KOŘENY
František: Já pocházím z Prahy, z Vinohrad, kde jsme měli byt a dole v domě měl můj tatínek hodinářství. Od mala jsem pozoroval, jak tatínek hodiny spravuje. Naučil mě budíky, kukačky, a chtěl mě poslat do Švýcarska, abych se vyučil hodinářem.
Marie: František je v tom moc šikovný, dodnes některé hodiny opravuje a umí vyrobit součástky, které už se nedají sehnat.
František: Jenže nastal rok 1948, přišli komunisti, tak jsem nakonec musel zůstat na gymnáziu. Po maturitě jsem šel na strojní fakultu a následně jsem dlouhý léta pracoval v ZPA, tehdy to bylo přejmenovaný na Křižík Praha Smíchov. Po revoluci jsem asi dvacet let pracoval v jedné stavební firmě, kde jsem vyřizoval papíry, a teď jsem už pár let v důchodu.
POCHOD PRAHA - DAČICE
Zuzka: A jak jste se vy dva seznámili?
František: Uhnala mě! (smích)
Marie: No vlastně přes Františkovu tetu, která žila v Dačicích, stejně jako jsem v mládí žila já. Ta teta se znala s mým tátou a jednou mě i Františka pozvala k ní domů - a upřímně si myslím, že to bylo naschvál, že nás chtěla dát dohromady (smích).
František: Vždyť to říkám, prostě mě prodali. Ale ne, já jsem si Mařenky všimnul už v kostele, když jsem jednou byl na mši v Dačicích, i když jsem jí tehdy ještě neznal jménem. Stál jsem pár metrů za ní a líbily se mi její dlouhé vlasy. No ale to jsem netušil, že tam koukám na svůj osud! Až nějaký čas potom nás ta teta seznámila.
Marie: Já jsem původně nechtěla do Prahy, v Dačicích mi bylo dobře. Ale nakonec jsem se rozhodla tam za Františkem jít. Na těch Vinohradech to bylo dost rušné, na druhou stranu jsme tam měli velký byt, což se nakonec ukázalo jako šikovné, protože se nám postupně narodily čtyři děti. Jednu dobu jsme přemýšleli, že bychom šli zpátky na Moravu, ale můj tatínek mi říkal, že to není dobrý nápad, že pro děti bude lepší, když zůstaneme v Praze, kde je víc škol, tak jsme zůstali.
František: Zvykla si tu, ale dodnes se v Praze moc nevyzná!
RODINA
Marie: Musím říct, že jak jsme se před třinácti lety přestěhovali sem na Jižní Město, že je mi tu líp. Byt na Vinohradech už pak byl moc prázdný, když se děti odstěhovaly. Tady na Chodově je to krásně klidné, pár minut od bytu bydlí i dcera s manželem, takže ani nejsme osamělí. Pořád tu máme někoho na návštěvě.
František: To víte, máme čtyři děti a patnáct vnoučat, tak je tady často veselo. Zvlášť když přijede takzvaná destrukční četa. To jsou děti od syna, mají jich celkem osm a ti když přijedou, to je byt vzhůru nohama.
Marie: Ale zase nás to nutí se pořád zůstávat duchem mladí. Člověk pak nemá tolik prostoru si stěžovat a myslet na trápení, když tady má tu drobotinu.
DO SVĚTA SKRZ HUDBU
František: Jinak, abychom se taky dostali k té hudbě. Já jsem se v dětství učil na klavír, chodil jsem do hudebky, ale odtamtud mě vyhodili pro nezájem, nebo spíš pro mou lenost (smích). Za varhany jsem poprvé zasedl jednou v mládí, když mě můj profesor z gymnázia, učitel náboženství, poprosil o záskok na jedné mši v Libni. Umíte si představit, jak to znělo, když jsem neměl možnost si to natrénovat - bylo to ještě horší, než když hraju dnes! Na nějakou dobu jsem toho nechal. Ale rád jsem chodil na koncerty, na opery a doma jsem si to prozpěvoval. Občas jsem si to začal i hrát na klavír. A v různých pěveckých sborech, kde jsem se v období dospívání pohyboval, mě čas od času využili jako klavíristu. V těch sborech jsem se seznámil s řadou varhaníků a jeden z nich mě pak požádal, jestli bych nejel s jeho sborem do Západního Německa, jako tenor. Souhlasil jsem a od té chvíle už to frčelo - Holandsko, Západní Německo, Itálie…
Marie: Z Itálie mi dokonce vozil šaty, což za komunistů byla vzácnost.
