraj, svého synovce Lota, všechen majetek, který měli, a všechnu čeleď, kterou získali v Charánu, a dali se na cestu do země Kanaán. Když přišli do země Kanaán,
12,6 Abrám ji prošel až k posvátnému místu Sichemu, k doubravě More. Tehdy byli v zemi Kananejci.
12,7 Hospodin se zjevil Abrámovi a řekl: „Tvému potomstvu dám tuto zemi!“ (Abrám) tam vystavěl oltář Hospodinu, který se mu zjevil.
12,8 Odtamtud pak vytáhl do hor na východ od Betelu a postavil tam svůj stan mezi Betelem na západě a Hajem na východě. Odtamtud pak vytáhl do hor na východ od Betelu a postavil tam svůj stan mezi Betelem na západě a Hajem na východě. Vystavěl tam oltář Hospodinu a vzýval jeho jméno.
Tento ikonický začátek otvírá Abrahámův příběh a příběh všech praotců. Příběhy, které rozhodně nejsou jen nějakým uklidňujícím čtením o tom, jak se mají dobře ti, kteří jsou hodní a zbožní. Ty příběhy jsou velmi dramatické a vidíme u každého z praotců mnoho zápasů o to, aby zůstali na své cestě.
Přijměme pro tento týden pozvání vydat se na cestu s Hospodinem a dívat se pozorně do příběhů jednotlivých praotců. A nezapomínejme na to se k nim přidávat s naším osobním životem. Hospodin zástupů se totiž nechce představovat jen jako Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, ale také jako Bůh Františkův… osobní vztah je totiž to, kde Bůh začíná. Už sám v sobě je vztahem lásky tří osob a tak je mu tohle fungování nejbližší. Vzájemné setkání na nejroztodivnějších místech a v nejroztodivnějších situacích lidského života je přesně to, po čem Bůh nejvíc touží.
Základní postavy pro tento týden, každý den se zkuste zastavit u jednoho z nich. Jaké jsou hlavní výzvy víry a života:
Abraháma (12 - 25)
Izáka (24 - 25)
Jákoba (26 - 35)
jeho synů (36 - 50)
Josefa (36 - 50)
Bůh nejen předků, ale také Bůh Můj.
Jejich příběhy najdete v Gn 12–50. Je to celkem hodně textu, ale dovolím si to nechat na vás, kterou část zrovna otevřete. Máme tu notoricky známé úryvky, ale také další epizody, se kterými se tak často nepotkáváme, ale které mohou právě proto oslovit.
P. František
