Jsem jednou z maminek, které se každou středu scházejí v suterénu fary, kde sdílíme, modlíme se a obyčejně jsme. Občas mě překvapí, jak můžeme, navzájem „cizí“ ženy, si být tak blízké. Umíme si říct mnohdy věci tak hluboko citlivé, že je mi jasné, že si nás propojil Duchem, odstranil každou přetvářku a dáváš nám své vedení.
Jsou s námi maminky mnohodětné i ty s jedním miminkem. Můžeme si říct to, co bychom jinde jenom těžko otevřeně vyjevily. Nikoho neruší hraní dětí, ani když se mezi modlitbami, čtením písma a zpěvem sdílíme. Říkáme si, co se nás z písma dotklo, ale taky vyjevujeme své starosti nebo se navzájem povzbuzujeme (kupříkladu po porodu - že ten kolotoč starostí, bdění a menšího IQ je jenom dočasné, a tohle krátké období, kdy nás děti bytostně potřebují, je přece to nejkrásnější).
Každé naše setkání je jiné. Občas k nám zavítá Michael nebo František a věnují se naším otázkám nebo zvolenému tématu. Ale pokaždé odcházím občerstvena a s novou chutí jít do všednodennosti povolání mámy.
Pane, tak Ti děkuji, že jsi mi poslal do cesty tohle společenství, děkuji Ti za každou dobrou duši, kterou tam potkávám a prosím, žehnej nám.