František: No kdybych jí tam nic nekoupil, tak by mě tam příště nepustila. (smích)
SCHOVÁVALI JSME BOTY
František: Ale samozřejmě, zažil jsem i šok, když jsem se pak po těch pár dnech vrátil ze Západního Německa, jeli jsme přes hranice u Chebu, a tam to zase začalo, prohledávali nás, chovali se k nám jako ke kusu hadru. Tak z toho mi bylo smutno.
Marie: Tak to tehdy chodilo, když člověk nespolupracoval s režimem. Ale ještě k té Itálii - tam Tě přeci pater Škarvada seznámil s kardinálem Beranem a posílal nám různé duchovní knihy.
František: To je pravda. Pater Škarvada byl tehdy sekretářem kardinála Berana a seznámil nás. Propašovat ty knihy do Čech teda nebyla legrace. Zahrabal jsem je do kufru auta pod spoustu not, a ta strážnice, co nás na hranicích kontrolovala, naštěstí neprohledala ten stoh celý, takže ty knihy nenašla.
Marie: Taky jsme u nás doma mívali výuku náboženství. K tomu ten velký byt dobře sloužil, protože se tam vždycky sešla spousta dětí a všechny se vešly. Nejdřív tam učil pater Kohlíček, pak pater Topinka, Ondra Fišer...
František: No a toho Topinku pak taky na čas zavřeli. On totiž ty hodiny náboženství, co u nás probíhaly, nahrával na magnetofon a ty pásky posílal po celé republice.
Marie: Když jsme tam měli ty spousty dětí, tak to někdy začínalo být lidem podezřelé, když viděli v předsíni ty spousty bot. Lidi totiž k nám občas chodili, aby jim Franta opravil hodinky, tak se mě pak ptali „To tady máte tolik dětí?“ tak jsem říkala „No jo, mají tady dnes partu kamarádů.“ Tak jsem pak ty boty začala schovávat, třeba jsem je zašoupla pod skříň, aby to nebudilo pozornost. To si vaše generace už možná ani neumí představit, v čem všem jsme byli omezováni a museli si dávat pozor.
František: Je to tak… To mi jednou povídal kolega v tom ZPA, chytrej člověk: „Pane kolego, že ty komunisti jednou půjdou do … , to je jasný. Ta finanční stránka věci, teda ta ekonomika, to se srovná rychle, ale ta morální stránka, to bude trvat generace.“
BOŽÍ DAR I RADOST
František: Ale teď jsme zase zamluvili tu mojí cestu k varhanům. Já jsem zpíval v tom sboru hlavně u Srdce Páně, a jednou mi Stanislav Hrach, co tam tehdy sloužil, povídá - hele, Franto, potřeboval bych záskok za našeho varhaníka na pár dní, mohl bys? Tak jsem na to kývnul a nějak mě to chytlo, takže z těch 14 dní nakonec bylo 40 let. Vedl jsem tam i ten sbor, co zpíval při mších. A po čase jsem to předal moudřejším, přecijen já nejsem zas tak dobrý hudebník. To bych se tomu musel víc věnovat, jenže já mám těch koníčků hodně - hodinářství, technika, hvězdářství… Nicméně pořád hraju na varhany rád.
Marie: Já si myslím, že to hraní mu dodává elán, že mu to hodně dává chuť do života.
František: Přiznávám, ne vždy se mi chce tam jít. Ale říkám si, že když mi Pán Bůh dal ten dar, tak si ho nenechám pro sebe. A tak jdu a hraju a ve finále z toho vždycky mám radost. A naší varhanici Magdaleně vždycky říkám - dokud rozeznám muší hovínka od not, tak budu hrát! (smích)
ZÁVĚREM
František: A ještě jednu věc bych chtěl říct, když jsme u těch Božích darů. K víře si cestu člověk musí najít sám. Rodina nám může napomoci, ale stejně se nakonec musí pro Hospodina člověk rozhodnout sám. Stejně jako my dva s Mařenkou nemluvíme našim dětem do výchovy jejich dětí - samozřejmě, pomáháme jim, hlídáme vnoučata, modlíme se za ně - ale snažíme se jim do toho jinak moc nemluvit. Aby si mohli tu cestu životem i cestu k Pánu Bohu opravdu najít hlavně sami a dělali svá vlastní dobrovolná rozhodnutí.
Díky oběma za krásné setkání a zajímavé vyprávění!
Zuzka Šulcová
