Pocházíte oba z Prahy?
Marie: Ano, narodila jsem se v Praze jako první z pěti sourozenců v roce 1960 a téměř celou dobu žila naše rodina na Letné hned proti parku. Ve vedlejším domě bydleli moji prarodiče, kteří pro mě byli velmi důležití. Hodně mých prvních vzpomínek se váže k mé babičce.
Pavel: I já jsem Pražák, dětství jsem strávil na Žižkově, kde jsme bydleli společně s rodiči maminky. Později jsme se přestěhovali na Pankrác vedle věznice. Za druhou babičkou a dědou jsme velmi často dojížděli na víkendy a na prázdniny. Jsem nejstarším ze čtyř sourozenců.
Jste oba od malička vychovávaní ve víře? Jaké bylo vaše dětství?
M: Chodila jsem do nejbližší školy, která byla shodou okolností jazyková, měli jsme převážně dobré učitele a chytré spolužáky, což byl asi největší benefit, byť nejsem na jazyky vůbec talentovaná. Naše farnost byla vždy živá s dobrými kněžími, dětskou mší, později skupinkou teenagerů. Rodiče nám vždy říkali, že od dětské víry, kterou nám svým každodenním životem předávali, si musíme najít svou dospělou. Proto nás všechny děti vedli k životu ve společenství.
P.: Do základní školy jsem začal chodit na Žižkově, od 3. třídy mě rodiče přihlásili na základní školu s rozšířenou výukou němčiny, a tak jsem každé ráno chodil pěšky do kopce ze Žižkova na Vinohrady.
Podobně jako o školu se rodiče starali o dobré kamarády a dali mě do skautského oddílu u sv. Ignáce. A tak jsem vedle skautování získal možnost vyrůstat v péči otců jezuitů. Rodiče, zejména maminka, nenechávali, jak vidět, nic náhodě a jsem za to moc vděčný.
Kam, na které školy, směřovaly vaše kroky po skončení základní školy?
M: Po základní škole jsem vystudovala gymnázium Nad Štolou a pak stavební fakultu ČVUT.
Při dětech jsme pak oba studovali v Brně na Masarykově univerzitě obor Laický rodinný pracovník. V průběhu času jsem pak absolvovala několik psychoterapeutických výcviků.
P: Po základní škole jsem se dostal na střední průmyslovou školu zeměměřičskou, do třídy určené pro výstavbu metra. S překvapením jsem zjistil, že mě tento obor baví, a pokračoval jsem na ČVUT, fakultě stavební, obor geodézie a kartografie. O dalším, netechnickém studiu, tzv. LaRoP, píše Marie.
Jak a kdy jste se seznámili?
Seznámili jsme se na začátku střední školy ve společenství, kam nás popostrčili naši předvídaví rodiče. Společenství doprovázeli velmi důkladně a dlouhodobě salesiáni, a to nám poskytlo zcela zásadní životní formaci. Zároveň jsme všichni chodili do kostela sv. Ignáce, kde nás velmi ovlivnil otec Jiří Skoblík, který nás tam 1. června 1985 oddával.
Kde jste po svatbě bydleli?
Díky Pavlovým rodičům jsme získali hned po svatbě byt na Jižním Městě, které jsme si velmi oblíbili.
Kolik dětí jste před svatbou plánovali? Jak se vaše dcery jmenují a kdy se vám narodily? A kolik již máte vnoučat?
Přáli jsme si větší rodinu, ale byli jsme si vědomi, že když chceš pobavit Pána Boha, řekni mu o svých plánech. Jsme vděční, že po všech peripetiích se nám narodila Monika, Kristina, Veronika a Markéta. Dnes už se radujeme ze třech vnoučat Miriam, Tomáše a Jasmíny.
Jak jste s dětmi trávili prázdniny a dovolenou?
M: Moji rodiče od našeho dětství měli chalupu v Jizerských horách blízko Příchovic, kde dlouhodobě působí hnutí Focolare. Se všemi kněžími z Příchovic jsme měli blízké vztahy. Trávíme tam hodně času, se širokou rodinou i přáteli. Zároveň jsme vždy rádi cestovali, máme rádi hory v létě i v zimě. Týden v Rakousku na horách se širokou rodinou patřil v době předcovidové k našim stálicím. Vnímáme to jako důležitý čas pro společné setkání od prarodičů po pravnoučata.
V jakém oboru jste kromě vedení rodinného centra našli uplatnění?
P: Rodinné centrum Praha je rozhodně projekt mé ženy Marie. Já se do dnešní doby věnuji geodézii, dnes spíše geoinformatice, a musím říct, že mě to stále baví.
Mezi koníčky Pavla patří hra na varhany. Jak ses k tomu dostal? Kdy jsi začal hrát v naší farnosti?
