Jak byste představil sám sebe?
Když se na totéž ptali nově zvoleného papeže Františka, odpověděl: „Jsem hříšník, kterého se dotkl Bůh.“ Nechci opisovat od papeže, i když se s touto větou plně ztotožňuji, a tak jen říkám: „Jsem váš nový kaplan."
Jste Pražák?
Ano, jsem rodilý Pražák, ale maminka pochází z Opavy, takže i tam máme mnoho příbuzných. Vyrůstal jsem na sídlišti v Praze – Stodůlkách, v paneláku v prvním patře, znám tedy všechny okolnosti sídlištního života. Velmi rád chodím ven a do přírody, protože to bylo důležitou součástí mého dětství, způsob, jak z paneláku utéci. Vlastně jsem tato léta prožil většinou venku, převážně v Prokopském údolí. V roce 2013 jsme se přestěhovali do Slivence, do domečku a fakticky na vesnici. Proto si velmi vážím i zdejší farní zahrady.
Povíte nám něco o své rodině?
Pocházím z katolické rodiny a mám tři mladší sourozence, sestru a dva bratry. Samozřejmě jsme měli mezi sebou jako malí i různé dětské konflikty a rozepře … Rodina mi ale každopádně vždy byla a je velkou oporou. Jsem vděčný za dobré vztahy. Uvědomuji si, že takto fungující rodina je velkým a nesamozřejmým darem.
Kudy vedla Vaše cesta k víře?
Víru jsem díky rodině přijal jako něco přirozeného. Odmala jsem se pohyboval v křesťanském prostředí, čímž jsem sice na jednu stranu v něm byl velmi zakořeněný, ovšem na druhou stranu to představovalo typickou katolickou bublinu. Navštěvoval jsem církevní mateřskou školu, pak sice státní základní školu, ale již od 6. třídy jsem pokračoval na Arcibiskupském gymnáziu. Hned po maturitě jsem nastoupil do konviktu, tři roky jsem prožil v semináři v Dejvicích (drobné upřesnění: studium probíhá na teologické fakultě:-)..) a další tři roky v Římě. Velký vliv na mou víru měli samozřejmě moji rodiče, ale rovněž i kněží – rád bych jmenoval právě P. Michaela, P. Angela Scarana a mnoho dalších.
Jako rodič se nemohu nezeptat: Jak jste proplul složitými roky dospívání?
Když přišla puberta, byl jsem již ve víře nějakým způsobem zakotven; nicméně víru coby hlubší osobní vztah s Bohem jsem začal prožívat až díky účasti na táboře pro mládež jménem Jump. To mi bylo čerstvě 16 let. Přesvědčoval jsem se: „Je to jen týden, to přežiju,“ ale Bůh si tam na mě počkal. Do té doby jsem si říkal: „Svátost smíření, slavení neděle a dodržování Desatera - to by přece Pánu Bohu mělo v dnešní době stačit.“ Jenže tady najednou přicházela touha po větší hloubce. A já jsem pochopil, že pokud chci žít svou víru a život opravdově, měl bych to dělat s plným osobním nasazením - a zintenzivnil jsem osobní modlitbu. Jako chlapec jsem ministroval, ale protože jsem povahově introvert, po svém hlubším obrácení jsem se chtěl setkávat s Pánem spíš individuálně. Bůh mě ale brzy postrčil ke společenství Oáza (moji rodiče se tam před lety dokonce seznámili), kde jsem získal zkušenosti animátora.
Jak se stalo, že jste začal přemýšlet o kněžství?
Ta myšlenka mě provázela už od dětství, ale po tom zmíněném obrácení se povolání začínalo ozývat intenzivněji. Řekl bych, že touha po kněžství ve mně byla už dlouho, ale překrývaly ji různé nejistoty a strachy; Bůh však postupně tyto nánosy odstraňoval. Na Jumpu jsem měl jako vedoucího skupiny mladého muže, který se představil jako bohoslovec Honza. Díky tomu jsem si cestu ke kněžství dokázal konkrétněji představit. Úplně normální kluk, jenž se rozhodl jít touto životní cestou. Považuji za Boží dar, že jsem se s ním mohl později opět setkat na studiích v Římě. V té době už byl Honza knězem.
