Kdy a kde ses narodil? Jsi, Petře, rodilý Pražák?
Jsem Vršovičák, narodil jsem se v roce 1955. Zhruba do mých deseti let jsem vyrůstal se dvěma bratry z tatínkova prvního vztahu. Rád bych tady zmínil, že asi v maminčiných dvaceti letech jí lékař řekl, že díky prodělané nemoci nebude moci mít děti. Ona se pak tedy rozhodla hledat manžela, který již své děti měl. Ale já jsem se narodil hned do roka. Tak vidíte, jak lékaři ovlivňují životy...
V jak velkém bytě jste bydleli?
Naše rodina bydlela v bytě 1+1. Rodiče měli ložnici a my kluci jsme všichni spali v kuchyni. A to jsme se měli ještě líp než sousední pětičlenná rodina. Ti bydleli jen v garsonce i s dospělými dětmi. Pár měsíců po maturitě jsem bydlel s babičkou v jejím malém bytě v Holešovicích. Pak jsem šel na dva roky na vojnu, babička mezitím zemřela a já pak nějakou dobu v tom bytě bydlel sám. Část ulice, kde jsem bydlel, se však kvůli stavbě metra zbourala, a mně byl přidělen státní byt na Jižním Městě.
Pocházíš z věřící rodiny?
Ano, i ne. Pokřtěný jsem byl rovnou v porodnici, jak se to dřív dělalo. Moje babička z maminčiny strany jako malá do kostela chodila a pak o sobě říkala: „Já už to mám odchozený!“ Ona opravdu do kostela chodívala 4 km každou neděli :-). Ale stalo se, že při jedné její návštěvě u nás na chatě v Třebotově (kdy mi bylo tak 12 let) mě vzala s sebou do místního kostela. Pan farář si mě nejspíše zapamatoval, využil našeho náhodného skoro střetu (on na motorce a já na kole před farou, kde není vidět do zatáčky) a pozval mě na faru. A od té doby jsem začal ministrovat v Třebotově, pak v Praze ve Vršovicích a také chodit na náboženství. (Připomínám, že to bylo v roce 1968, kdy to zase šlo.) V té době jsem začal chodit také do skauta. Je zajímavé, že moje maminka časem oprášila svou víru a začala chodit do kostela se mnou.
Kde jsi studoval po základní škole?
Vystudoval jsem Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Ječné.
Kde jsi byl na vojně a máš z ní nějaký zážitek?
Nás, co jsme měli maturitu, poslali do Karviné do Školy důstojníků v záloze. Bylo to na 10 měsíců a stal jsem se tedy „absíkem“, jako ti po vysoké škole. Poté nás rozeslali po celé republice do bojových útvarů. Já jsem se dostal do západních Čech. Byl jsem asi považován za spolehlivého a bezproblémového, a proto za mnou přišel velitel útvaru, abych vstoupil do KSČ. To jsem opravdu nechtěl. Snažil jsem se mu to rozmluvit, ale nešlo to. Řekl jsem mu tedy pravdu, že jsem věřící a že vnímám, že se to s komunistickou ideologií neslučuje. On to neunesl a nechal mě přeložit na Horu sv. Šebestiána, kam chodívali ostatní za trest, protože tam byly tvrdé podmínky. Mně se tam ale líbilo - příroda kolem, parta kamarádů.
Kde jsi pracoval po vojně?
Nastoupil jsem jako projektant slaboproudu do Architektonického ateliéru Gama architekta Karla Pragera. To bylo v říjnu a od září předtím tam již pracovala Andulka. Tam jsem zůstal do roku 1985, kdy jsem odešel do Čs. televize. Mezitím jsem dálkově vystudoval ČVUT. V televizi jsem pracoval v odboru rozvoje investic. I zde mi zase za odměnu navrhovali vstup do KSČ, který se mi podařilo znovu razantně odmítnout.
Byl jsi po vojně aktivní v nějakém společenství?
Stal jsem se vedoucím skautů – ale to po zákazu Junáka v roce 1970 muselo být vedeno jako TOM (Turistický oddíl mládeže) - ve Vršovicích a scházel jsem se také s jinými lidmi v jedné sekci krčského společenství k večerům s duchovní náplní. Tam jsem chodil několik let. Ale pod tlakem Stb jsme museli přijímat preventivní opatření. To jsem vnímal už jako velké omezování, a tak jsme s kamarádem založili v naší farnosti ve Vršovicích společenství Lukáš. Každou neděli večer jsme se po bytech scházeli k četbě evangelia, rozjímání a modlitbě. Časem jsme se dozvěděli od lidí z krčského společenství, že jsou zváni k výslechům do Bartolomějské ulice a také, kdo na ně z jejich středu donášel. Stejná osoba k nám od nich také přišla. Proto jsme se rozhodli akce našeho společenství ukončit. (Daná osoba ale nevěděla, že se scházíme dále.) Hudební část našeho společenství tomu nevěřila a zůstala. Já sám jsem byl k výslechu jednou pozván a dost jsem se divil, na co konkrétního se mě vyptávali a jak podrobně jsou o naší činnosti informováni. Po revoluci jsem se vypravil do archivu dokumentů bývalé Stb do Pardubic, zajímalo mě, co vše o mně bylo evidováno. Našel jsem 227 stran zpráv, většina byly informace z těch setkání z Lukáše a pak také z TOM.