Ano, hra na varhany mě těší. Ale jak jsem se k ní dostal, nebudete věřit. Když stát rozhodl, že jezuiti musí odejít od sv. Ignáce, byl pater Zelený, bývalý profesor jezuitského gymnázia, přeložen do kostelíčka sv. Pankráce, kde nebyl v té době varhaník. A tak mě pater Zelený nechal hrát 2 prsty asi měsíc píseň „Bože, před Tvou velebností“. Tam jsou mé začátky, časem se mě ujal pan profesor Kalfus a donutil mě se opravdu hrát učit. Moc rád na oba pány vzpomínám.
U sv. Františka hraji vlastně už docela dlouho, skoro 20 let. A musím říct, že velice rád, zejména proto, že v kostelíčku se opravdu zpívá, a to je radost, za kterou všem spolufarnicím a spolufarníkům děkuji.
Jaké jsou vaše další koníčky a záliby?
M: Oba rádi lyžujeme, tančíme a chodíme po horách. Já mám ráda tvoření všeho druhu, aktuálně se nejvíc věnuji tvoření šperků, ale baví mě i šití, malování na textil…Také hodně čtu, hodně odbornou literaturu, ale mám ráda i beletrii.
P: Já bych za sebe ještě doplnil jedno potěšení, pracovat na zvelebování chalupy a na zahradě.
Od roku 1988 pořádáte přípravy na manželství. Jak vlastně k tomu došlo? Víte, kolik snoubeneckých párů „prošlo“ vašima rukama? V současné době probíhají vaše přípravy jen v rámci Rodinného centra Praha?
Když jsme se chystali na vlastní svatbu, měli jsme to štěstí, že jsme žili ve společenství, kde jsme byli všichni ve stejné životní fázi, a manželé, kteří nás doprovázeli, s námi takovou skupinovou přípravu udělali. Když jsme byli tři roky manželé, byli jsme osloveni, zda by nás něco takového lákalo, a tak jsme se po jedné sobotě příprav do toho pustili. Velmi brzy nám ale došlo, že se toho musíme ještě hodně naučit. Tak jsme začali studovat.
Od té doby jsme způsob přípravy snoubenců hodně změnili, naše pojetí je založeno zejména na Mariiných studiích a je orientováno spíše na společné sdílení, zážitky a uvědomování si skutečností pro společný život v manželství důležitých než na přednášky.
Kolik párů nám za tu dobu prošlo přípravami, netušíme, v současnosti je to cca 30 párů/rok.
V posledních letech spolupracujeme také s příchovickým centrem pro mládež Křižovatka, kde probíhají víkendové přípravy snoubenců, také jsme spolupracovali s centrem Nazaret v Kunraticích a v dubnu navštívíme P. Františka v Čakovicích; prostě, kde je potřeba.
Na jaká největší rizika před vstupem do manželství byste na tomto místě upozornili budoucí manželský pár? Co lidé obecně z vašeho pohledu nejvíce podceňují v období poznávání se a rozhodování se jeden pro druhého?
Dnešní stav je takový, že řada párů spolu již poměrně dlouhou dobu žije, někdy mají i děti. To dává páru iluzi, že mají vše vyřešené, jasné. Nebývá tomu tak, na řadu důležitých otázek ještě nenarazili, vyhýbají se jim nebo si neuvědomili, co vše může do vztahu přinášet nedorozumění a jak vznikají problémové situace, např. co si nesou z původní rodiny…
Jak dlouho trvá příprava a jakou formou je vedena? Je určena jen pro věřící páry? Jak se například dotýkáte oblasti víry, když je jeden ze snoubenců nevěřící?
Naše příprava je postavena na osmi dvouhodinových setkáních. Je otevřena každému, některé z párů ani neplánují katolický sňatek. Páry, kde jsou oba věřící a svoji víru žijí naplno, se stávají bohužel výjimkou.
Chceme být snoubencům spíše průvodci než přednášejícími. Snažíme se všem dát zažít, že manželství je velkým darem a hodnotou, o kterou stojí za to se starat. Snažíme se jim také dát poznat, že Bůh s nimi počítá a žehná všem. Ty, kteří Boha nepoznali, směřujeme k uvědomění, co je měřítkem a smyslem jejich života.
Přípravy mají snoubence směřovat ke společnému hledání, co je pro jejich vztah ta nejlepší a originální cesta.
Snažíme se i ve víře nepraktikujícím snoubencům ukázat, že duchovní dimenzi má život každého člověka, a společně hledáme, jak se to projevuje, co v tom pomáhá a jak realizovat, aby víra manžele nerozdělovala, ale dávala společnému životu tolik potřebnou vertikálu.
Co vám působí největší radost v této službě?
Je to čas, kdy děláme něco spolu, a to nás hodně těší. A je obrovsky povzbuzující být s lidmi, kterým jde o hezké manželství, i když někdy přicházejí s obavami, co je čeká a kudy do toho.