Polovinu studia jste absolvoval v Římě – co si odsud odnášíte?
Když jsem se dozvěděl, že mohu jít studovat do Říma, měl jsem z toho obrovskou radost, protože – přiznám se – to bylo mé tajné přání. Mám moc rád Středomoří a historii, a navíc jsem uměl již z dřívějška trochu italsky z takového zvláštního důvodu: ve 14 letech mě v jednom italském filmu tento jazyk zaujal natolik, že jsem se ho ze zájmu sám začal učit. Říkal jsem si: „No to jsem ale blázen, vždyť se mi to nebude nikdy hodit!“ A vida, Bůh mě i těmito drobnými náhodami připravoval na budoucnost. Studoval jsem na Lateránské univerzitě a bydlel na koleji Nepomucenum. Zažil jsem tím zkušenosti s univerzálností církve, mohl jsem pozorovat, jak jinde - například v Asii – církev velmi mohutní a roste. Umožnilo mi to seznámit se se studenty bohoslovci a kněžími i z jiných zemí, a to mě nesmírně obohatilo.
Jak vnímala rodina Vaše rozhodnutí stát se knězem?
Rodiče to přijali, myslím, s radostí a vždy mi byli oporou. Nepraktikující příbuzní napřed nebyli nadšení, ovšem s postupem času, protože viděli mou spokojenost, tuto mou cestu také přijali rádi.
Jak jste prožíval svěcení?
Pro mne bylo nesmírně důležité již jáhenské svěcení, neboť to je už rozhodnutí na celý život. Před kněžským svěcením jsem měl samozřejmě určité pochyby a nejistoty, jestli to zvládnu. Také se dostavil stres, zda se podaří všechno zorganizovat; postupně se však přerodil ve velikou vnitřní radost.
Svůj jáhenský rok jste prožil v Kralupech nad Vltavou…
Jedná se rozlehlou farnost, do níž patří několik obcí celkem s více než deseti kostely, rozdělenými do tří kategorií, podle toho, jak často se v nich slouží mše svatá. Nesmírně oceňuji, že z 95 % jsem mohl vykonávat pastorační práci. Na starosti jsem měl křty, pohřby, bohoslužby slova, katechumeny, návštěvy nemocných, ministranty, společenství, výuku náboženství. Po roce práce si uvědomuji, že jsem hodně vydával, nicméně je potřeba i čerpat. Duchovně, psychicky i fyzicky. A to bych chtěl mít na zřeteli i nyní.
(„Tolik aktivit, na které se mám dál ptát? Nicméně P. Dominik bez váhání pokračuje a vzpomíná sám…“)
Mým úkolem byla třeba příprava dětí na první svaté přijímání, celkem 12 dětí. Potom jsem také učil 7. a 8. třídu církevní dějiny. („Chudáci to se mnou museli vydržet celých těch 2 000 let.“) Snažil jsem se dějinné události propojit s naším životem; například v souvislosti se svatým Václavem jsme hovořili o vztazích v rodině. Mým asi takovým hlavním cílem při výuce náboženství bylo pomoct rozvíjet jejich osobní vztah s Bohem, a především děti neodradit. Také jsem si připravoval kázání pro děti prvního stupně na základní škole MOVERE, což bylo mnohem těžší, než kázat pro dospělé. Snažil jsem se kázání vést spíš jako dialog. Třeba jeden třeťák se mě zeptal, jak je to s chozením každou neděli do kostela, když v Bibli nic takového není. Tak jsme na toto téma spolu všichni hovořili. Jinak při výuce jsem často používal tabuli a téma, o němž jsme mluvili, jsem se snažil trochu kreslit. Myslím, že to dětem docela sedlo. Když se konalo samotné první svaté přijímání, tak při obnově křestních slibů děti nadšeně volaly: „Ano, věřím!“ Musím říct, že mě to úplně dojalo.
Také jsme si vždy na další hodině připomínali, o čem jsme hovořili minule. Bylo to pro mne velmi radostné zjištění, že v dětech něco zůstalo.
