Můžete se nám více představit? Kdy jste se narodili a odkud pocházíte? Vyrůstali jste ve věřící rodině?
Jana: Pocházím z Prahy 6, ale narodila jsem se v Praze 4 – Krči, zřejmě jsem si už tenkrát chtěla trochu obhlédnout pražský obvod, kde bychom s Honzou po svatbě zakotvili. Jsem prostřední ze tří dětí. Toleranci k pestrosti prožívání víry jsem se mohla učit již od rodičů, na jedné straně tatínkův pohled tradiční moravské víry, na druhé maminčin zkoumající přístup konvertitky. Farnost mého raného dětství byla břevnovská sv. Markéta, a tak mám vzpomínky na to, že jsme pod laskavou péčí P. Jedličky ministrovala i my děvčata.
Honza: Jsem nejstarší z devíti sourozenců, naše rodina tvořila asi jednu desetinu jedné malé vesnice ve východních Čechách. Svá studia jsem započal v místní jednotřídce, postupně jsem se dostal až do Prahy, kde jsem vystudoval matematiku na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské. Asi mohu říct, že naše rodina byla zdravě katolická a nečinilo mi později problémy z ní přejít k vlastní dospělé víře.
Letos nám bylo oběma šedesát.
V jakém oboru pracujete?
J: Na VŠ jsem vystudovala obor vědecké informace a téměř od začátku se naskytla možnost specializace v oboru, který mně byl nejblíž (maminka byla zdravotní sestra), tedy zdravotnictví.
H: Na gymnáziu jsem se rozhodoval mezi dvěma obory, které byly mými velikými koníčky – matematikou a biologií. Nakonec zvítězila matematika a láska k přírodě mi zůstala jako největší koníček. Od matematiky jsem pak pomalu dokonvergoval k programování, což mě živí už víc jak třicet let.
Jak jste se seznámili? Kde jste bydleli po svatbě a kdy jste přišli do naší farnosti? Kolik máte dětí?
Seznámili jsme se ještě za totality v jednom pražském studentském společenství. Z počátku jsme si byli dost nesympatičtí. Trvalo to asi tři roky, než jsme poznali, že to s tím druhým zas tak hrozné není. Asi jsme se taky změnili a vyzráli, takže po dalších třech letech jsme měli svatbu. Letos jsme oslavili 35 let.
První rok jsme bydleli v podnájmu u jedné paní na Vinohradech. Čtvrté patro bez výtahu, v našem pokoji měla paní domácí navíc svoji starožitnou skříň a stůl se svými věcmi. Bydlení zahrnovalo i nošení uhlí ze sklepa a nákupy pro paní domácí. Velké plus bylo, že jsme měli vlastní kuchyňku o velikosti asi 1,5 m2. K založení rodiny takové podmínky nebyly moc vhodné, ale pak se podařilo vyměnit velký byt Janiných rodičů za dva, za což jsme jim velice vděčni.
Tak jsme se dostali na Jižní Město. Kněz, který nás oddával, nám dal skvělou radu: „Nepropadněte pokušení lízat smetánku z pražských farností, najděte si jednu farnost a tam buďte doma.“ A my jsme se rozhodli, že naše farnost bude tady. Zažili jsme zde již osm farářů či administrátorů a nespočet kaplanů, všichni nám tu něco dobrého zanechali a my se tu cítíme pořád dobře.
Postupně se nám narodily tři děti, dvě dcery a prostřední syn, ten po dlouhé nemoci před dvěma lety zemřel. Starší dcera se vdala, bydlí na druhém konci Prahy na Lužinách a se svým manželem vychovávají naše dva vnuky. Mladší dcera zpívá ve schole a občas ji můžete vidět, jak při mši pobíhá po kostele s tabletem, zvučení je v KCMT oříšek.
Jak a kde nejraději odpočíváte? Jaké jsou vaše koníčky? Jak tě, Honzo, napadlo psát pokračování biblických příběhů?
H: Jak už jsem zmínil, mým největším koníčkem, v podstatě se dá říci od narození, je příroda na nejrůznější způsoby – výlety do přírody, hory, rybníky, moře, fotografování, filmy o přírodě… Psát jsem začal asi před dvaceti lety, jen tak pro odreagování se od práce a rodiny. Mimo jiné jsem zkusil napsat divadelní hru – Noc pátá, stvoření světa tak trochu posunuté do dnešní doby – kterou jsem nabídl divadelnímu kroužku Křesťanského gymnázia, kde hrála i starší dcera. Myslím, že to mělo úspěch, od té doby začaly pomalu vznikat i další biblické, někdy asi i trochu ujeté, povídky. Pak jsem napsal ještě další tři divadelní hry, dvě z nich – J. O. B. a Dveře – jste mohli vidět i v KCMT.