Jak ses, Marie, začala angažovat v rodinném centru? Jaké aktivity Rodinné centrum Praha pořádá? Můžeš nám ho v krátkosti představit?
Když jsme několik let připravovali snoubence a také sami ledasčím prošli, vnímali jsme, že čas přípravy na manželství je čas velkých nadějí, zamilovanosti, iluzí. Manželská realita není vždy zalitá sluncem a v ten moment manželé potřebují podporu. Proto jak se nám postupně odkrývaly problematické oblasti, vznikla řada programů. Vznikl program „Spokojená na mateřské“, který provází maminky unavené a vyčerpané z mateřských povinností. Výchovnými problémy provází akreditovaný program „Efektivní rodičovství“. V létě pořádáme pobytové týdny s programem pro maminky nebo celé páry i s hlídáním dětí. Pro děti od šesti let máme víkendy pro mámu a dceru, mámu a syna, tátu a syna… Vyjevila se také potřeba přednášek na různá rodičovská, výchovná či partnerská témata, např. „Děti v digitálním světě“, „Výchova kluků“, „Zdravé sebevědomí“...
V průběhu času se ukázalo, že je potřebná i poradenská a terapeutická služba pro páry i jednotlivce.
V rámci rodinného centra vznikla také podpůrná ženská skupina. O co jde?
Podpůrné skupiny se scházejí jednou měsíčně. Jsou otevřené ženám všeho věku i stavu. Důležité je, že vstupenkou je uvědomění si účastnic, že každá má co přinést, co druhé potěší (příběh, oříšky, buchtu…). Smyslem je se naučit, že dostaneme jen tolik, kolik sami vložíme. Vedle daného programu setkání se sdílí i životní radosti i starosti.
Když se ještě vrátím k vašemu osobnímu životu, zajímalo by mě, jak se u vás konkrétně vyvíjel a jak se prohlubuje váš osobní vztah k Bohu? Jakou formou jste se snažili předávat víru svým dcerám?
M+P: Jsme velmi vděční za to, že jsme svůj život spojili se salesiánskou rodinou, která nám pomáhá znovu se vracet k tomu, co je podstatné, dává našemu duchovnímu životu řád a podněty. Naši nejdůležitější duchovní průvodci jsou také tady. Měli jsme a máme obrovské štěstí na skvělé kněze.
Děti snad od nás něco odkoukaly, nebáli jsme se říkat i nepopulární věci, ustát to, že nechápeme, že dnes je vše jinak… Věříme v naše dcery a doufáme, že Pán doplní, co jsme pokazili nebo nedokázali předat.
Prožíváš jinak mši, na které hraješ, a tu, na které ne?
P: Rozhodně, ale vlastně nevím, co je lepší. Jsem ale moc rád, že nedělní mše sv. mohu většinou prožít s Marií a rodinou v „lavici“.
Jaké máte své oblíbené světce? Máte verše, které posilují vaši důvěru v Boha?
M: Mojí biřmovací patronkou je Jana z Arku, snad mi pomáhá ve zdánlivě ztracených bitvách.
Mám ráda žalmy, zvlášť pokud se zpívají, Magnificat a píseň Soudce všeho světa, Bože.
P: Ano, sv. Pavla, to musel být neskutečný člověk!
Z veršů a citací mi hodně rezonuje z listu Římanům - v parafrázi: Bůh vlastního syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všechny, jak by nám spolu s ním nedaroval všechno ostatní? To mi ostatně mnohokrát opakoval i můj zpovědník.
Máte nějaká oblíbená poutní místa?
M: Izraelskou poušť a Západní zeď v Jeruzalémě.
P: Já bych doplnil ještě Turzovku, byť jsem tam byl jen dvakrát.
Jaké sny a přání byste si chtěli splnit?
M: Rádi bychom navštívili Řím, ale nejen jako turisté. Toužíme vidět své děti spokojené a dobře ukotvené a v lásce spolu zestárnout. Protože řadu let pořádáme farní ples, rádi bychom to pro příště připravovali v týmu dalších farníků. Také plánujeme v příštím školním roce program pro mladé manžele a hledáme, kdo by do toho šel s námi.
P: V cestovatelských tužbách jsem „skromnější“, mně by stačil Velký kaňon v Arizoně. To může počkat, důležitějším přáním je, jak říká Marie, žít spolu v lásce uprostřed široké rodiny. Měl bych ale jedno velké přání, které se vztahuje k našemu kostelíku sv. Františka, rád bych se dožil výměny našich varhan za jiný nástroj, máme jeden v depozitáři Arcibiskupství pražského vyhlédnutý, je to plnohodnotný, romantický dvoumanuálový nástroj pražského stavitele varhan Karla Urbana, který do roku 2019 sloužil v poutním kostele sv. Prokopa v bývalém Sázavském klášteře.
Děkuji za rozhovor. Katka