V té době jsi už ale byl ženatý. Jak to vlastně začalo? 
A.: Do ateliéru jsem přišla po gymplu. Atmosféra tam byla příjemná. Tehdy nás nastoupilo asi pět mladých lidí a starší kolegové nás pěkně přijali. S Petrem jsme ale hned nechodili. Měli jsme společný zájem, oba jsme vedli dětský oddíl, já pionýrský. Dokonce jsme spolu plánovali i společné akce našich oddílů. Z jedné se stala tradice, bylo to vždy v lednu v Krčském lese a jmenovala se Kouzlo zimního lesa. Byla to akce pro veřejnost, kde bylo několik zastavení s úkoly. Vždy přicházelo pár set lidí. Spolu jsme začali chodit po pěti letech.
Pochopila jsem, že jsi uvěřila i díky známosti s Petrem?
Ano, je to tak. Pocházím z Prahy z nevěřící rodiny.
Máš nějaké sourozence?
Moje maminka (ročník narození 1919) se vrátila z vězení a začala pracovat v ČKD. Tam se seznámila s mým budoucím tatínkem, který byl vdovcem se třemi dětmi. On byl o devět let starší a jedna dcera byla již dospělá. Rodiče se vzali v roce 1955 a já jsem se narodila příští rok. Jiné sourozence již nemám.
Proč byla maminka zavřená?
Bylo to z politických důvodů, neoznámila, že se bratr jejího tehdejšího přítele chystá emigrovat. Za to dostala 4,5 roku.
Takže o duchovních záležitostech jsi začala více přemýšlet až po seznámení s Petrem?
Občas z práce jsme zašli na oběd, kde přišla řeč i na víru. Každý měsíc mě seznamoval s tím, co je ve Slově života, které vydává Hnutí focolare. Jednou mě zasáhlo téma: „Blahoslavení tvůrci pokoje.“ To jsem si spojila s životem na Západě. Představovala jsem si, že když je tam svoboda, tak mají prostor a čas na budování hezkých vztahů.
Jaký byl tvůj další impulz na cestě k víře?
Bylo to tehdy, když se Petr vyjádřil, že bychom spolu mohli chodit. Já jsem s tím vůbec nepočítala, bylo nám sice spolu moc dobře, ale náš vztah jsem brala pořád jako hezké přátelství a pomoc při vedení dětí v oddíle. Najednou jsem byla zaskočená a dost jsem váhala. Měla jsem totiž vnitřní problém s tím, že on je věřící a já ne. Přišlo mi to jako dva různé světy, které nejdou propojit. Petr o mé obavě samozřejmě věděl, ale nevzdával se. Jednou mi řekl větu, že hledání Boha je úžasné dobrodružství, které stojí za to podniknout. To mi pomohlo k mému rozhodnutí do vztahu jít. Moje cesta k Bohu se stala opravdu dobrodružstvím. Bylo pro mě docela rychlé i to, že Petr se chtěl hned do roka brát. Začali jsme chodit na mše do Karlína a na přípravu na manželství k P. Pilíkovi. Večery s ním byly pro mě opravdu podnětné. Ještě před svatbou jsem přistoupila k prvnímu svatému přijímání. Svatbu jsme pak měli v Karlíně 22. května 1982.
A měli jste také svatbu na úřadě? 
P.: Ano, stejný den v 9.20 na Praze 3. Vtipné bylo, že jsme museli i tam chodit na přípravu na manželství. Jednalo se o přednášky a besedy se sexuologem, právníkem a psycholožkou. Bylo nás tam vždy několik párů. Bylo to celkem depresivní, například jsme se dozvěděli, jak se pozná, že se už manželství rozpadá, a že si máme udělat předmanželskou smlouvu, abychom se pak nehádali o majetek.
Kde jste bydleli po svatbě?
P.: Chvilku jsme bydleli v mém 1+1, ale v říjnu jsme podnikli trojsměnu, díky níž jsme se mohli nastěhovat do 3 + kk do Lečkovy ulice. Tam se nám postupně narodily tři děti a byt začal být také malý. Na inzerát jsme proto vyměnili náš byt za tento, ve kterém bydlíme.
Kdo se vám narodil?
Nejdříve v roce 1983 Monika, pak v roce 1985 Lucie a v roce 1988 Jakub. Nyní už máme 8 vnoučat od všech dětí.
Kolik let jsi byla s dětmi doma a kde jsi pracovala potom? 