Jaká máte ve své nové životní roli očekávání?
Nemám žádná konkrétní očekávání, snažím se spíš být všemu otevřený a přicházím s radostí. Určité obavy pociťuji přeci jen z velikosti zdejší farnosti, nicméně to beru jako výzvu. Myslím, že je důležité, naučit se delegovat různé pravomoci a aktivity. Chtěl bych být především knězem pro všechny: naslouchat každému a za všechny se modlit, přestože nemusím s každým ve všem souhlasit.
Jaká Vás inspiruje spiritualita?
Zřejmě jsem převzal od všeho trochu, nejblíž mám asi k františkánům pro jejich chudobu, pokoru, důvěru v Boha, obdiv ke kráse stvoření.
Aha, tak to jste u nás, ve farnosti sv. Františka, určitě správně.
Z osobností je mi blízký třeba také sv. Ignác obrácením a odhodláním pro misie, sv. Dominik kázáním, nebo také farář arský, to je můj biřmovací patron. Nad četbou jeho životopisu jsem se rozhodoval pro kněžství.
Jaké to je, potkat se po čase se svým farářem coby jeho kolega?
P. Michael byl farářem v mé domovské farnosti na Stodůlkách v letech 2004–2011, jestli dobře počítám. Byl to pro mě důležitý čas, kdy jsem začínal více vnímat život farnosti. P. Michael se tehdy obětavě věnoval mně a mým vrstevníkům, mimo jiné na ministrantských schůzkách, na které rád vzpomínám a které pro mě byly důležité pro udržení víry v období dospívání. Díky Michaelovi jsem mohl získávat pozitivní obraz radostného kněžství. Vidím v tom Boží vedení, že se po 12 letech opět potkáváme. Za hodně mu vděčím a jsem rád, že mohu právě s ním jako kněz – začátečník spolupracovat!
Těšíte se na život a práci s námi?
Ano, těším se, čím mě Pán Bůh překvapí. Patrně budu učit náboženství, rád si také převezmu návštěvy v domovech pro seniory – a mnoho dalšího.
Jak dobíjíte baterky?
Pro mě je důležitý pohyb. Nikdy jsem ale moc neinklinoval ke kolektivním sportům. Těší mě spíš běh v přírodě. Abych si opravdu odpočinul, potřebuji nějaké ty kilometry uběhnout.
Co vám chutná?
V jídle nejsem vybíravý a skutečně si rád dám úplně všechno.
Prozradíte nám klíčovou myšlenku, která Vás provází?
Uvedl bych 15. kapitolu z Janova evangelia - „Já jsem vinný kmen … beze mne nemůžete činit nic“. Kněžská služba může svádět k aktivismu. Byl bych moc rád, aby středem mého života a služby byl Kristus a aby On mohl skrze mě působit.
Jak Vám můžeme pomoci my?
Když mě přijmete takového, jaký jsem. Prosím o trpělivost s mými prvními kněžskými kroky a také o to, abyste mě s nikým nesrovnávali. Zároveň ale budu vděčný za zpětnou vazbu a za konstruktivní kritiku.
Chtěl byste nám na závěr (nebo spíš na začátek) něco vzkázat?
Těším se na to, že se osobněji poznáme a budeme moci společně ujít kus cesty. Zároveň vám moc děkuji za pěkné přijetí, za vaše modlitby a za veškerou podporu! Modlete se prosím i nadále, abych byl dobrým Božím nástrojem v této krásné farnosti.
Dominik Frič
Voda dopitá, tužka dotančila; napětí prvních chvil dávno odplulo. Něco se možná podaří na papír zachytit, ale určitě budeme mít mnoho příležitostí poznat P. Dominika mnohem víc a „naživo“. Vyvstal tu přede mnou barvitý člověk z masa a kostí, vlídný a přemýšlivý. Když si už při čekání na autobus rovnám dojmy a myšlenky, vrací se mi zaslechnutá věta: „Nemusím s vámi souhlasit, ale budu se za vás modlit.“ Bytostně mu to věřím.
Děkujeme, otče Dominiku, a těšíme se!
Ptala se Blanka Pitřincová
