O vlnách zvukových i vodních s p. Karlem Holnou.
Málokoho by asi napadlo, že máme mezi sebou tak výborného varhaníka v důsledku následků ničivé povodně…
Jak to vlastně bylo s vaším přestěhováním na Jižní Město?
S rodinou jsme tou dobou bydleli v Karlíně v Březinově ulici a v srpnu 2002 jsme v důsledku povodně měli kompletně vyplavený byt do úrovně kliky od dveří. Říkali jsme si, že máme do bytu dost schodů, ale naše zvýšené přízemí bylo málo zvýšené. Dostali jsme náhradní bydlení a mohli jsme si vybrat bydlet na Černém Mostě nebo v Horních Kunraticích (zastávka u Kunratického lesa). Vybrali jsme si Kunratice a na podzim před Vánocemi jsme se přestěhovali z náhradního bydlení (mezitím jsme bydleli u mé maminky). Nejdříve jsme chodili do kostela do Kunratic.
A jak jste se vlastně stal varhaníkem u nás?
To stalo tak, že jsem se jednou vracel v neděli do Prahy a nestihl jsem mši přes den. Vypravil jsem se tedy k sv. Františkovi na večerní mši, která byla zrovna tichá. Po mši jsem se zastavil v zákristii a zeptal se pana Audyho, jestli je to časté mít tichou mši, že bych mohl vypomoci. Pan Audy mi dal tužku, abych se napsal na nástěnku. Zanedlouho se mi ozvala Magdaléna Brunová (Svobodová) a domluvili jsme si spolupráci. Nějaký čas jsem hrával pořád v Kunraticích a občas v sobotu ráno u sv. Františka. Časem jsem viděl, že bych byl v této farnosti více potřebný, a proto jsem definitivně přešel sem. A přibral jsem si Komunitní centrum, kde jsem se střídal s panem Mátlem. Po jeho smrti jsem začal hrát každou středu v KCMT a občas i neděle.
Pocházíte z Prahy?
Ano, narodil jsem se v březnu r. 1957 v Praze, ale dětství jsem prožil v Unhošti u Kladna u babičky.
Dětství jsem prožil v Unhošti u babičky.“ 1958
Jak to?
Moji rodiče pracovali ve Filmových laboratořích Barrandov a také kousek odtamtud bydleli. Školka i škola byly daleko, a tak se rodiče rozhodli nechat mě u babičky a její sestry, které byly obě vdovy a staraly se o mě. Tam jsem vyrůstal do jedenácti let. Do Prahy jsem přišel v průběhu páté třídy.
Kam jste potom chodil?
Od šesté třídy jsem chodil do ZDŠ Pod Žvahovem, což bylo docela složité. Autobusem jsem jel do Hlubočep, pak pěšky podchodem pod tratí a do kopce do školy. Tam jsem dochodil devátou třídu.
Jaký směr vás lákal pro další studia?
Od otce jsem odkoukával od dětství jeho elektrotechnický um, takže jsem pak studoval na Střední průmyslové škole spojové techniky v Praze 1 v Panské ulici. Potom jsem si podal přihlášku na ČVUT, kde jsem byl přijat na obor radioelektronická zařízení. A v roce 1982 promoval.
"Tatínek mi ukazuje elektronky.“ 1960, Praha
Na střední průmyslové škole. 1975, Praha
Po škole jste musel na vojnu?
Po VŠ jsem byl rok jako poddůstojník v Litoměřicích.
Neměl jste problém se v době normalizace dostat na vaše „vysněné školy“?
Pán nade mnou držel ochrannou ruku, přestože se o mně vědělo, že hraji na varhany v kostele, dostal jsem se na první pokus, kam jsem chtěl. A ani lepší místo na vojenskou službu bych si nemohl přát. Chodili mě navštěvovat bohoslovci z litoměřické fakulty. Což je absurdní, protože na naší posádce probíhal odposlech komunikace armád západního bloku. Na pracovištích měli být pouze prověření lidé. Až posledních 14 dní před propuštěním se na to přišlo.
Jak jste se seznámili s manželkou?