Byla jsem doma s dětmi 13 let. Poté jsem nastoupila na zkrácený úvazek na Magistrát hl. m. Prahy do administrativy. Ještě předtím jsem jako dobrovolnice pracovala v Žirafě. ŽIRAFA je zkratka pro spolek: Život, radost, fantazie. Vymýšleli jsme akce k setkávání obyvatel a ke kulturnímu oživení Jižního Města. V té době jsem také začala docházet k obvodnímu soudu jako přísedící (dříve soudce z lidu), tam jsem působila celkem 8 let. Pak jsem pracovala na oddělení vzdělávání Lékařské komory, na radnici Prahy 11 v odboru správy majetku a potom až do důchodu v centrále firmy OVB.
Petře, máš vztah k výstavbě KCMT ... 
Ve farnosti jako farník jsem se účastnil práce týmu, který vytvářel zadání pro architekty – jaké potřeby farnost má. Dále jako radní Městské části Praha 11 jsem byl delegován do výběrové komise na architektonický návrh. V ní byli zástupci Arcibiskupství, městské části a farnosti. Na radnici jsme také museli projednat změnu územního plánu, protože na tom pozemku byl původně park. Když jsem potom pracoval na Arcibiskupství, pověřili mě vedením skupiny pro výstavbu Komunitního centra. Takže jsem zase byl v jiné roli.
Jak ses dostal do politiky a o co ses tam snažil?
Po revoluci jsem si řekl, že je třeba věci veřejné měnit, a proto jsem se hned začal angažovat v Občanském fóru. V roce 1990 jsem byl zvolen na Praze 11 jako zastupitel. Členem zastupitelstva jsem byl 16 let, z čehož 10 let jako neuvolněný radní. Věnoval jsem se tam hlavně regeneraci sídliště. Bylo potřeba např. snižovat energetickou náročnost budov a kultivovat vnitrobloky a parky. V rámci toho jsme svolávali občany a diskutovali s nimi o vhodných změnách v místě jejich bydliště. Další oblastí byla oblast školství, kde jsem vedl komisi pro výchovu a vzdělávání. Protože už léta souzním s myšlenkami Hnutí focolare, chtěl jsem jejich podněty, týkající se politiky, vnést i na naši místní úroveň. Jde o to, brát druhého jako partnera, a ne protivníka. To se týká kolegů v politice, ale i úředníků a samotných občanů.
Kde jsi pracoval po odchodu z televize?
Pán Bůh si mě vede do různých prací, které k něčemu směřují. Nejdříve jsem působil jako projektant, pak ve správě majetku, ve stavební firmě. Poté jsem se dostal na arcibiskupství, kde jsem mohl všechny tyto zkušenosti zúročit. Tam jsem strávil 13 let, před odchodem do důchodu jsem skoro čtyři roky pracoval jako ředitel Jihoměstské sociální a. s. a věnoval se seniorům na Jižním Městě.
Jak pěstujete svůj vztah s Bohem?
A.: Pro vztah s Bohem vidím jako důležité mít čisté svědomí. Prožívám, že Bůh je láska a já mohu každý den začínat znovu. Modlím se každý den večer a ráda využívám k modlitbě čas, když někam jedu. Modlitba v MHD začala v době, kdy jsem se chtěla intenzivně modlit za aktuální zdraví své dcery. Ráda čtu knihy Marka Orko Váchy, poslouchám přednášky Vojtěcha Kodeta. Žiji ze svátostí. Mám v oblibě knížky Bruna Ferrera.
P.: Jako důchodce mám teď více času i na modlitbu, takže využívám své oblíbené procházky a modlím se růženec na různé úmysly. Pravidelnou inspirací jsou nám oběma promluvy P. Michaela Špilara, i na TV Noe je mnoho přednášek a diskusních pořadů, kterými se rád inspiruji. Časopisu Nové město (časopis Hnutí focolare, pozn. redakce) přečtu vždy celé číslo a i nadále Slovo života. Jednou až dvakrát měsíčně odpovídám na dotazy na lince víry na portálu Víra.cz. To mě donutí si něco nastudovat, promyslet a promodlit. Otázky bývají velmi různorodé.
Kolik máte kmotřenců a jak se o ně staráte?
P.: Mám jich pět. Osobně se vidět tak často nemůžeme, ale pravidelně se za ně modlím.
Co chcete vzkázat čtenářům Fchodovin?
Oba: I když ten dnešní svět není zcela ideální, máme pořád tolik důvodů se radovat. Stojí za to pracovat na vztazích, jak manželském, tak s dětmi a vnoučaty. Snažíme se například o společné dovolené i oslavy a vidíme, že to přináší plody.
Čas, který jsem u Dvořáků strávila přípravou tohoto rozhovoru, byl pro mě velice milý. Ráda s druhými sdílím jejich příběh, a zejména cestu k Bohu. Kéž je i pro vás povzbuzením, že náš Bůh je živý a každému je otevřená Jeho milující náruč. Zkusme se jejich příběhem inspirovat k většímu zájmu o druhé, zvláště v Roce modlitby.
Za rozhovor děkuje Katka.
Rozhovor vyšel ve farním zpravodaji: Fchodoviny 07-08/2024