J: Rádi jezdíme na hory, v létě i v zimě. Od mládí jsme rádi lyžovali, jenom každý na něčem jiném. Těžko se argumentuje, když vám druhý řekne, že jezdit jen nahoru a dolů je dost nuda. Přesto mi Honza kdysi udělal radost a zajistil pro nás zájezd na sjezdovky do Alp. To byl jiný zážitek z přírody! Odměnila jsem ho tím, že jsem si tam poranila kolenní vaz a už ho k velkým sjezdařským výjezdům nenutila. Ve zpěvu je nám odlišnost naopak výhodou, já hlídám tón, Honza zas rytmus. K některým zájmům jsem přišla až ve zralém věku. Třeba volejbal. Dokonce jsem chodila tajně na kurzy, abych mohla být Honzovi použitelným parťákem. Taky mám ráda kolo, ale jen tak se projet, nemám potřebu si počítat kilometry.
Honzo, v únoru jsi byl zvolen do Pastorační rady, jak se v ní chceš angažovat?
Zatím se spíš rozkoukávám, abych trochu viděl do toho, jak farnost funguje. Asi se budu snažit pomáhat tam, kde to bude zrovna potřeba.
Jaké jsou vaše verše z Bible, které vám přinášejí útěchu, pomoc, povzbuzení, radost, důvěru v Boha? Kde jinde ještě čerpáte energii pro svůj duchovní život?
J: Oba máme s Honzou rádi Kazatele: „Je čas …“. Poslední léta mám ráda žalmy, zvláště ty zpívané. Z původní rodiny mám vztah k Žalmu 23 „I kdybych šel temnotou rokle …“
H: Nevím, jestli jsem schopen vypíchnout nějaký konkrétní úryvek, v Bibli objevuji pořád něco nového. Možná Žalm 117 (ne proto, že je nejkratší), ale třeba taky Žalm 119 (ten je naopak nejdelší). Nedávno jsem „objevil“ Žalmy 42 a 43. Vůbec mě v této době války na Ukrajině oslovuje hodně žalmů, dřív jsem k nim moc vztah neměl. A chtěl bych tak nějak víc pochopit knihu Job a Janovo evangelium.
J: Jako bonus máme farnost, kde jsme obdarováváni různými spiritualitami. A taky máme již skoro třicet pět let manželské společenství, kde můžeme čerpat energii a sdílet naše radosti i starosti nejen duchovní.
H: Nám nejbližší je salesiánská spiritualita, jsme členy Sdružení salesiánů spolupracovníků.
Jak se stalo, že jste začali s přípravami na manželství? Museli jste mít nějaký kurs? Nebo stačilo jen nadšení? Kde jste vy sami byli na manželství připravováni?
Opět musíme začít u kněze, který nás oddával: „Až založíte rodinu a trochu se rozkoukáte, zkuste najít něco, čím budete užiteční i druhým.“ Nedal nám žádnou nápovědu, tak jsme se sami rozkoukávali, hledali a přemýšleli, až jsme se od našich kamarádů dozvěděli, že něco jako příprava na manželství existuje (my sami jsme absolvovali jen tři večery s knězem), že se to dá dělat důkladně a zároveň zajímavě a že metodika je už hodně propracovaná navzdory tomu, že se to za komunistů dělalo tajně. To jsme si řekli, že by se nám líbilo. Něco jsme si o tom nastudovali, informovali se u zkušenějších a vyrazili za naším farářem, kterým byl tenkrát Michael Slavík, že bychom to jako chtěli dělat. Bylo to asi pět let po svatbě, nevím, kde jsme na to vzali tu odvahu (či drzost?). Nicméně Michael nás neodmítl, vyslechl si naše představy a podpořil nás. Na studia jsme začali dojíždět do Brna. Od té doby máme ve farnosti jednu skupinku ročně; některé páry, které s námi začínaly, už mají vnoučata.
Jak ve stručnosti taková příprava u vás probíhá?
Je to příprava vycházející ze salesiánských tradic, v malém společenství, skupinka tak 4-6 párů. Nejprve se sejdeme s každým párem zvlášť, abychom se seznámili a řekli si, jaké oni mají představy a co my jim můžeme nabídnout. Pak se všichni společně scházíme asi deset večerů, přibližně jednou za dva týdny, a zamýšlíme se nad různými aspekty manželství a rodiny, každý večer má svoje téma. Na konci večera dostanou účastníci podněty, o kterých si mají spolu v páru do dalšího setkání popovídat – to je vlastně nejdůležitější součást přípravy. Na setkání pak o jednotlivých otázkách diskutujeme, občas to zpestříme nějakou tematickou aktivitou. My tam nejsme jako ti, co vědí, jak to má být, spíše se snažíme skupinku moderovat, vytvářet atmosféru pro vzájemné sdílení, samozřejmě i za sebe říkáme, co si myslíme, a jaký názor má církev.
Přejeme si, aby se vytvořilo společenství, kde si budou účastníci blízcí; tak je možné dostat se na větší hloubku. Podstatné je, aby se tam každý cítil svobodně, že může říci svůj názor nebo mlčet, že ho nikdo nebude kritizovat. A taky je důležité, aby účastníci vnímali to, co říkají druzí, a přemýšleli o tom v konfrontaci se svými názory.