Poněkud komplikovaně. V době, kdy jsem ze zdravotních důvodů přerušil studium, se měnily osnovy dalších ročníků. Abych mohl složit rozdílovou zkoušku z počítačového programování, musel jsem se připravovat u spolužáka z nižšího ročníku (Petra Kalfuse). Když mi v neděli odpoledne cosi vysvětloval, řekl mi, že si na hodinu potřebuje odskočit, ať počkám. Zeptal jsem se, kam jde, jestli bych mohl s ním. On šel hrát na mši. Když tam tak hrál, požádal jsem ho, jestli bych mohl zahrát jednu sloku písně během mše, on s velikými obavami souhlasil. Když mě slyšel hrát, nechal mě dohrát zbytek mše. Za krátký čas mě pak požádal, jestli bych místo něj nemohl hrát ve všedních dnech u sv. Josefa na Malé Straně. Já jsem tuto nabídku přijal a tam jsem svou budoucí manželku potkal.
Jak jste se naučil hrát na varhany?
V dětství v Unhošti mě babička brávala na mše svaté a po mši zpívala při zkouškách na kůru, tam jsem vysedával a pozoroval profesionálního varhaníka pana Kofroně. Tenkrát mě vůbec nenapadlo, že budu časem hrát také. Babička měla doma harmonium, na které jsem si zkoušel hrát. Chtěli mě dát do hudební školy v Unhošti od sedmi let, ale přijali mě až od osmi. Studium hry na klavír mě bavilo, patřil jsem k nejlepším žákům, a když jsem odešel během páté třídy do Prahy, dohodl jsem se s P. Lubomírem Blechou ze zlíchovského kostela sv. Filipa a Jakuba, že bych se tam učil hrát na varhany, a velmi brzy jsem tam hrával při mších svatých. Takže od svých 11 let hraji i na varhany.
„Ve 17 letech mi maminka koupila elektronické
varhany.“ S maminkou. 1960, Praha
Hrál jste i na jiný nástroj?
Ve svých 14 letech jsem se seznámil se salesiány (můj strýc mě během prázdnin vzal na Akci Z, v rámci které věřící mládež se salesiány opravovala kostely, do Trmic v Ústí nad Labem). A když mi bylo 18 let, tak mě pan Rychlý přivedl do Kobylis do rytmické skupiny. Tou dobou jsem už měl vlastní elektronické varhany, které mi koupila maminka. (Stály asi 15 tisíc korun, což bylo na tu dobu hodně peněz.)
Tam jste chodil pravidelně?
Ano, hrával jsem tam při rytmických mších svatých a pak i na „klasických“ mších na píšťalové varhany. Tady jsem hrával i během studií na VŠ; když jsem však byl na vojně, byl vydán zákaz hraní rytmických mší a po vojně jsem tam už nechodil.
Kdy a kde jste měli svatbu?
Se ženou Jindřiškou jsme chodili asi tři čtvrtě roku (bylo nám 27 let), po krátké přípravě na manželství jsme se vzali nejdříve na úřadě v Jinonicích a pak v kostele sv. Josefa na Malé Straně, bylo to 21. listopadu 1984.
svatba, 1984
svatba, s babičkou, 1984
Kde jste bydleli?
Nejdříve jsme jezdili na víkendy do Unhoště, kde jsme měli po zemřelé tetě k dispozici dvě místnosti (pokoj a kuchyň) a k tomu dvorek i menší zahradu. Přes týden jsem bydlel v garsonce s maminkou na Barrandově a Jindřiška pracovala jako radiologická laborantka v Nemocnici pod Petřínem, kde byla i ubytovaná. V té době se moje maminka podruhé vdala (když mi bylo 18let, tak mi zemřel otec) a přestěhovala se ke svému druhému muži, a tím nám uvolnila byt. Tam jsme nakonec bydleli se svými dvěma malými dětmi.
Kdo se vám narodil?
V roce 1985 se nám narodila naše první dcera Kristýna a v roce 1987 druhá dcera Klára. Ty jsou již obě vdané a mají své rodiny. Mám dvě vnučky a jednoho vnoučka. V roce 1992 jsme si osvojili syna Jana, protože ze zdravotních důvodů už manželka nemohla mít další děti. Během počáteční péče o něj jsme zjistili, že má Jan DMO (dětskou mozkovou obrnu) a silnou slabozrakost. Přes tyto handicapy se statečně pere se životem. Studoval v Jedličkově ústavu a nyní je se mnou doma. Protože má 3. stupeň invalidity, nemůže být zaměstnán.
Kde jste pracoval?
Již během studií na střední škole jsem docházel do filmových laboratoří Barrandov, kde jsem se učil promítat. Ještě před 18. rokem jsem složil promítací zkoušky v Klánovicích. Po promoci jsem nastoupil do elektronického oddělení filmových laboratoří. Tam jsem pobyl jen tři měsíce, protože mi přišel povolávací rozkaz. Po návratu z vojny jsem se tam vrátil, oprášil svůj stůl a pokračoval. Po svatbě a narození dcery zatoužila moje žena po větším bytě a vzhledem k tomu, že mi nebyl přidělen, změnil jsem zaměstnání a dělal jsem patentového referenta na Úřadu pro vynálezy a objevy (schvalování a zamítání patentových přihlášek). Tam jsem vydržel 9 měsíců, protože jsem byl mezitím povolán na vojenské cvičení, kde jsem se seznámil s inženýrem pracujícím ve VÚMS (Výzkumný ústav matematických strojů) ve Vokovicích. Ten mě zlákal ke konkurzu u nich. Byl jsem přijat. Pořád jsme bydleli na Barrandově. Mezitím jsme zkoušeli sehnat byt na inzerát. Pak nám ze tří stran přišel stejný inzerát na byt 3+1 v Karlíně. Bylo to výměnou za barrandovský, ještě před skokem cen před revolucí.
Po revoluci?
Po revoluci se rušily určité úkoly ve VÚMS, začal jsem proto pracovat v Československé televizi, po rozpadu ČSFR pak v České televizi. Směnný provoz byl velice náročný, jak mi vyrůstaly děti, rozhodl jsem se změnit zaměstnání. Našel jsem si místo servisního technika ve firmě M+S, ve které se repasovaly počítačové monitory pro IBM, časem tato česká pobočka německé firmy zanikla, přestoupil jsem do ČKD na oddělení lokomotivních měničů v době, kdy podnik jako takový přestal prosperovat, v prvním stupni se stěhoval do Hloubětína, pak do Zličína a pak došlo k propouštění zaměstnanců. Byl jsem mezi prvními. Zkusil jsem VZLÚ (Výzkumný zkušební elektrický ústav) v Letňanech, v té době mi zemřela manželka a krátce na to jsem byl propuštěn (byl zrušen úkol, na kterém jsme pracovali). Na inzerát jsem sehnal práci v MHS, kde se zabývali počítačovou telefonií a tam jsem vyvíjel kusové analogové HW zařízení na zakázku. Tam jsem vydržel až do svého „důchodu“, po skončení analogové éry telefonů pro mě nebyla práce a do předčasného důchodu jsem odejít nechtěl, tak jsem provozoval péči o osobu blízkou (o syna Jana).
Jak se proměnila vaše víra během všech událostí, které vás potkaly?
Jako malý jsem víru bral, že patří k mému životu. S manželkou jsme složili salesiánské sliby a žili jsme jako salesiánští spolupracovníci, po smrti ženy bylo pro mě dojíždění do Kobylis hodně složité a byl jsem slibů zproštěn. Místo toho se plně věnuji službě varhanické. Všechny události beru, tak jak přijdou a jsem rád, že mohu víru prožívat i skrze hudbu.
Co na závěr?
Postrádám varhanický dorost. Mladí se soustřeďují pouze na klavírní produkci, což je škoda. Hra na varhany má svá specifika, ale není až tak složitá: 1. se nepoužívá dynamika, síla zvuku se nastavuje použitím počtu píšťal, 2. se nepožívá staccato, ale hraje se vázaně, 3. lze u dvoumanuálových varhan zvýraznit melodii hrou na oba dva manuály a 4. si lze přidat po delší době hraní i pedály.
Dnešní doba je zvláštní: za mých mladých let byla éra zesilovačů TW40, kdy jsme si montovali třípásmové stavebnicové reprobedny z Hi-Fi klubu Svazarmu a snažili se dostat z LP desek, kotoučových magnetofonových pásků a později i z kazet co nejlepší zvuk, dnes jsou k dispozici CD se studiovou kvalitou zvuku a téměř všichni je poslouchají na 3W plastových „chrastítkách“, kdysi jsme se snažili u tehdejších elektronických varhan používat všechny rejstříky a… dnes mají mladí k dispozici klávesy s výběrem z několika set zvuků (např. CASIO WK 7600 má 850 zvuků + efekty) a používají jen jeden klavírový zvuk!
Jsem humorista. Na výtku již zesnulého P. Stanislava Hrácha: „Vy jste jenom konzumenti, chodíte jen v neděli do kostela na mši svatou, co dělá každý z vás pro šíření víry ve svém okolí?“ mohu sám za sebe odpovědět: „Já nic, já muzikant!“
Pane Holno, děkuji za milý rozhovor. Přeji naší farnosti, aby díky vašemu nadšení a příkladu přibylo těch, kteří se budou této službě také rádi věnovat.
Katka
Vyšlo ve farním zpravodaji: Fchodoviny 1/2024