Pak ještě spolupracujeme s Centrem pro rodinu při arcibiskupství. To pořádá třikrát ročně kurz příprav, který se skládá z osmi večerů, každý večer je cca hodina přednáška a hodina práce ve skupince. Každý běh absolvuje 30-50 párů. Zdá se to trochu „masovka“, ale tím, že se po přednášce snoubenci rozdělí do menších skupinek, dostává příprava intimnější ráz.
Je podmínkou, aby byli snoubenci věřící? Myslím, jestli k vám mohou přijít oba nevěřící.
V zásadě mohou, ale asi nemají, jak se o přípravě dovědět, křesťanské weby a kostelní nástěnky pravděpodobně nečtou. Jedině snad přes doporučení od věřících kamarádů, což se, myslím, jedněm našim známým „připravovatelům“ už stalo.
Kolik asi za ta léta prošlo vaší přípravou snoubeneckých párů?
U nás doma to mohlo být tak 130 párů, v Centru pro rodinu asi několik set, ale tam na ně nejsme sami.
Máte nějakou statistiku, jaké procento párů, které prošly přípravou na manželství, se nakonec rozvedlo? Jakou máte zpětnou vazbu po letech? Přijdou k vám a podělí se s vámi o nějaké příběhy?
Žádnou takovou statistiku nemáme. Občas se k nám někdo přihlásí: „Dobrý den, nebo spíš ahoj, my jsme k vám před pěti (deseti, dvaceti) lety chodili na přípravu.“ Některé si třeba nepamatujeme, ale je hezké vidět, že jim to něco dalo.
Víte o nějakém páru, u kterého jste si říkali, že by se neměli vzít, že to nemůže dobře dopadnout, a oni jsou spolu šťastní?
Tohle se snažíme nehodnotit. Mezi našimi kamarády máme páry, které byly třeba našimi vzory a které se po dvaceti letech rozpadly. A jiné, které byly léta na hranici rozvodu a teď je to skoro idylka.
Co vám při této službě dělá největší radost? Co naopak největší starost?
Setkávat se s mladými lidmi a vidět, že manželství a rodinu mají ve velké vážnosti a chtějí pro „úspěch“ vlastního manželství a rodiny něco udělat. I tady platí, když něco dáváte, obratem dostáváte. Takže díky za setkání s krásnými hledajícími lidmi, díky za obohacení pro naše manželství. A starost? Dát dohromady termíny setkání, aby se hodily všem (smích).
Procházíte jako vedoucí také další formací?
Dvakrát do roka míváme setkání těch, kdo se přípravám věnují, obvykle jedno víkendové a jedno sobotní. Většinou přijede nějaký odborník (lékař, psycholog, kněz, pedagog...), který nám něco řekne ze svého oboru, co by se nám mohlo hodit. Sdělujeme si své zkušenosti, co se nám osvědčilo apod. Samozřejmě existuje také spousta literatury s tematikou manželství a rodiny.
Co vám osobně za ta léta příprava dala? Posunula i váš vztah dál? Jak vy sami o své manželství pečujete?
Vzhledem k tomu, že se na manželství vlastně permanentně čtyřikrát ročně připravujeme, tak snad to na nás nějaký pozitivní vliv má. Nemůžeme snoubencům říkat něco, ale dělat opak. Ale dá to někdy dost práce.
Kdyby se chtěl nějaký manželský pár také zapojit do připrav snoubenců na manželství, co by měl udělat?
To by bylo moc hezké, kdyby se takové páry našly, potřebujeme nějaké mladší pokračovatele. Jsou tu páry, které rády předají své zkušenosti. Pokud byste někdo chtěl o přípravách vědět víc či se zapojit, neváhejte nás oslovit.
Jaké jsou vaše rady pro manžele, kteří už mají za sebou výchovu dětí a děti se jim rozlétly z hnízda? Jak oni mají o svůj vztah pečovat? Na co si mají dávat pozor?
Důležité je samozřejmě vztah nějak udržovat hned od začátku a nikdy nepřestat. Když v rodině příliš upřednostníme děti či zaměstnání na úkor našeho vztahu, můžeme mít sice po dvaceti, třiceti letech krásný dům, zajištěný život, děti, které mají vlastní rodinu, ale k čemu nám to je, když v našem vztahu není na co navázat.
Vztah mezi manželi je nadřazený vztahu k dětem. Ale tím naše děti neztrácejí, naopak, pro děti je asi vůbec nejdůležitější věcí mít oporu ve vztahu svých rodičů.
Je něco, co byste chtěli vzkázat?
V manželském slibu se říká: zachovám ti lásku, úctu a věrnost. To slovíčko zachovám, tam by to chtělo něco silnějšího. To neznamená zachovat, jak je to teď, zakonzervovat, ale budu na vztahu stále pracovat, budu ti naslouchat. Slibuji ti lásku, úctu a věrnost, ale také se budu snažit být lásky-hodný, úcty-hodný a věrnosti-hodný, abych i tobě umožnil tento slib zachovat a aby to pro tebe nebyla moc velká námaha.
Skoro vždycky se dá něco dělat, když se něco pokazí, chce to jen hodně vůle, pokory, odpuštění, vytrvalosti… a přijetí Božího požehnání.
Děkuji za rozhovor.
Katka
